Vzpomínky na odsun

Autor: Ross Hedvicek | 22.8.2006 o 18:08 | Karma článku: 11,29 | Prečítané:  10122x

Následující text je překlad dvou vzpomínek, manželů Hermíny a Karla Hausnerových, které byly předneseny jako část přednášky během semináře Society for German-American Studies a připojených institucí na St. Olaf College, New Ulm, Minnesota, 22.-25. března 1999.

Sedmnáctý květen, 1945. Den, na který nikdy nezapomenu.
(Hermine Hausner)
Bylo mi tehdy jedenáct let, moji sestře Gerlinde bylo sedm let a má matka Hermine Schwab byla v sedmém měsíci těhotenství. Sovětští vojáci byli už asi jeden týden v naší vesnici Horní Třešňovec (Ober-Johnsdorf) blízko Lanškrouna (Landskron). A protože mí prarodiče, Julius a Hermine Kreuzigerovi, měli nejen statek a hostinec, ale i řeznictví, tak můj dědeček musel porážet dobytek pro vojáky. Všechny mladé ženy, včetně mé matky, byly poschovávané, protože sovětští vojáci neustále znásilňovali ženy. Tudíž jsme my děti zůstávaly v domě našich prarodičů. Má babička byla velmi postižena, téměř zmrzačená artritidou a tak ji vojáci nechávali na pokoji.
Můj otec, Robert Schwab, nebyl povolán na vojnu během války kvůli problémům s nohama. Pracoval v Lanškrouně na radnici. Můj strýc, Reinhard Schwab, se právě vyučil mechanikem a pracoval v továrně taky v Lanškrouně. Naše rodiny necítily žádnou vinu na tom, že by nějak ublížily naším českým sousedům. Proto jsme nikam neutíkali, když přicházeli sovětští vojáci a čeští partyzáni.
Sedmnáctého května se situace zdála už téměř normální a tak můj otec a strýc odešli do Lanškrouna do práce. Později totéž ráno přijelo několik náklaďáků plných českých partyzánů a začali organizovat lidový soud. To jsme ovšem tehdy ještě nevěděli. Čeští partyzáni objeli blízké vesnice a posbírali všechny muže ve věku od šestnácti do šedesáti, případně ještě starší, a pěšky je odvedli do Lanškrouna. Už během cesty je začali mlátit a střílet jim z pušek nad hlavami, aby je připravili na soud. Můj dědeček, Julius Kreuziger, kterému bylo tehdy šedesát pět let, byl také mezi těmi, kteří museli k soudu.
Brzo po poledni stovky mužů stály na náměstí a soud začal. Můj otec a strýc byli mezi souzenými. Také museli předstoupit před tribunál, byli celou tu dobu mláceni pažbami pušek a museli zdvihat paži a zdravit "Heil Hitler!" Jiní museli před těmito soudci kleknout a čeští partyzáni je kopali mezi nohy a sráželi je k zemí. Můj otec byl tak zmlácen pažbami pušek, že mu oči vyskočily z hlavy. Napůl mrtvý byl pak pověšen na lucernu na náměstí. Můj strýc Reinhard byl stejně tak zmlácen a pak, taktéž napůl mrtvý, byl vhozen do městské kašny, kde se utopil.
Později odpoledne soud pokračoval. Přes čtyřicet mužů leželo mrtvých na náměstí a nebo viseli z luceren. Němečtí muži, kteří nebyli zabiti, byli přes noc hlídáni, a soud pokračoval druhý den. 19. května byla mrtvá těla naházena na vozy a odvezena na hřbitov. Mezi těmi, co přišli k soudu přihlížet, bylo mnoho Čechů, kteří buď chtěli vidět "spravedlnost" a nebo jim bylo těch lidí líto. Můj strýc, Emil Pelzl, byl také mezi přítomnými na náměstí. A protože se můj dědeček a strýc Emil znali s mnoha českými zemědělci přes obchodování s dobytkem, tak byli - nezávislé na sobě - z náměstí odvedení českými sedláky a poslání domů s doporučením, aby se pár dní schovávali než všechna ta hrůza skončí. Mezitím na hřbitově museli jiní Němci vykopat hromadný hrob. Mrtvá těla byla do hromadného hrobu jednoduše vhozena a dále ponižována českými partyzány, kteří na mrtvá těla močili.
Už předtím, než můj dědeček přišel domů, jsme se doslechli o těch strašných zločinech a masakrech, které se děly v Lanškrouně. Můj dědeček, jak nám řekl za mnohé roky později, se v úplném zoufalství rozhodl zabít celou rodinu. Během té noci chtěl nás dědeček, když jsme spali, napřed zastřelit nás děti, potom zbytek rodiny a pak sám sebe. Moje babička, která to tušila, neměla stání a udržovala nás děti vzhůru celou noc. A tak plynula hodina po hodině. Když se rozednilo, dědeček svůj plán vzdal. Hrozně dny a noci následovaly po tomto masakru v Lanškrouně.
Druhého srpna se narodila moje sestra Marlies a tak jsme, moje matka a prarodiče, měli nové starosti. Na jaře 1946 naše rodina - moje matka, my tři děti, dědeček a babička a teta Anni Kreuzigerová -byla vyhnána z našeho domu, naložena do nákladních vagónů a odvezena do Německa. Přijeli jsme do vyhnaneckého tábora v Kaufbeuren v Bavorsku a začali nový život.
V létě roku 1964 jsme s mým manželem poprvé přicestovali do Československa při příležitosti lékařské konference v Praze. Tou dobou už jsme byli američtí občané a věřili jsme, že budeme v bezpečí. Během této návštěvy jsme také navštívili Lanškroun a hřbitov. Blízko hřbitovní zdi, kde byl hromadný hrob, jsme uviděli jen hromadu odpadků porostlou plevelem. Na hromadném hrobě, kde byl mezi jinými pohřben i můj otec a strýc, nebyla ani pamětní deska, ani pomníček. Když jsme místo tohoto hromadného hrobu navštívili znovu v roce 1992, tak už tam nebylo vůbec nic. Hromada hlíny byla srovnána a rostla tam tráva. Nikdo neměl ani tušení, že je hromadný hrob.
Do dnešního dne, ani jeden z těch zločinců nestál před soudem a česká vláda ani dnes, za takzvané demokracie, nepovažovala za nutné události vyšetřit a potrestat viníky. Mnozí z těchto českých zločinců jsou stále naživu a pod ochranou Benešových dekretů! (Nikoli pod ochranou Benešových dekretů, nýbrž zákona č. 155/1946 SB. - pozn. red.)
Sedmnáctého září 1995 jsme vysvětili kapli na naší farmě v Sauk City, Wisconsin, věnovanou památce všech vyhnanců. V kapli je pamětní deska, připomínající mého zavražděného otce a strýce a všechny ostatní, kteří zahynuli v rukách těchto brutálních zločinců. Památník má motto: "O Bože, odpusť jim, protože nevědí, co činí". Tolik o mé osobní zkušenosti.
-----

Následující citace je z knihy "Dokumenty o vyhnání sudetských Němců", vydané v roce 1953 vydavatelstvím University Press, Dr. C. Wolf & Sohn, Munich, Germany, stránky 31 až 36:

Landškroun: Masakr z sedmnáctého května, 1945
Jak popsáno Juliem Friedelem, zpráva z 22. února 1951.

Devátého května 1945 začala poslední bitva na kopcích nad údolím v Lanškrouně. Postupující Rusové neměli v prvních dnech o vystrašené německé obyvatelstvo vůbec zájem. Všechno, co je zajímalo, byl alkohol, rabování a večer pravidelně organizovali lov na ženy. Křik obětí této aktivity bylo slyšet celou noc.
Těch několik českých usedlíků nevědělo co dělat a také se báli o své majetky. Mužští obyvatelé města německé národnosti, kteří museli pracovat na úklidu ulic, byli najednou v ranních hodinách sedmnáctého května bez důvodu poslaní domů. Okolo jedenácté hodiny téhož dne přijely náklaďáky se stovkami ozbrojených Čechů, takzvaných partyzánů. Shromáždili se na tržišti k demonstraci, kde ruský důstojník pronesl vášnivou řeč, která byla zdravena pochvalným křikem. A pak, jak bylo už předtím domluveno, se Češi rozešli do všech možných směrů. A za chvíli už nám došlo, co se bude dít.
Němečtí muži, a s nimi v mnoha případech i ženy a děti, byli nahnáni ve větších či menších skupinkách na tržiště. Domy byly důkladně prohledány, aby byli všichni přítomni, staří i mladí, také invalidi i vážně nemocní. Jednotlivé skupinky Němců byly eskortovány ječícími po zuby ozbrojenými Čechy, kteří bezhlavě stříleli všemi směry a tloukli každého, kdo jim přišel do cesty. Mezitím jiné skupinky Čechů odjely do okolních vesnic a přivedly odtamtud další Němce do města. Více než tisíc Němců bylo shromážděno na tržišti brzo po poledni. Dostali nařízeno se seřadit a stáli s rukama nad hlavami, čekajíce co bude dál.
Co následovalo, byly nejhroznější scény, které si člověk mohl vymyslet. Muži byli opakovaně donucení lehnout na zem, pak rychle vstát a seřadit se, Češi procházeli řadami a kopali může do holení a nebo mezi nohy, mlátili je vším, co jim přišlo pod ruku, plivali po nich a mlátili puškami vlevo vpravo. Mnoho mužů bylo příliš zraněno na to, aby znovu vstali a leželi na zemi v bolestech. Ale to stále nebylo dost. Před radnici byla velká nádrž vody pro případ náletu. To této nádrže byly obětí tohoto šílenství jeden po druhém naházeni. Když vyplavali, byli tlučení holemi a tyčkami a udržování pod vodou. Pak Češi do těl ve vodě začali střílet a voda pomalu červenala.
Když se někdo snažil vyškrábat se z nádrže, dupali mu po prstech. Někteří jiní byli z nádrže vytaženi, ale ti už byli mrtví. Jiní, kteří zůstali ležet na zemi, byli postřikováni z hasičské hadice, kterou partyzáni mezitím vytáhli a byli mučeni nepopsatelným způsobem. Zatímco se tyto zrůdnosti děly, tak se na chodníku před budovou místního konšelství ustanovil takzvaný "lidový soud". Za postavené stoly se posadily mimo jiné následující osoby české národnosti:
Hrabáček, vlastník pily ve Výprachticích (Weipersdorfu),
Wilhelm Pfitzner, úředník nemocenské pojišťovny, Lanškroun,
Franz Matschat, tkadlec ve firmě Thoma, Magdalenen Str., Lanškroun,
Bernhard Wanitscheck, obuvník, Karl Str., Lanškroun,
Štefan Matschat, tkadlec ve firmě Thoma, Lanškroun,
Friedrich Bednai, tesař v tabákové továrně, Lanškroun,
Polák, důstojník policie
a žena, pravděpodobně paní Lossnerová z Lanškrouna (zachována transkripce jmen podle originálu, pozn. red.)

Okolo stolu stálo několik Čechů, kteří fungovali jako žalobci a kteří vybírali jednotlivé Němce z řad. Jeden za druhým, s rukama zdviženýma nad hlavou, museli tito Němci předstoupit před tribunál. První muž v každé řadě musel nést Hitlerův obraz, pokrytý výkaly, které musel další v řadě olízat.
Posledních dvacet nebo třicet kroku směrem k soudu muselo být učiněno v přikrčené pozici. Tam každý dostal svůj rozsudek, který mu křídou napsali na záda. Asi padesát až šedesát metrů od soudu, na opačné straně, byla brána a k té bráně museli odsouzení běžet trestní uličkou. Mnozí padli už cestou, ještě předtím, než rozsudek mohl být vykonán. Krutosti, které se tam děly, jsou nepopsatelné.
Jednou z prvních obětí byl Karl Piffl, mistr truhlářský. Poté co byl vybrán, byl vhozen do vody a polomrtvý vytažen ven, byl umlácen k smrti a rozdupán na kaši. Byl následován úředníkem od firmy Pam v Lanškrouně, jménem Reichstädter, který už byl zdřívějška natolik zmlácen, že nebyl k poznání. I tak byl postaven ke zdi radnice a zastřelen Čechy se samopaly. Josef Neugebauer, mechanik z Lanškrouna, vyběhl, pokrýt krví, z malé uličky, která vedla do vězení. I on byl postaven ke zdi s rukama zdviženýma a padl beze slova pod kulkami popravčích. Jiný mechanik Otto Dietrich z Lanškrouna, se dočkal smrti stejným způsobem. Viktor Benesch, zemědělec, skončil svůj život na tomtéž místě s vrchem hlavy ustřeleným.
Nářek krvácejících obětí brzo přehlušil všechny ostatní zvuky, mnozí stále živí jen netečně seděli nebo leželi vedle těl už mrtvých. V sedm hodin večer byli zbývající Němci zahnáni zpátky do vězení, jen několik z nich bylo posláno domů. Osmnáctého května byly tyto obětí znovu nahnány na tržiště a mučení a krutosti pokračovaly.
Josef Jurenka z Angerstrasse, Lanškroun, instalatér, byl odsouzen k smrti oběšením. Byl oběšen na pouliční lucerně, poté co si sám musel nasadit smyčku na krk. Robert Schwab z Horního Třešňovce (Ober-Johnsdorf), zaměstnanec obvodního úřadu, zemřel stejným způsobem. Němci byli nuceni udržovat mrtvá těla oběšených v pohybu, aby se stále houpaly. Němec jménem Koehler z Lanškrouna, strojník říšskoněmeckého původu, byl dovlečen na náměstí oblečen jen v kožených šortkách, které na řvoucí dav působily jako červený hadr na býka - byl napíchnut na jejich okované hole.
-----


Když druhá světová válka skončila
(Karl Hausner)

Narodil jsem se a vyrostl jsem na rodinné usedlosti ve vesnici Schwansdorf (Svatoňovice), vesnice s předválečnou populací asi 550 lidí, blízko města Troppau (Opava), původně Sudety, nyní Česká republika.
Válka byla pro naše lidi extrémně těžká spojená s vysokými ztrátami. Nejhorší přišlo, když jsme byli "osvobozeni" sovětskými jednotkami a českými partyzány. Osmého května, po týdnech pohybu vojenských jednotek a uprchlíků, německé jednotky rychle zmizely. V deset ráno byla vesnice ostřelována z děl a za chvíli se objevili vojáci. Žádné boje se nekonaly.
Sovětští vojáci prohledali každý dům, hlavně hledali vojáky a cennosti jako hodinky nebo šperky a pokračovali dál. Pak se objevila druhá vlna vojáků - týl - odvedli všechny koně ze stájí, postrojili je, zapřáhli do co nejlepších vozů, vzali nějaké krmení a odjeli. Pokud našli nějakého dospělého muže, musel jít s nimi. Z pěti mužů, kteří s nimi museli jít, se vrátil jen jeden. Byli to: Ernst Krebs, Fritz Krebs, Johann Kuntscher, Emil Kaimer a Franz Rohm. Ten poslední se vrátil po dvou letech v sovětském pracovním táboře.
Ostatní sovětští vojáci hledali mladé ženy, které by mohli znásilnit. Ovšem protože většina obyvatelstva už utekla, nebo se skrývala v lomu, nebo v lesích, tak jediní, kdo zůstali ve vesnici byli ti, co se starali o dobytek.
Paní Jahnová, padesátiletá žena, měla být znásilněna. Utekla z domu a sovětští vojáci ji na útěku zastřelili.
Franz Frei byl během první světové války v rakouské armádě a byl v zajetí v Rusku. Bojoval roky proti Rudé armádě i s ní. V roce 1923 se přes Čínu vrátil z Ruska, takže uměl rusky. Byl doma, když k němu přišli Rusové. Uviděli na zdi rodinné fotografie s jeho čtyřmi dcerami a nařídili, že je chtějí vidět. Frei uměl rusky a tak jim vysvětlil, že tam nejsou. Byl ztlučen, musel si kleknout a byl zastřelen.
Emma Bischofová, naše sousedka, zhruba 35 let stará, viděla, že ji chtějí znásilnit. Vzala své dvě děti a utíkala pryč z její usedlosti, i když dva vojáci už za ní běželi. Skočila s oběma dětmi do vodní nádrže. Vojáci ji i děti z vody vytáhli, ale chlapec se už mezitím utopil. Ona sama byla znásilněna, zatímco její sedmiletá dcera se na to dívala.
Zhruba ve tři odpoledne větší skupina sovětských vojáků vstoupila do domu rodiny Emila Kaimera. Emil Kaimer byl tou dobou už pryč, musel jít s vojáky, když odvedli jeho koně. Paní Kaimerová, věk 38 let, její tři děti, ve věku deset, šest a dva roky a její sedmdesátiletá tchyně byly v kuchyni domu. Paní Kaimerová si musela lehnout na podlahu, ke byla znásilněna tucty sovětských vojáků, jeden po druhém. Když jí začala téct krev z vagíny, jeden ze sovětských vojáků ji místo znásilňování vrazil do vagíny bajonet a odešel. Paní Kaimerová byla stále naživu ještě asi hodinu potom, když přišel sovětský důstojník a střelil ji do hlavy. To vše v přítomnosti jejich malých děti a staré tchyně.
Julius Dohmes, věk 60 let, se sám oběsil ve svém seníku, když vojáci odvedli jeho jediného koně. Byl jen malý sedlák a zřejmě neunesl ztrátu a okolnosti.
Hans Sommer, věk asi 55 let, měl zemědělskou usedlost a hostinec, známý jako Schles, který byl na cestě mezi naší vesnici a Bautschem (Budišov). Byl nalezen zastřelený blízko svého domu. Okolnosti jeho smrti nejsou známy. Pravděpodobně se snažil utéci, nezastavil se a byl zastřelen.
Během příštích pár dnů sovětští vojáci loupili a znásilňovali, kde to jen bylo možné. Všechny krávy a ostatní dobytek, kromě jedné krávy na rodinu, byl odveden soustředěn na usedlosti rodiny Rosmanithovy (číslo 27), kde byly dojeny a čekaly na odvoz do Ruska. Všechny mladé ženy, které bylo možno najít, byly nuceny dělat tyto práce po dobu asi čtyř týdnů. Během této doby byly tyto ženy opakovaně znásilňovány, i několikrát denně.
Koncem května sovětští vojáci objevili, že se někteří obyvatelé skrývali v lomu v lesích, asi 2 kilometry od vesnice. Rodina našeho učitele Karla Wolnyho tam měla chatu, kde se schovávali. Dvacátého šestého května 1945 byli Karl Wolny, kterému bylo 74 let, jeho žena, jeho švagrová paní Muehrová, jeho syn Oskar a jeho žena Anna a její sestra brutálně zavražděni. Obě mladé ženy byly znásilněny, přestože Anna Wolny byla ve vysokém stupni těhotenství. Všichni byli vhozeni do hromadného hrobu bez pohřbu, protože vesničané byli příliš vystrašení, než aby se nějakého pohřbu zúčastnili. Teprve v září 1998 byla k hromadnému hrobu umístěna pamětní deska.
Během asi čtyř týdnu, začátkem června 1945, většina sovětských vojáků zmizela z vesnic a začala vláda českých partyzánů. Situace se ještě zhoršila.
Já osobně jsem se schovával u polsky mluvící rodiny, která byla na našem statku před koncem války. Protože mluvili polsky, tak do určitě míry mohli komunikovat s Rusy a během těch kritických chvil jsem byl schovaný pod hromadou pytlů s krmením pro koně, s oblečením a malými dětmi sedícími ještě na vršku té hromady.
Dostali jsme se až do jejich domovského města Weihendorf (Wojnowice) blízko Ratiboře, která byla ovládaná polskou milicí. Teprve až koncem června jsem se odvážil jít zpátky k nám domů, což bylo asi 60 kilometrů - pochopitelně pěšky a vyhýbaje se městům, cestám a lidem.
Když jsem došel domů, tak všichni mezi patnácti a šedesáti pěti lety se museli hlásit na práci, uklízení a sklízení toho, co zbylo na polích. Začátkem září, bylo mi zrovna šestnáct let, tak dva z naší vesnice, já a Ernst Frei (19 let), který se zrovna vrátil z války, jsme byli posláni do průmyslové a důlní oblasti mezi Ostravou a Bohumínem. Tamější pracovní tábor byl vybudován během druhé světové války, zde byli sovětští váleční zajatci a museli pracovat v dolech. Byl to typický tábor s baráky primitivním sanitárním zařízením a kuchyní. Tábor byl ohrazen plotem z ostnatého drátu a měl strážní věže pro hlídky.
Když jsme přišli do tábora, vzali nám civilní oblečení a dostali jsme vězeňské uniformy, včetně dřevěných bot a helmy pro práci v dolech. Dostali jsme i nůžky a museli jsme jeden druhého ostříhat co nejvíce, aby se znemožnilo rozšíření vší a také abychom byli snadněji rozpoznatelní v případě útěku. To nebylo nic nového, ale běžná praxe ve všech pracovních, koncentračních a nebo vězeňských táborech.
Byli jsme ubytování v baráku, šedesát až osmdesát mužů v jedné místnosti. Ráno jsme dostávali hrnek "kávy", což bylo pražené obilí s horkou vodou. Po směně jsme dostávali litr polévky bez tuku nebo masa a malý bochník chleba na pět dnů. Většina z nás byla schopna ten bochník sníst najednou, někteří to i udělali, což rychle vedlo k vážným zdravotním problémům. Když jsme přijeli do tábora, rostla vedle cesty a chodníku tráva. Během prvních pár týdnů všechna ta tráva byla vytrhaná a snězená i s kořínky, a to zase vedlo k potížím s trávením, průjmům a často i smrti.
V dole jsme pracovali osm hodin denně. Ze začátku jsme práci zvládali, ale během pár týdnů mnozí ztráceli sílu, jiní byli zraněni nebo dehydratovaní kvůli průjmům a zemřeli. Neměli jsme dovoleno mít nic ke čtení nebo ke psaní, tudíž naši rodiče ani nevěděli, kde jsme byli. Tábor, ve kterém jsem byl já byl u města Dombrau (Dombrowa) blízko Karvinné, nepříliš daleko od Bohumína.
Během několika týdnů jsem začal trpět nejen průjmy a jinými zdravotními problémy, ale dostal jsem i infekcí do oči. Protože žádná zdravotní péče neexistovala a uhelný prach zánět v očích jen zhoršoval, dostal jsem se do situace, že jsem nebyl schopen pracovat v dole v podzemí. Krátce po Novém roce 1946 zhruba čtyřicet mužů z tábora bylo shromážděno, naloženo do železničního vagónů a posláno pryč. Jízda vlakem skončila v Opavě, našem okresním městě, asi 30 kilometrů od mého domova. Z opavské železniční stanice jsme pochodovali, jistěže pod dohledem stráží, do Grätzu (Hradec), kde jsme byli umístěni na hradě panství Fuerst von Lichnowského.
Zde jsme řezali dřevo pro doly. Les, kde jsme dostali nařízeno pracovat, byl místem jedné z posledních bitev mezi Němci a Sovětskou armádou koncem dubna 1945. Většina stromů byla polámaná a posekaná zbytky šrapnelů a v bunkrech byly pořád mrtvoly německých vojáků. Čistili jsme les a uklízeli bunkry. Stroje, které jsme používali, byly americké výroby, IH traktor (Farmal M) a několik amerických motorových pil. V tomto táboře všechno bylo mnohem lepší. Byl mnohem menší, méně hlídaný a někteří Češi nám sem tam dali i něco k jídlu, i když to bylo zakázané. V březnu 1946, čtyři z naší skupiny, kteří uměli zacházet s koňmi, byli přeřazeni na statek, kde jsme pracovali s koňmi, tahali dřevo a později sušili seno.
Mladý Čech, který pracoval na malé elektrárně u přehrady, našel ruční granát, začal si s ním hrát a granát vybuchl. Utrhlo mu to ruku a vážně ho to zranilo. Uslyšeli jsme výbuch, běželi tam a našli jsme ho ležet ve vodě. Vytáhli jsme ho z vody a odnesli do statku, odkud ho už odvezli do nemocnice. A protože jsme mu zachránili život, tak nám vedoucí statku a další Češi, kteří tam pracovali, dali více privilegií, jako více jídla a více svobody. Byl jsem tam až do června 1946, kdy mojí rodině byl nařízen odsun.
V červnu 1946 mi stráže v táboře řekly, že budu propuštěn, poslán domů ke své rodině a pak poslán do vyhnaneckého tábora do Wigstadtlu (Vítkov), do města asi 7 km od naší vesnice Schwansdorf (Svatoňovice). Moji rodiče, má dvanáctiletá sestra a já, spolu s devadesáti jinými obyvateli naší vesnice, jsme dostali nařízeno se sbalit a připravit se na transport do tábora. Dostali jsme dovoleno si s sebou vzít 60 kg použitého oblečení, boty, ložní prádlo a nádobí - žádné peníze, žádné šperky a žádné cennosti. Všechno to bylo kontrolováno strážemi ve vyhnaneckém táboře ve Vítkově. Tam jsme zůstali asi pět dnů, dokud nebyl sestaven vlak z asi třiceti nákladních vagónů. Naše "majetky" jsme naložili do železničního nákladního vagónu a do ostatních asi po třiceti lidech. Celý tábor byl přísně střežen, stejně tak vlak během celé cesty. Nikdo nám neřekl kam jedeme, ale po prvním dnu cesty jsme si uvědomili, že jedeme směrem na západ. Modlili jsme se a doufali, aby nám to vydrželo, protože mnoho lidí předtím bylo posláno do táborů nucených práci v Sovětském svazu.
Po asi čtyřech dnech velmi pomalého cestování a čekání jsme přijeli na hraniční přechod mezi Československem a Bavorskem ve Furth im Walde (Brod nad Lesy). Během cesty jsme měli dovoleno na určených místech vystoupit a vyprázdnit kbelíky s výkaly a nebo použít latríny u trati. Občas jsme dostali jídlo a vodu. Jak vlak přejel hranice, stráže rychle zmizely a my si uvědomili, že jsme v Bavorsku, v americké okupační zóně.
Červený kříž a jiné dobrovolnické organizace nám daly jídlo a pak jsme dostali nařízeno jít do baráku, kde jsme byli odvšivení práškem DDT. Toto všechno bylo pod vojenským velením Spojených států (United States Military Command). Ale stále jsme nevěděli, kam budeme posláni dál. Po dalším dni cestování byly vagóny z vlaku rozděleny do různých skupin, každá jela jinam a tři vagóny, včetně toho našeho, skončily v Landshutu v Bavorsku. Železniční stanice tam byla úplně rozbombardovaná a v jediném malém domečku, co zůstal, byla nádražní kancelář. Vyložili jsme všechen náš majetek z vagónů a naložili ho na náklaďáky pro další cestu k neznámému cíli.
Asi po hodině jízdy náklaďákem jsme dojeli do zapadlé vesnice asi s tuctem usedlostí, jmenovala se Hüttenkofen. Vyložili jsme věci z náklaďáku pod stromem a to byla naše konečná stanice. Zhruba za hodinu přišel nově jmenovaný starosta vesnice pan Stelzenberger, šel s každou rodinou k jinému sedlákovi a každému nařídil, že musí vyklidit jednu místnost pro nás, vyhnance. Sedlák nám dal volský potah, na němž jsme přepravili naše "cennosti" do statku, do našeho nového domova. Náš nový domov byla místnost čtyři krát čtyři metry pro čtyři osoby.
Data odsunu z Vítkova se uvádějí v Opavské domovské kronice (Troppauer Heimat-Chronik), vydání leden 1996:
23. května 1946 - první transport, 1204 lidí do Goeppingenu ve Švábsku
10 června 1946 - druhý transport, 1204 lidí do Mnichova. Toto byl nás transport, kdy tři nákladní vagóny byly odpojeny z vlaku v Landshutu.
26. června 1946 - třetí transport, 1108 lidí do Dachau
4. července 1946 - čtvrtý transport, 1155 lidí do Augsburgu
18. července 1946 - pátý transport, 1204 lidí do Regensburgu (Řezna)
14. srpna 1946 - šestý transport, 1203 lidí do Würzburgu ve Francích, v tomto transportu byla další velká část naší vesnice Schwansdorf (Svatoňovice)
23. srpna 1946 - sedmý transport, 934 lidí do Würzburgu
21. října 1946 - osmý transport, 298 lidí do Kitzingenu v Bavorsku
S tímto transportem byli všichni Němci z našeho okrsku, asi deset vesnic a město Vítkov, vyhnání a odsunuti.
Zatímco konec druhé světové války přinesl úlevu miliónům, pro milióny jiných peklo tehdy právě začalo. Zločiny a krutosti spáchané na miliónech Východoevropanů byly udržovány v tajnosti a i dnes jen nemnozí o tom vědí a nebo mají zájem vědět. Nemůžeme žádat spravedlnost kdekoliv na světě, pokud tato spravedlnost není dostupná všem. A zločin je zločin, bez ohledu na to, zda je spáchán nacisty, komunisty a nebo spojenci.
Karl Hausner, 28 Concord Drive, Oak Brook, Il 60523-1 767, USA
-----


Dodatek překladatele:
Chtěl bych jen připomenout, že bez trestu není spravedlnosti, bez spravedlnosti není demokracie a bez demokracie není prosperity. To nejsou v Československu schopni pochopit už padesát šest let... a není to možné a není to možné...
Rosťa Hedvíček


Druhý dodatek překladatele:
Z reakcí, kterých se mi dostalo a to ani nebyl můj článek, nýbrž pouhý překlad něčeho, co mne zaujalo, jsem dospěl k názoru, že těžko přesvědčit lidožrouty, že vepřové je lepší. Oni už jsou tak zvyklí... a když byl dědeček lidožrout, proč bych neměl být já?
Byl jsem bombardován emocionálními e-maily o zločinech SS, Wehrmachtu, i poválečných Werwolfů, jako by to mohlo nějak ospravedlňovat zločiny a vraždy jiné. Je něco jiného oběsit Němce, co sloužil v SS a téměř určitě měl něco na svědomí, a něco úplně jiného oběsit šmatlavého úředníka z radnice (jako otce Herminy Hausnerové), kterého ani na vojnu nevzali, jen proto, že mluvil německy. V Lanškrouně na náměstí nebyli vražděni váleční zločinci, kteří by si to zasloužili, nebyli tam věšeni ti, kteří posílali lidi do plynu - byli to obyčejní obyvatelé vesnice Oberjohnsdorf (Horní Třešňovec), byli to Němci, kteří tam žili stovky let. Ano, byli to Němci a určitě i během války mluvili německy a určitě se jim Hitler líbil a měli doma jeho obrázek a určitě si někde zavřískali “Sieg Heil!”, ale živili se sedlačením, pěstováním obilí a chovem dobytka a určitě nikoho nezabili. Přesto byli utopeni, umláceni, oběšeni, byly jim vytloukány oči z hlavy, byli stříleni... a museli lízal hovna.
Dovedete si představit, že by všechny z vás - kdo nikoho nezabili, kdo nikoho neposlali do plynu, kdo nikdy nikomu neublížili - kdo jen chodili do prvomájového průvodu (kdo z vás nikdy nebyl v prvomájovém průvodu?), nebo do průvodu k výročí VŘSR v listopadu, kdo pouze (spolu s ostatními) křičeli “Ať žije První máj! Hurá! Ať žije KSČ! Hurá! Ať žije Sovětský svaz! Hurá!”, kdo jen byli v KSČ, ČSM, SSM, SČSP - kdyby vás teď topili, mlátili, věšeli, stříleli, vytloukali vám oči z hlav, kdybyste museli lízat hovna? Připadalo by vám to spravedlivé?
Ze stovek reakci, které jsem obdržel, mne nejvíce překvapilo, ne že reagující poukazovali na německé zločiny během války (jako by to nějak omlouvalo zločiny české), nýbrž to, že mnozí zcela zabedněně odmítali uvěřit, že se něco takového vůbec stalo! Byl jsem obviněn, že jsem si to všechno sám vymyslel (ano, takoví jsou v Česku vlastenci!), dostalo se mi rady "když si myslíte, že je to pravda, proč to nedáte k soudu?", případně "to by se mělo ověřit někde v archivu" a byl jsem žádán o sdělení "zdrojů" - v Česku totiž milují, když jim někdo řekne "zdroje", připadá jim to nějak uvěřitelnější.
Rád bych se vrátil k vzpomínkám Karla Hausnera, protože na konci jsou uvedeny ony pro české nevěřící Tomáše tolik důležité "zdroje". Pokračuje Karl Hausner:

Ve srovnání s jinými byly moje zkušenosti se Sovětskou armádou a obzvlášť českými partyzány po druhé světové válce poměrně příjemné - i když možná u mne vyústily ve ztrátu zraku. To, co se stalo v Lanškrouně 17. května 1945, v rodném městě mé manželky Herminy (Schwabové), v Horním Třešňovci a v okresu Lanškroun je popsáno v její vzpomínce Sedmnáctý květen, 1945. Den na který nikdy nezapomenu. Ještě dramatičtější popis události je v knize Documents on the Expulsion of the Sudeten Germans, vydané v roce 1953 vydavatelstvím University Press, Dr. C. Wolf & Sohn, Munich, Germany, strany 31 až 36, Landskron: Massacre on May 17th, 1945", reported by Julius Friedel, report of February 22, 1951.
Během tohoto masakru její otec, její strýc a větší množství místních Němců a několik německých vojáků bylo umučeno k smrti. V této knize jsou popsána mnoha další zvěrstva, jako třeba "Pochod smrti" začátkem května 1945 z Brna na rakouské hranice, kde více než 800 lidí bylo umučeno k smrti a vhozeno do masového hrobu na místě, kde je dnes zemědělský pozemek. Ještě v roce 1998 česká vláda odmítla jak exhumaci mrtvých, tak i přinejmenším přestat zemědělsky využívat onen pozemek a povolit nám tam postavit pomníček.
Mučení a bestiální vraždy přes 150 Němců a několika českých "kolaborantů" v táboře Hanke (Hanke Lager in Ostrau) v Ostravě, bylo původně vyšetřováno v roce 1947 českými úřady, ale zpráva nikdy nebyla uveřejněna, ani po pádu komunistického režimu v roce 1990. Dr. Tomáš Staňek, novinář a historik, publikoval řadu informací o tomto případu v češtině v ostravských novinách (viz zdroje).
Franz Jenschke, který se narodil a vyrostl blízko Králíků (Grulich) a po válce se dostal do Západního Německa, žil desítky let v Brémách a nyní žije v Berlíně, podal tuto zprávu:
O několik dnů později se konal další "soud", podobný tomu v Lanškrouně, ve městě Králíky, asi třicet kilometrů od Lanškrounu. Po bití, mučení a zabíjení jiných došla řada i na předchozího starostu města, pana Grunda. Byl zavěšen za nohy, dokud neztratil vědomí, pak shozen na zem a na hlavu mu lili vodu, dokud nenabyl zase vědomí. Toto mučení opakovali několikrát a pak se musel po rukou a po kolenou odplazit na hřbitov. Během tohoto "výletu" starostu Grunda mlátili, kopali mezi nohy, byl nucen zdravit Heil Hitler, zatímco ostatní věznění Němci museli jít za ním a dívat se. U venkovní zdi hřbitova si musel vykopat mělký hrob, vlézt si do něj, zdvihnout pravou ruku a provolávat Heil Hitler, zatímco ostatní věznění Němci ho museli zahazovat hlínou, dokud zcela neumlkl, byť jeho vztyčená pravice stále trčela z hlíny. Jeho hrob tam pořád je.
Frank Jenschke, věřící křesťan, se rozhodl v roce 1988, když navštívil své rodné město Králíky, že opraví téměř úplně zničený klášter, obzvláště kapli a poutní dům. Od té doby, až do roku 1998, nashromáždil a zaplatil přes dva milióny DM a téměř dokončil renovace kaple Hory matky Boží (Muttergottesberg) a stejnojmenného kláštera.
Brutální vraždy karpatských Němců (uprchlíků z oblasti slovenských Karpat) a krvavá lázeň v Praze jsou podrobně dokumentovány v různých publikacích (viz zdroje).

Historické pozadí
První usedlosti v nížinách Čech a Moravy, což je dnešní Česká republika, byly původně osídleny germánskými kmeny, známými jako Bójové. Jména oblastí jako Böhmen (Bohemia) a Bayern (Bavorsko) jsou také odvozeny od Bójů. Během pátého a šestého století do těchto nížin přišly a usadily se slovanské kmeny z oblasti Ukrajiny. Bójové se odstěhovali směrem na západ do oblasti nyní známé jako Bavorsko, ale také zůstali v kopcích a v hornaté oblasti Českého lesa a Šumavy (v němčině obé Böhmerwald), která s Bavorským lesem (Bayrischer Wald) tvoří pohoří zvané Šumava (Böhmerwald). Oblasti byly rozděleny pouze politickými hranicemi. Bavorsko a Čechy byly samostatnými královstvími až do roku 1918. Všichni původní usedlíci z oblasti Českého lesa a Šumavy byli vyhnáni v letech 1945/46, protože byli německého původu.
Kopcovité oblasti na severu Čech a Moravy, později zvané Sudety (Sudetenland), byly s výjimkou několika malých údolí úplnou divočinou až do dvanáctého století. V té době český král a biskupové zvali a nabízeli Němcům hlavně z Frank, Durynska a Slezska, aby tuto zcela neosídlenou oblast kolonizovali. Češi té doby byli hlavně zemědělci, zaměření na nížiny - možná ovlivněno jejich ukrajinským původem - kdežto Němcům nebyl hornatý terén nijak cizí. Němci také rozvinuli důlní aktivity a průmysl jiných zaměření, protože půda sama nemohla poskytnout dostatek obživy jejich rodinám.
Ve dvanáctém a třináctém století, 300 let před tím než Poutníci přistáli v Plymouthu, naši předkové, většinou franští rolníci, postupovali směrem na východ. Civilizovali nehostinný terén, budovali usedlosti a vesnice, podobně jako to dělali osadníci v severní Americe v osmnáctém a devatenáctém století. Původně celá oblast patřila Svaté říši římské národa německého a později po stovky let byla částí rakousko-uherské monarchie, která byla nezodpovědně zničena spojenci po první světové válce.
V roce 1918 čeští nacionalisté, Masaryk a Beneš, vytvořili v Pittsburghu koncept Československa s požehnáním Velké Británie, Francie a Spojených států. Slíbili, že se stanou druhým Švýcarskem s absolutní autonomii pro všechny národnosti.
Místo autonomie přinesly české kulomety do Sudet nový druh "demokracie". Protože Češi byli ve skutečnosti v menšině (48%), ostatní menšiny představovaly dohromady většinu. A jak historie později ukázala, i Slováci se dvakrát odtrhli od svých vlastních slovanských bratrů - Čechů. Když se Hitler dostal v Německu k moci, v roce 1933, byla československá ekonomika také v krizi. Sudetští Němci doufali, že dostanou autonomii. Místo toho se všechno obrátilo k horšímu. Druhá světová válka skončila v roce 1945. V roce 1948 byla Benešova vláda, která nařídila vyhnání Němců bezprostředně po válce (Churchill, Roosevelt, Truman a Stalin s tím souhlasili v Jaltě i v Postupimi), svržena komunisty.
My, vyhnaní sudetští Němci jsme zapustili nové kořeny v Německu a mnozí, jako já, i v cizích zemích. Český národ byl trápen a sužován svými vlastními vůdci. Majetek byl zabavován, kněží pozavíráni do koncentračních táborů a náš bývalý domov se stal zničenou zemí. Většina budov popadala, půda zpustla a národ upadl do chudoby a ateismu. Po čtyřiceti letech komunistického ráje marxistické režimy východní Evropy a Sovětského svazu konečně zkolabovaly následkem nepromyšlené, ateistické filozofie, byrokracie a korupce.
Ačkoliv Česká republika dnes má demokraticky zvolenou vládu, neprojevila ani ty nejmenší snahy k napravení zločinu spáchaných po druhé světové válce a vrácení majetku a země nám, sudetským Němcům. Benešovy dekrety z let 1945/46, které umožnily vraždění sudetských Němců bez soudu, mučení miliónů, zabavování všeho soukromého majetku a "zákon" o vyhnání všech sudetských Němců a dokonce některých Maďarů, zůstává v plné platnosti i teď, koncem roku 1998.
V současné době přes 20 tisíc kostelů, kaplí a klášterů zoufale potřebuje ne údržbu, ale vážné opravy. Tisíce podobných staveb bylo úmyslně zničeno a nebo se rozpadly. Prakticky všechny zemědělské budovy, malé tovární budovy a struktury a statisíce domů v bývalých Sudetech jsou zbořeny nebo neopravitelné. Před okupaci Sudet Německem v roce 1938 přes 60% daňového příjmů České republiky s 15 milióny obyvatel pocházelo od 3,5 miliónů sudetských Němců. Peníze samotné nemohou a nepřinesou prosperitu těmto zaostalým oblastem - potřebují lidí s vysokým standardem a pracovní etikou. Vyhnaní sudetští Němci, kteří přišli do západního Německa bez ničeho, nyní (1998) vlastní průměrné 1,5 rodinného domu na rodinu, kdežto vlastnictví rodinného domů v České republice je 0,5 domu na rodinu.
Stát Bavorsko poctil sudetské Němce tím, že je jmenoval čtvrtým kmenem ve státě, vedle Bavorů, Franků a Švábů.
Doufejme, že český národ nalezne správné řešení.


Zdroje:
1 ) Hvězda pod Rosuticí, Moravský Beroun, 1997
2) Documents on the Expulsion of the Sudeten-Germans, University Press, Dr. C. Wolf & Sohn, Munich, 1953
3) Es gibt nicht nur ein Lidice, Sudetendeutscher Rat e. V., München, 1988
4) Sterblichkeit ist Schein, Dr. Fritz Pendl, Sudetendeutsches Archiv, München, 1985
5) Dokumente zur Vertreibung der Sudetendeutschen, Sudetendeutscher Rat e. V., München, 1992
6) Ein Mythos zerbricht: Beneš, Sudetendeutsche Stiftung, München, 1991
7) Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen, Europa-Buchhandlung, München, 1951
8) The Sudeten Question, Brief Exposition and Documentation, Sudeten German Council, Munich, 1984.
9) Landskroner Not und Tod, Franz J. C. Gauglitz, Selbstverlag Heimatkreisbetreuer Franz Gauglitz, 97353 Wiesentheid, 1997
10) Sudetendeutscher Atlas, Association for the Protection of the Sudeten German Interests, Munich, 1954.
11) Heimat Zwischen Oder und Mohra, Hausner Foundation, P.O. Box 322, Hinsdale, IL 60523
12) Hölle im Zentrum von Ostrava - Hanke Lager, PhDr. - Dr. Tomáš Staněk
13) Miröschau/Mirošov östlich von Pilsen - ein tschechisches Todeslager nach dem Krieg, Herausgegeben vom Heimatkreis Mies-Pilsen e. V. in Dinkelsbühl
14) 1945 In Memory by Karl Hausner "Landsberg Brief" - Ausgabe, March 1997
15) May 17, 1945, The Day I Will Never Forget by Hermine Hausner, D.A.N.K., August 1998
16) Crimes and Mercies by James Bacque, Institute for Historical Review
17) Desperate Deception: British Covert Operations in the United States, 1939-44 by Thomas E. Mahl, Washington, D. C.: Brassey's, 1998
18) Resolution No. 557, October 9, 1998, and Resolution No. 562, October 13, 1998, U.S. House of Representatives

Předneseno jako přednáška během semináře Society for German-American Studies and affiliated institutions na St.Olaf College, New Ulm, MN, 22-25. dubna, 1999.
-----


Třetí dodatek překladatele:
Jako dovětek bych rád dodal, že Karl Hausner se nezmiňuje o masové vraždě slovenských Němců v Přerově na Švédských šancích (a řadě podobných masových vražd), která, i když se sem tam zmínka objeví, je víceméně utajena před veřejností dodnes.
Z novinového výstřižku cituji:
V poledne 18. června 1945 zastavil na přerovském nádraží transport několika stovek karpatských Němců, kteří byli v prosinci 1944 evakuováni před frontou do Rumburka a po osvobození se vraceli domů na Spiš. S vysvětlením, že musí "prošetřit nacisty", nechal důstojník Obranného zpravodajství Karol Pazúr vyvést z vlaku 265 náhodně vybraných lidí. Pak si vyžádal od velitele transportu 17. pěšího pluku, který se vracel z pražské přehlídky, dvacet samopalníků. Ti Němce nejdříve okradli a večer je eskortovali do nedalekých Lověšic. Na Pazúrovu žádost sehnal starosta Lověšic Antonín Mikloš sedmadvacet mužů s krompáči a lopatami. Průvod potom pokračoval na blízké návrší Švédské šance, kde muži do jedné hodiny po půlnoci vykopali dva metry hlubokou a sedmnáct metrů dlouhou jámu. Zadržení se museli svléknout do spodního prádla, postavit čelem k jámě a vojáci je postupně stříleli. Exekuci, která trvala do půl páté, padlo za oběť 71 mužů, 120 žen a 74 dětí.
"Ženy vesměs plakaly," vyprávěl o tom později lověšický občan A. Kubík. "Jedna měla dokonce dvě děti v náručí, jedno jednoroční, druhé asi tříleté, a u hrobu prosila, nevím zda česky, nebo slovensky, aby nejdříve zastřelili její děti a potom ji. Voják ji okřikl slovy ,mlč´, načež ji střelil do týla. Žena i s dětmi spadla do hrobu. Vzápětí nato šel podél hrobu poručík Pazúr. Posvítil si a střelil i ty dvě děti, které byly dosud živé a plakaly."
Počet obětí i jejich výběr připomíná lidickou tragédii. Bezdůvodně, jen jako odvetu za atentát na Heydricha, pobili vojáci SS v Lidicích 192 mužů, v koncentračních táborech později zahynulo 59 žen a 88 děti. Za masakr u Přerova byl vyšetřován pouze Karol Pazúr. Hájil se mimo jiné slovy, že plnil svou "vlasteneckou povinnost" a že aféra má poškodit komunistickou stranu. Sympatie ale nezískal mimo jiné i proto, že byl odhalen jako bývalý člen Hlinkovy gardy. Přes intervence samotného Reicina byl v červnu 1949 odsouzen Nejvyšším vojenským soudem v Praže na dvacet let - hlavní zásluhu na výjimečném verdiktu měl nesmlouvavý žalobce Anton Rašla (pozdější politický vězeň). V roce 1952 Pazúra amnestoval Klement Gottwald, v šedesátých a sedmdesátých letech patřil masový vrah coby místopředseda Svazu protifašistických bojovníků k významným protagonistům oslav výročí osvobození.
Těla žen a děti z hromadného hrobu na Švédských šancích byla v říjnu 1947 spálena v olomouckém krematoriu, kostry mužů byly pohřbeny na přerovském hřbitově.
Konec citátu.

Čím déle se zabývám událostmi okolo odsunu Němců po válce, tím víc mi tane na mysli otázka chápání spravedlnosti - tedy přesněji, zda v Česku chápou, co to spravedlnost je a jak vlastně funguje.
Vraždy Němců po válce byly obyčejné zločiny - a přesto zůstaly nepotrestány - společnost se tvářila, že se nic nestalo. Po listopadu 1989 zločiny komunistů zůstaly nepotrestány - a společnost se tvářila, že se nic nestalo. Dnes se o tom bavíme na internetu a lidi z Česka to opět odmítají pochopit a dávají přednost výmluvám a tváření se, že se vlastně nic nestalo. Nepřipomíná vám to stádo ovcí? Ovce se pasou, přijde vlk nebo dva a hromadu ovcí roztrhají - pak se unaví a jdou pryč. Ostatní ovce, když už je jasné, že jim samým se teď už nic nestane, se začnou zase klidně pást.
Spravedlnost (menší či větší, nebo přinejmenším její pochopení) je nutná pro vznik a fungování civilizace. Jsou Češi vůbec civilizovaní, když myšlenku spravedlnosti úmyslně odmítají?

Dle různých zdrojů povraždili Němci během války 120 tisíc občanů území známého jako Böhmen und Mähren (dnes Česká republika, Slovensko se odtrhlo, zda se do toho počítaly i Sudety, není jasné) - tedy 120 tisíc Čechů, mimo to bylo 240 tisíc lidí (židů, cikánů) zavražděno z rasových důvodů, jak na území České republiky (Terezín) nebo nebo jinde (Auschwitz - Osvětim). Proti vraždění židů Češi tehdy ani moc neprotestovali, proto by snad židé ani neměli být započítávání do "českých" ztrát.
Publikace Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století, kterou vydal Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, říká, že "Na základě sčítání lidu, výpočtu i odhadů, a s ohledem na válečné ztráty, emigraci a masové vraždy vydal Spolkový statistický úřad roku 1958 prohlášení, v němž praví, že ,existuje nesrovnalost v počtu 225 600 Němců, jejichž osud není objasněn´. Je chybné ztotožňovat tento počet s oběťmi odsunu." (konec citátu).
Poznámka o "chybnosti ztotožňování" je jistěže pouze názor "českých historiků". Komunistických "historiků", ano. Mně to zas tak chybné nepřipadá. A kdyby někdo řekl, že za pár měsíců po válce stihli Češi povraždit víc Němců, než Němci Čechů za celých šest let ... já bych se moc nehádal...

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

ŠPORT

Sagan sa v cieli pýtal: A kto dnes vyhral?

Prvý deň v Alpách nepriniesol žiadne zmeny.

ŽENA

Kúpete sa s deťmi a chodíte pred nimi nahí? Čo znamená nahota doma

Dokedy je v poriadku kúpať sa s deťmi?


Už ste čítali?