Jak jsem byl ideologickým diverzantem ...

Autor: Ross Hedvicek | 9.6.2006 o 20:38 | Karma článku: 8,23 | Prečítané:  1589x

Pokud byste věřili českému kolaborantskému herci Miloši Kopeckému, tak Flüchtlingslager Traiskirchen musel být něco jako peklo na zemi, kde agenti CIA vyslýchali a mlátili československé emigranty od osmi do dvanácti a od jedné do pěti odpoledne. Mezitím ne, to měli přestávku na oběd. Aspoň tak to bylo vylíčeno národem milovaným hercem, někdejším členem KSČ a moderátorem protiemigrantského a prorežimního seriálu Československé televize Krok do neznáma. Pokud jste příliš mladí, najděte si to na Wikipedii, vy starší, přestaňte předstírat, že si to už nepamatujete.

My jsme vnímali Flüchtlingslager Traiskirchen úplně jinak. Bylo to nádherné místo, kde jsme potkali spoustu nových celoživotních přátel, takový „Club Med" kousek od Badenu na jih od Vídně. Potkal jsem tam Dušana Apfela, Mílu a Zuzku Vargovy, Petra a Ivu Smejkalovy, bratry Masařovy, Rosťu Rusa, Roberta Boďu, Karla Resla, Hanku Fryčovou a desítky dalších - mám je všechny rád dodnes a s většinou se stýkáme.

A ty úžasné příběhy... Karel Resl se chtěl rozvést a manželka nechtěla. Tak jednoho dne odešel z bytu jen ve svetru, že si jde koupit cigarety. Ten svetr měl pořád na sobě (víc toho neměl), když jsme se potkali na karanténě v Traiskirchenu, nahoře v pátém patře. Robert Boďo byl devatenáctiletý kluk z Bratislavy, jeho otec byl komunista, vypadal jako komentátor Karol Pollák za mlada. Poslali ho do Vídně, aby Roberta přesvědčil, aby se „vrátil do vlasti". Starý Boďo ale ve Vídni politicky selhal a vyjádřil se takhle: „Robko, nevracaj sa, zatvorili by ťa!". A bylo jasno.

Anebo Jirka Pfeffer. Pořád chtěl zradit vlast a stále se mu to nedařilo. Pokoušel se emigrovat a ne a ne se mu to povést. Napřed zkoušel normálně přeběhnout hranice do Rakouska, ale chytili ho a odseděl si asi tři roky (dle jeho výrazu „oblékli ho do tepláků"), čímž získal trestní rejstřík jako hrom a tím pádem mu nikdy nemohla být vydána cestovní doložka na cestu do zahraničí, ani cestovní pas. Úplné utrum, hotovo, finito. Takže potom pracoval v Terezíně ve Sběrných surovinách, nakládali tam starý papír, který komunisti posílali vagony do západního Německa. A Jiřík se tam do toho vagonu nechal zaházet papíry, že vyleze až v západním Německu. Bezva plán. Jenže když po dvou dnech drcání a kodrcání dojel do Českých Budějovic, tak na seřazovacím nádraží poškodili ajzboňáci spřáhlo a vagon s Jiříkem odstavili. Zase nic.

Tuhle vagonovou akci si zopakoval ještě jednou, zase se nechal zaskládat do vagonu mezi starý papír, všechno poprášit pepřem na zmatení čuchacích psů... jenže byly Vánoce, popojíždělo to pomalu, byl strašný mráz, až Jiřík sám dobrovolně vylezl z vagonu už někde u Prahy, protože to zimou už nemohl vydržet.

Třikrát neúspěšný Jiřík se přestěhoval do Žatce a oženil se s dcerou nějakého místního náčelníka SNB, jmenovala se Cvetkovská, při svatbě si vzal její jméno a nechal si vystavit novou občanku na jméno Cvetkovský. Druhý den po obdržení nové občanky požádal o výpis z trestního rejstříku. Žádný Jiří Cvetkovský záznam neměl a výpis z rejstříku přišel čistý. Takže Jiřík utíkal do Čedoku a s novým pasem si koupil zájezd do Jugoslávie (bez manželky). Potkal jsem ho velice šťastného až v Traiskirchenu v AFCR - což byl American Fund for Czechoslovak Refugees. Dnes bydlí ve Filadelfii, v Pennsylvanii.

Z Traiskirchenu jsme jezdili do Vídně k pohovorům na různé ambasády podle toho, kam kdo chtěl emigrovat. „Kam jdeš?" byla nejčastější otázka mezi námi Flüchtlingy a neznamenalo to, kam člověk zrovna šel, ale kam chtěl eventuálně emigrovat. Kanada, USA., Austrálie, Jižní Afrika. Byli i takoví, co chtěli „radši zůstat tady v Rakousku, protože je to blíž domů", ale s těmi jsme se moc nebavili, protože takoví očividně neměli všech pět pohromadě. Kde bylo pro nás „doma"? Tam, kde by nás zavřeli a naše děti dali do dětských domovů - což bylo tehdy pravidlem a dnes všichni předstírají, že na to zapomněli? České slovo „domov" páchne nejen asociací s vězením pro děti, „dětským domovem", nýbrž i všeobecně. Co považují Češi za „domov"? Už 150 let od premiéry Tylovy Fidlovačky hledají svůj domov (Kde domov můj) a stále jej nemohou nalézt. Národ slepců - jako ten slepý houslista Mareš z oné Fidlovačky...

Jezdili jsme i na Mexiko Platz. Tam jsem byl velmi často. Bylo to takové malé náměstí, stromy, cestičky, lavičky, trochu z kopce, jedna strana byla níž, uprostřed kostel a kolem dokola byly krámky se vším možným, majitele krámků byli Turci, Jugoslávci, všechny možné národnosti. Bylo to, asi jako když v Česku po sametovém podvodu začaly vietnamské trhy, kde prodávali laciné džínsy a kdeco všechno. No, a tak jako dřív pořádalo místní ROH nebo místní JZD zájezdy pro zaměstnance na nákupy do Györu, Pešti nebo Drážďan, tak ve velmi podobném stylu pořádaly některé okresní výbory KSČ (a JZD Slušovice) zájezdy na nákupy do Vídně na Mexiko Platz. Jenže to už nebyli obyčejní zaměstnanci, ale pouze kovaní a dobře prověření komunisti - sice trochu přitroublí, ale zato spolehliví v tom, že nezdrhnou. A zachtělo se jim laciných digitálních hodinek z Tchaj-wanu, stereověží Grundig (pro syna či vnuka) a džínsů - tehdy se říkalo rifle - stylu mrkváče. A tak různá místní OV KSČ vypravovala vždy pár autobusů do Vídně na nákupy pro dobře prověřené pasažéry - v době, kdy slušní lidé byli moc rádi, že se dostali na dovolenou aspoň do kampu Szantód a Zamardi k Balatonu.

Přijeli, nakoupili (zda jim OV KSČ vydávalo i šilinky, mi není známo) a odpoledne zase odjeli modrými autobusy Karosa z ČSAD Uherské Hradiště, ČSAD Gottwaldov a podobně. Když jsem je tam uviděl poprvé, tak jsem seděl na své oblíbené lavičce a po chvíli si tam přisedly dvě ženské a chlap z těch autobusů a začali přebírat, co nakoupili. Hodinky, cizokrajné vypadající trička, rifle, elpíčka Udo Jürgense a tak podobně. Začal jsem se nimi bavit a protože jsem mluvil česky, babky měly dojem, že jsem z některého jiného autobusu. Za chvíli jsem byl ale odhalen, když mne na lavičce uviděl jeden z mých srbských kamarádů a přišel si za mnou sednout a spustil na mne srbsky.

Odpověděl jsem plynně v tomtéž jazyce a mí spolusedící z Uherského Hradiště měli v ten moment oči navrch hlavy. Ženská vedle mne si okamžitě o půl zadku odsedla a pravila mi velmi přísně, asi jako paní učitelka ve třetí třídě základní školy, když chytla někoho kouřit na záchodě (já jsem nikdy nekouřil, ale viděl jsem to).
"Ale podívejme se na ptáčka! Vy nejste náš, že ne?"
Ujistil jsem ji s úsměvem, že nejsem jejich, nikdy jsem nebyl a nepočítám s tím, že někdy budu.
"No, to tak ještě!" nafoukla se uražená vlastenka ze Slovácka, vyskočila z lavičky, přitáhla si krimplenové sako a nadurděně odcupala pryč a ti další dva manželé taky.

Večer jsem to vyprávěl v Traiskirchenu k náramnému pobavení posluchačů a padaly různé návrhy, jak bychom ty komunisty mohli příště tady v Rakousku přivítat. Padlo několik dobře míněných návrhu, že bychom jim mohli dát ke čtení všechny ty Svědectví, Pelikánovy Listy, Česká slova z Mnichova a další emigrantské tiskoviny, které jsme mohli mít z AFCR, ale všichni jsme nakonec dospěli k názoru, že by to byla promrhaná snaha, protože by to ti cestující komunisti stejně všechno vyházeli do odpadu ještě před hranicemi. Bez mé přítomnosti pak proběhlo uvítání autobusu našimi albánskými kamarády z řad Flüchtlingů, kteří počkali, až se ti obtloustlí komunisté vykolébali z autobusu (autobusy jim byly česky mluvícími spolupachateli řádně identifikovány) a pak jim autobusy sprejem řádně omalovali hvězdami, srpy a kladivy a řadou vulgárních nápisů v němčině. Tahle vynikající akce na Mexiko Platzu se dokonale povedla jen jednou, protože příští týden už řidiči ČSAD zůstali u autobusu hlídat a měli nachystané láhve s ředidlem a hadry a několik pokusů o umělecké graffiti na jejich vozidlech zlikvidovali zahnáním přičinlivých umělců a očištěním čerstvého spreje hadry namočenými v ředidle. Přesto jeden umělec dosáhl pak často vzpomínaného úspěchu - začal svou diverzi sprejováním zadního čela autobusu, řidič to uviděl, vyběhl ven a začal to pucovat tím v ředidle namočeným hadrem. Náš spřátelený diverzant zatím oběhl autobus, doširoka otevřenými dveřmi vběhl dovnitř a tu hvězdu a srp a kladivo nastříkal na přední sklo autobusu zevnitř (ano, prosím!), před řidičem. Dílo zkázy dovršil vyprázdněním plechovky černého spreje na tachometr a ostatní budíky pod volantem a na sedadlo řidiče, které bylo z tehdy velmi módní černé perforované koženky. Předem určení spotters a „pozorovatelé" hlásili, že čeští řidiči autobusu i přes zjevnou nepřízeň osudu nikdy nevolali rakouskou policii a škody místní policii nehlásili.

Jednou jsme tam přijeli zároveň se čtyřmi autobusy z ČSSR z Uherského Hradiště. Bylo devět ráno, právě přijely do Vídně rovnou z hranic. Obvyklý ansámbl prověřených komunistů jak z místních JZD, tak z jiných podniků v okolí, puštěných na jednodenní výlet do Vídně. Neuniklo mi, že se navzájem příliš neznali. Během minuty jsem proškolil své dva spolubydlící z Traiskirchenu, jedním z nich byl Tonda Masař z Malenovic u Zlína, dnes v Perthu v Austrálii, a začali jsme chodit mezi těmi burany a tetkami s tím, že hledáme vhodné spolupracovníky z ČSSR pro spolupráci se západními ideologicko-diverzními centrálami a někoho, kdo by pravidelně psal do Svobodné Evropy a podával zprávy Pavlu Tigridovi (Tigrida jsem neznal, ale bylo to v ČSSR známé jméno). To vše s naprosto vážným ksichtem. Těm pablbům z toho padaly brady až na zem.

Okamžitě jsme byli udáni dvěma politrukům z autobusu, kteří se původně rozběhli směrem ke mne, že mne jako ideologického nepřítele zpacifikují, ale zrovna v ten moment jsem vstal z lavičky, kde jsem vedl řeč k zájemcům. Když ti dva komunističtí paskřivci viděli, že mám dva metry a přes sto kilo, tak se otočili jako na obrtlíku, vytáhli píšťalky, začali pískat - ano, opravdu! – na typické policajtské kovové píšťalky a všechny ty ošátkované tlusté tetky a strejcové v bundách z koženky vylezli z obchodů, nastoupili s brbláním zpátky do autobusu a okamžitě odjeli. Nebyli na tom Mexiko Platzu déle než čtvrt hodiny.

A tak jsme se tehdy bavili... ale to už je dávno.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Saudská Arábia priznala smrť novinára Chášukdžího

Zomrel vraj po bitke s ľuďmi, s ktorými sa na konzuláte zišiel.

DOMOV

Pri samovražde muža zadržaného pre Kuciaka preverujú aj cudzie zavinenie

Zverejnenie identikitu mladíka s jeho smrťou nemusí súvisieť, myslí si Lipšic.

DOMOV

Mladík zbil do krvi expriateľku. Dostal pokutu

Za zlomený nos dostal útočník len 1500 eur.


Už ste čítali?