5. Zpráva o rozkrádání ceského národního majetku v 90. letech 20. století (z 27. 4. 2005, autor neznámý)

Geneze

Neudržitelnost komunistického režimu na konci 80. let 20. století prinutila celý tehdejší bolševický establishment jednat. Byl vyslán signál do kontrolovaných disidentských kruhu k zahájení "revolucních" kroku. Je zajímavé, že vetšina duležitých osob, které pozdeji obsadily vysoké státní funkce ci tunelovaly banky, se rekrutovala z Ceskoslovenské akademie ved (CSAV), a to vesmes z Prognostického ústavu. V této instituci plne vysokých komunistu pusobily osoby jako Komárek, Klaus, Zeman, Céška, Dyba, Dlouhý, Ransdorf, Salzmann, Ježek, Klausová a další. Predstavovaly jak kádrovou rezervu pro nový režim, tak kádrový nomenklaturní rezervoár režimu starého.

Sám šéf Prognostického ústavu, presvedcený komunista, prítel Che Guevary a místopredseda vlády CSFR v roce 1990 Valtr Komárek ho oznacil za "školu revoluce". Tato revoluce si, jak známo, získala prízvisko "sametová", a to vzhledem k jejímu bezkonfliktnímu a témer konsensuálnímu charakteru. Už to naznacuje, že se nejednalo o revoluci v pravém slova smyslu, ale o programové predání moci, resp. o udržení moci v rukách komunistických kádru.

Již první kroky Obcanského fóra v cele s Václavem Havlem naznacily, že vubec nejde o žádnou revoluci, ale jen o zmenu systému režimu. Bohužel ve vyvolané euforii a v nadeji na zbavení se komunistického jha se vyškoleným bolševickým "revolucionárum" z Prognostického ústavu spolu s Havlovými disidenty podarilo splnit svuj úkol, zmenit režim a ponechat komunisty fakticky u moci. Symbolickým a zároven tragickým vyjádrením tohoto faktu byla instalace Mariána Calfy, v té dobe ješte aktivního agenta KGB, do kresla predsedy vlády dne 10. 12. 1989, kde setrval až do 2. 7. 1992. Za komunistické éry pusobil Calfa v CTK, poté byl jmenován predsedou Legislativní rady vlády CSSR a vyzkoušel i post komunistického ministra. Václav Havel si jej vybral za nejbližšího spolupracovníka.


Kupónová privatizace

Úvodem jednu kouzelnou vetu, kde svetové uznávaný ekonom pusobící ve Svetové bance, Dr. David Ellerman v souvislosti s kupónovou privatizaci oznacil Václava Klause za "tržního bolševika" a architekta "financního pirátství". Ctenárum zajímajícím se o ekonomii lze doporucit clánek Dr. Ellermana z roku 2001 pod názvem Lessons from Eastern Europe's Voucher Privatization. Nutno priznat, že nápad kupónové privatizace byl geniálne rafinovaný. Dát lidem pocit, že neco získávají, vybrat za to od nich ješte peníze a následne se legálne zmocnit majetku, který zustal po komunistech. Za architekty (alespon oficiální) kupónové privatizace (ac za nej ve své autobiografii Václav Klaus prohlásil Dušana Trísku) lze považovat:

a) Dušana Trísku, nar. 14. 4. 1946,
b) Tomáše Ježka, nar. 15. 03. 1940
c) Václava Klause, nar. 19.6. 1941

U jejího zrodu se rovnež nejakou dobu pohyboval Jan Švejnar. Dne 4. 10. 2001 odpovedel jeden z nejbližších prátel Václava Klause Dušan Tríska, osoba stejného jména je vedena v Cibulkových seznamech jako agent StB s krycím jménem Dušan (svazek c. 7704), v Rádiu Svobodná Evropa na otázku, zda se nestydí za své otcovství projektu kupónové privatizace, slovy: "Hlásím se k nemu samozrejme hrde a myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co."

Nechme tedy hovorit fakta, ac víme, na co je pan Tríska tak hrdý. Vzhledem k prímé participaci Aleše Trísky, bratra Dušana Trísky na nejvetších financních zproneverách a krádežích a dále s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkum lze duvodne predpokládat, že projekt kupónové privatizace byl úcelove pripraven a nastaven tak, aby umožnil beztrestné zcizení národního majetku.

Kupónová privatizace se uskutecnila ve dvou vlnách v letech 1992 - 1994. Celková hodnota jmení podniku privatizovaných kupónovou metodou cinila 679 miliard korun v cenové hladine ke dni zahájení první vlny. Mediální zpracování obyvatelstva a propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy od obcanu, predevším v zrcadle toho, že za své peníze dostávali bezcenné papírové knížky. Úcast v první vlne byla 77 % všech oprávnených obcanu a v druhé vlne 74 % obcanu. První vlny se zúcastnilo celkem 264 investicních fondu, kterým obcané - držitelé investicních kupónu sverili celkem 71,8 % všech investicních bodu investovaných pro první vlnu. To bylo z hlediska architektu kupónové privatizace, resp. osob ovládajících tyto investicní fondy, nejvýhodnejší, nebot tím obcané ztratili nad svými kupóny jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondy nebyly pro vytrvalý odpor Klause, Trísky a spol. nikdy skutecne legislativne nastaveny.

Ve druhé vlne ucítili príležitost i další dravci a úcastnilo se již 353 investicních fondu, kterým obcané - držitelé investicních kupónu sverili tentokrát jen 64 % všech investicních bodu investovaných pro druhou vlnu. Tímto zpusobem získávaly investicní fondy faktickou kontrolu nad privatizovanými podniky a jejich majetkem. Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizaci cekal dvojí osud.

V prvním prípade byl ihned zproneveren a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást" jako absolutne nejvýstižnejší, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických ci právních termínu. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádení aktiv a vytvárení pasiv, tj. proslulé ceské "tunelování", vše vesmes v režii sehraného a zkušeného týmu agentu StB. Budeme-li se, v zájmu vyvarování se obvinení z konfabulace a konstrukce, držet odborné ekonomické literatury, konkrétne publikace Kotrba, J., Kocenda, E., Hanousek, J.: The Governance of Privatization Funds: Experiences of the Czech Republic, Poland and Slovenia, Edward Elgar, London 1999, dojdeme k poctu až 21% všech privatizacních fondu na trhu. Ve skutecnosti to však bylo nepochybne více.

Ve druhém prípade byl majetek dále spravován a do vedoucích míst "zprivatizovaných" podniku byli dosazeni, popr. se vrátili exponenti komunistického režimu. V techto prípadech nebyly podniky "tunelovány" bezprostredne, ale postupne nebo v prípade potreby, tzn. nutnosti vytvorení financních aktiv. Ac se to retrospektivne zdá neuveritelné, faktem je, že celá kupónová privatizace byla spuštena bez jakékoli právní regulace privatizacních fondu, která by šla nad rámec obecného práva. Komise pro cenné papíry pripravila prehled investicních fondu a podílových fondu, u nichž byla zjištena majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z investicních fondu a spolecností se podle propoctu KCP (Komise pro cenné papíry – pozn. R. Hedvícka) v prubehu 90. let až do 30. 6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však velmi slabý odhad, který zahrnuje jen prokazatelne zcizený majetek prokázanou trestnou cinnosti. Skutecná výše se pohybuje ve stovkách miliard.

Následuje prehled nekterých významných príkladu proslulého tzv. "tunelování".

Motoinvest

Motoinvest byl založen 18. listopadu 1991 s absolutne nepruhlednou vlastnickou strukturou fyzických osob, které spojovaly obchodní aktivity spojené s kupónovou privatizaci. Mezi jeho hlavní aktéry, tedy alespon známé a verejne cinné, kterí však zrejme o nicem fakticky nerozhodovali, lze zaradit Pavla Tykace a Jana Dienstla, mezi šedé eminence a mozky potom zejména Aleše Trísku (zde vyvstává otázka, nakolik byl jen zástupcem svého bratra Dušana Trísky) a predevším Svatopluka Potáce.

Zastavme se nejdríve u techto velmi zajímavých osob.

Pavel "Drobní akcionári placte" Tykac, nar. 15. 05. 1964 (skutecný slogan jeho reklamní kampane) byl a je bezpochyby velmi vlivnou osobnosti ceské ekonomiky. Svuj slogan Tykac skutecne splnil a lidé, kterí mu sverili své peníze, popr. pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutecne plakali. Jeho jméno se pojí s desítkami firem. Jeho politické kontakty byly vynikající, což ilustruje jeho úcast na narozeninách Václava Klause a pozvání od nej do Komise pro dohled nad kapitálovým trhem (aneb Jak udelat kozla zahradníkem) nebo post poradce ministra financí Ivo Svobody (CSSD) v roce 1999, pozdeji odsouzeného za podvod a zvýhodnování veritele na pet let vezení.

Jan Dienstl, nar. 08. 07. 1970, pravá ruka a nejbližší spolupracovník Pavla Tykace.

Aleš Tríska, nar. 2. 3. 1944, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB s krycím jménem "Aleš", bratr architekta kupónové privatizace Dušana Trísky, clen predstavenstva Motoinvest a. s. Je vysoce pravdepodobne, že byl jen prodlouženou rukou svého bratra Dušana Trísky.

Svatopluk Potác, nar. 24. 03. 1925, bývalý clen ÚV KSC a predseda Státní banky ceskoslovenské v letech 1971 - 1981 a 1988 - 1989, místopredseda Štrougalovy vlády a predseda Státní plánovací komise pusobil v Motoinvestu jako poradce. Jeho obrovské kontakty a znalost komunistického i nekomunistického prostredí zakládají duvodnou presumpci, že byl jedním z hlavních "mozku" Motoinvestu.

Je velmi obtížné postihnout celý rozsah cinnosti skupiny Motoinvest. Pri svých operacích se aktéri snažili vše maximálne znepruhlednit a zamést stopy. Soustredme se tedy alespon na nejvetší podvody a zpronevery uskutecnené skupinou kolem Pavla Tykace. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest prostrednictvím majetkových podílu v ruzných spolecnostech jmení ve výši asi 80 miliard korun.

Klícové operace financní skupiny Motoinvest:

CS Fondy: Tykacovo jméno se pojí i s kauzou vytunelovaných CS Fondu, v kterých prišli akcionári o 1,3 miliardy korun. Peníze zmizely v roce 1997 tesne poté, co Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáre vubec neinformoval. Následovaly rychle zmeny majitelu ve snaze zahladit stopy. Celkové se však jednalo o pomerne nepripravenou transakcí, která bez náležitého obchodne právního krytí naplnovala jasné skutkovou podstatu trestného cinu, pricemž pikantní je, že vyvedení predmetného 1,3 miliardy korun do zahranicí schválil tehdejší šéf Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký cinitel KSC a ministr financí Ivan Kocárník. Vyvedení 1,3 miliardy bylo zrealizováno pres ovládanou Plzenskou banku, kterou Motoinvest vzápetí rádne preúveroval a opustil.

Ovládnutí a vytunelování Agrobanky: Tato kauza by si svou rozsáhlosti zasloužila nekolik stran textu, soustredíme se však na participaci práve Tykace a Motoinvestu. Banka vznikla v roce 1990 a byla pátou nejvetší banku v zemi. Na prelomu roku 1995 a 1996 odkoupila skupina Motoinvest a jí ovládané fondy balík akcií od IPB vcetne podílu v Agrobance, kterou tímto ovládla. Motoinvest to oficiálne nikdy nepriznal. Centrální banka nikdy neuznala Motoinvest za verohodného investora. V zárí 1996 uvalila CNB nucenou správu na Agrobanku. Skupina Motoinvest tím ztratila hlavní financní zdroj. Tykac tehdy narychlo opustil republiku a po dvou dnech se vrátil. Náklady centrální banky na rešení krize AGB se odhadují na 50 miliard korun. Stát ji formou garancí a odkoupení špatných aktiv sanoval cca 50 miliardami korun. Zdravou oddluženou cást Agrobanky (tj. provedená sanace CNB ve výši 19,7 mld + garance za špatné úvery do až r. 2008) v roce 1998 odprodal za pouhé pul miliardy korun (!) firme General Electric. Druhá cást skoncila v likvidaci. Za prodejem zdravé cásti Agrobanky za smešnou cenu stál její nucený správce Jirí Klumpar, který se pozdeji stal clenem predstavenstva práve GE Capital banky. V lednu 2000 byl obvinen z trestného cinu porušování povinnosti pri správe cizího majetku se škodou cca 25 miliard korun. Celkové náklady a sanace za vyrešení krize Agrobanky jsou odhadovány na min. 50 miliard korun.

Plzenská banka

V roce 1996 získala skupina Motoinvest více než 90 procentní podíl v Plzenské bance, zrejme ke krytí svých financních operací, které si tak mohla uskutecnovat ve vlastní bance, pricemž typickým prípadem této operace je kauza CS Fondu. Plzenskou banku získal Motoinvest nákupem akcií na základe komisionárských smluv uzavrených mezi Motoinvestem a pozdeji vytunelovanou Agrobankou Praha. Po provedení operaci za úcelem vyvedení aktiv prevedl Motoinvest akcie zpet na Agrobanku Praha, v té dobe již v problémech a urcenou k likvidaci, která postupne nabyla i zbývající podíl na bance. Od zárí 2000 již byla jediným akcionárem banky Agrobanka v likvidaci. Zadlužený vlastnil predluženého. Kolik bylo celkové z banky vyvedeno penez, nebylo nikdy zverejneno. Z dostupných informací a vzhledem k regionálnímu charakteru bankovního ústavu lze hovorit o sume mezi deseti a dvaceti miliardami korun.

Ceská sporitelna

V kvetnu 1996 skupoval Motoinvest s podporou v té dobe již ovládané AGB akcie sporitelny a snažil se prosadit své zástupce do dozorcí rady. Scénár mel být zrejme podobný jako u Agrobanky, s tím rozdílem, že škody pro banku a zisk pro Motoinvest mohly být nekolikanásobne vyšší. Na zásah "bankovní ctyrky" a nátlak guvernéra Tošovského se mu to nepodarilo, nebot sféry vlivu byly již rozdeleny a právo pumpovat Ceskou sporitelnu mela v té dobe skupina okolo Livie Klausove a Jaroslava Klapala. Skupina Motoinvest oficiálne ukoncila své aktivity po pádu Agrobanky. Bylo to pro ní velké sousto, které sice ješte dokázala spolknout (i když sám Tykac si nebyl jistý souhlasem mocných a radši na dva dny zmizel z republiky), poté však prenechala místo dalším. Podarilo se to snadno, meli vydeláno a také cítili, že pro ne prestalo již být místo. Strízlivé odhady výše aktiv ukradených Motoinvestem se pohybují okolo 200 miliard korun, do cehož jsou zapocítány i operace v menších podnicích. Bezpochyby patril Motoinvest a osoby okolo nej k jedné z nejefektivnejších a nejziskovejších tunelárských skupin v CR 90. let.

Harvardské fondy

Harvardské fondy mají na rozdíl od jiných fondu nekolik specifik. Predstavovaly marketingový motor kupónové privatizace, který nahnal k registracním místum pod dojmem slibu "zisku desetinásobku" milióny lidí, zpusobily jedny z nejvetších škod a tunelování národního majetku a jsou symbolem podvodu kupónové privatizace. V jejich cele po celou dobu stala jediná výrazná osoba, Viktor Kožený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací provádených "harvardskou skupinou" je vysoce nepravdepodobné, že by sám Kožený byl opravdu jediným rídícím mozkem. Jeho umístení do cela byl spíše jen chytrý marketingový tah, nebot na osobu bezúhonného podnikatele západního strihu a se západním vzdeláním se nachytá nejvíce duverivých lidí. Mnohem pravdepodobnejší se jeví teorie, kterou vyslovil mj. i Karel Stánek, predstavitel Ochranného sdružení malých akcionáru Harvardských fondu, že Viktor Kožený byl jen "bílým konem agentu StB a KGB". Personální obsazení okolo Koženého to výslovne potvrzuje.

Viktor Kožený, nar. 28. 6. 1963, v roce 1979 emigroval spolu s rodici do Mnichova, a poté již sám v roce 1982 odchází do USA. Zde zacíná studovat Harvardskou univerzitu, kde jako Cech neuniká pozornosti zde tehdy pusobícímu agentu StB a KGB Karlu Köcherovi, pozdejšímu kolegovi Václava Klause a Miloše Zemana v Prognostickém ústavu, spoluzakladatele Obcanského fóra a jedné z klícových šedých eminencí tzv. sametové revoluce; a také Juraje Širokého, agenta StB majícího na starost nábor nových rekrutu. Je otázkou, nakolik jejich tehdejší styky vyústily v prímý vázací akt pro KGB (StB), nebo zda byly kontakty nastoleny v méne formální úrovni. V roce 1989 má Kožený v Bostonu a New Yorku problémy s policii (údajne zneužívání kradených kreditních karet) a odchází do Anglie, odkud poté putuje do tehdejšího Ceskoslovenska.

Pohyboval se velmi blízko významných osobnosti jako Cermák, Klaus, Calfa aj. Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patril a stále patrí Boris Vostrý, nar. 25. 08. 1947, bývalý vysoký dustojník StB s údajnou hodnosti plukovníka. Jeho svazek byl však, stejne jako ostatní svazky vysokých dustojníku StB, vcas skartován. Z dostupných informací, mj. i z jeho životopisu, lze zjistit, že od roku 1971 pracoval v ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce nácelníka technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce nácelníka VI. správy SNB. Je nepochybné, že se jedná o špickového komunistického bezpecnostního kádra. Zustává otázkou, nakolik harvardské operace prímo rídil, popr. rídil i Koženého, se kterým pusobil v rade firem již od roku 1990. Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koženým jeho ded František Stehlík, nar. 13. 9. 1912, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako dvojnásobný agent StB pod krycím jménem "Franta", c. svazku 2242. Byl clenem prvního predstavenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING a. s. a poté vystrídal radu funkcí v rámci celé struktury harvardských fondu. Významnou roli hraje bezpochyby již výše zmínený Juraj Široký, nar. 29. 12. 1953, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB s krycím jménem "Bellan", c. svazku 196592, který pusobil prímo v hlavní správe rozvedky StB, která mela na starost operace v zahranicí. Figuroval v celkem šesti spolecnostech prímo ci neprímo napojených na harvardské fondy. Velmi aktivní zejména na Slovensku, kde figuruje asi ve dvaceti spolecnostech.

Tato nejznámejší ceská tunelárská kauza je extrémne složitá, nebot pachatelé založili desítky nejruznejších právnických osob, pres které aktiva prevádeli, a proto by seriózní pokus o rozkrytí této struktury zabral stovky stran textu.

Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku", tzn. zarucení investorum, že jim hodnota jejich kupónových knížek bude desetinásobne preplacena, získala harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnote min. 60 miliard korun, v odhadní cene roku 1994. Nutno zduraznit, že tato úcetní hodnota neodpovídá hodnote tržní, což znamená, že skutecná reálná hodnota aktiv získaných Harvardem se mohla pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce 1994 kontrolovala harvardská skupina asi padesát nejlukrativnejších ceských podniku. Václav Klaus tehdy na adresu Koženého smeroval další že svých nesmrtelných výroku: "Jen více takových podnikatelu!" V témže roce zacíná systematický tunel smerující do kyperských spolecností, které dále aktiva prevádejí do neblaze proslulé Daventree Ltd.

Po úteku Koženého do Irska v dusledku aféry Wallis, která byla výsledkem mocenských sporu tehdejších mocných neobolševických kádru, tunel dále úspešne probíhal v režii Borise Vostrého. V roce 1996 jsou již témer dotunelované harvardské fondy, resp. jejich materská spolecnost, rychle transformovány na Harvardský prumyslový holding a. s., který vzápetí své veškeré zbylé jmení vkládá do Daventree Ltd. a za to obdrží bezcenné akcie. Harvardský prumyslový holding a. s. jde vzápetí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován likvidátorem a zacínají se mazat stopy. Vyvádení majetku v rádech desítek miliard korun pochopitelne nemuže uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS ani vláde. Nedeje se však vubec nic. Zrejme pro získání casu a navození nadeje pro akcionáre k získání alespon nejakých penez je Harvardský prumyslový holding a. s. v roce 1998 (tedy témer 4 roky po jeho faktickém vykradení!) prodán jedné z Koženého firem. Kožený platí dvema smenkami v hodnote 10 miliard korun, které nikdy neuhradí.

Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionáru rozhodnutí, kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora spolecnosti Harvardský prumyslový holding a. s. Vostrý se odvolává a obstrukcemi se docasne udrží ve funkci. Stihne ješte svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora Michala Pacovského, další osobu ve službách harvardské skupiny. Teprve poté se po složitých soudních sporech a právních bitvách darí jmenovat likvidátorem osobu bez zjevného napojení na Koženého skupinu. Následuje definitivní bezradnost a bezmocnost všech, kterí vložili do harvardských fondu své peníze.

Teprve v roce 2003 byli Kožený s Vostrým oficiálne obvinení z podvodu, aby meli dostatek casu na útek, Kožený na Bahamské ostrovy a Vostrý do stredoamerického Belize. Tunel se uzavrel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby nad sto miliard korun, pricemž tuto sumu lze považovat ješte za velmi strízlivý odhad.


Banky

V první polovine 90. let vzniklo pres 50 bank, z toho 18 z nich skoncilo v konkurzu ci v likvidaci. Z dalších peti zustaly jen akciové spolecnosti bez bankovní licence. Použití termínu "tunelování" pro cílené a organizované vyvádení financí z bank s úmyslem je nevrátit není presné, nebot vystihuje jen jeden používaný zpusob. Vhodnejší se jeví pojem "pumpování", nebot banky byly doslova pumpovány, rada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako pumpa penez, kam si vyvolení mohli kdykoli prijít a "napumpovat". Základním zpusobem "pumpování" bylo ztrátové úverování a cílené tunelování managementem, obojí umožnené slabou legislativou a necinnosti policie, potažmo orgánu moci výkonné. Ztrátové úverování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která držela u moci tehdejší "kapitány prumyslu". K vypumpovaným bankám vláda pristupovala v zásade dvema zpusoby. Nechala je padnout (Banka Bohemia, Plzenská banka, Kreditní banka Plzen aj.) nebo je nákladne sanovala v rádech desítek ci stovek miliard (IPB, Ceská sporitelna, Komercní banka). Státní pomoc mela ruznou formu - odkup klasifikovaných úveru, garance, zvýšení základního kapitálu nebo typický prevedení nedobytných pohledávek do Konsolidacní agentury.

Mezi osoby poskytující státní krytí nerušenému rozkrádání bank patrí predevším:

Václav Klaus, nar. 19. 6. 1941, predseda vlády do roku 1997. Ve své autobiografii píše "Nejvíce jsem o ekonomii v 70. letech diskutoval s Vlado Rudlovcákem, ...a v letech osmdesátých s Dušanem Trískou, hlavním otcem naší kupónové privatizace... do užšího kroužku kolem semináre patrili K. Dyba, T. Ježek, ...J. Stráský, V.Dlouhý, I. Kocárník... Na seminárích vystupovali i Richard Salzmann, Miloš Zeman a další..." Jak vidno, všechny velké krádeže se pripravují roky.

Ivan Kocárník, nar. 29. 11. 1944, v osmdesátých letech 20. století jako vysoce postavený clen KSC reditelem odboru tehdejšího ministerstva financí, v letech 1992 - 1997 místopredsedou vlády a ministrem financí.

Jan Klak, 10. 09. 1942, námestek ministra financí, po skoncení funkce se jako statutární orgán prímo podílel na pumpování Komercní banky.

Tomáš Ježek, 15. 03. 1940, predseda výkonného výboru FNM (Fond národního majetku – pozn. R. Hedvícka), clen KSC od svých 18 let.

Roman Céška, nar. 29. 01. 1964, námestek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, predseda výkonného výboru FNM od poloviny roku 1994 do prosince 1998

Jirí Skalický, nar. 26. 04. 1956, predseda prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci cerven 1992 - cerven 1996,

Josef Tošovský, narozen 28. 09. 1950. Jeho kariéra je typickou kariérou bolševika. Behem nejtvrdší normalizace v roce 1973 vstoupil do KSC, osobní prítel Svatopluka Potáce a dalších nejvyšších komunistických kádru. Z nejvyšších funkcí ve Státní bance Ceskoslovenské (mj. post zástupce predsedy SBCS) jmenován v roce 1988 reditelem Živnostenské banky v Londýne. V prosinci 1989 konsensem komunistu a Havla jmenován predsedou tehdejší SBCS, ve funkci až do rozpadu federace, od ledna 1993 až do 1997 guvernérem CNB. Na prelomu let 1997/1998 krátce predsedou vlády CR, poté až do roku 2000 znovu guvernér CNB. Tošovský predstavuje klícovou postavu, která z titulu své funkce kryla nerušene pumpování bank. Celková suma, kterou bylo treba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k jednomu biliónu korun. Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování vždy tvrde prosazoval Václav Klaus, který za dobu své vlády zabránil jakémukoli pokusu o zprísnení podmínek pro poskytování úveru ze strany polostátních bank. Typickou operaci pri pumpování byl úver od banky, jeho nesplácení, prevedení úveru do státní konsolidacní banky a následne jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úveru. Dlužník si tedy pujcil napr. miliardu, nic nesplatil a následne si pres sprátelenou spolecnost koupil od Konsolidacní banky pohledávku vuci sobe za nekolik desítek miliónu.

Podívejme se na nejvetší vypumpované banky:


Agrobanka

Její kauza byla zmínená již výše v souvislosti se skupinou Motoinvest.


Ceská sporitelna

Zacneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úradu financní kriminality a ochrany státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že "Vyšetrovat treba tunelování Ceské sporitelny je o hubu. Dotýká se príbuzných nejvyšších politických špicek. A tak litujeme každého, kdo to dostane na stul." Hovoril zde o Livii Klausové, manželce Václava Klause. Ceská sporitelna zacala být pumpována již od svého zniku v roce 1991. První hloubkový audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodarení - a ministr financí Ivan Kocárník podepisuje urychlene státní garancí pro sporitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároven jsou ztrátové úvery prevádené do Konsolidacní banky a bilance banky se takto, alespon provizorne, "cistí". Další krize prichází v roce 1998, kdy se sporitelna jako držitel nejvetšího objemu primárních vkladu v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji propasti. Poté, co vláda obdržela varující zprávu spolecnosti KMPG o ztráte banky presahující její aktiva, je nucena rychle jednat a uhasit hrozící požár. Pád nejvetší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do sporitelny jsou doslova pumpovány desítky miliard, címž je cástecne stabilizovaná a ze strachu, že další vypumpování by již nebylo financne únosné, je hledán strategický partner. Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste Bank, která získává kontrolní balík akcií. Ztrátové úvery privedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo nutno státní pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva CTK že dne 17. 12. 1998). Politicky motivované úvery krachujícím podnikum zcela zdevastovaly její portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižne ve svém projevu pred PSP CR (Poslanecká snemovna Parlamentu CR – pozn. R. Hedvícka) dne 8. 3. 2000 Ceskou sporitelnu "financním ústavem, zevnitr rozežraném cervotocem jako staré drevo".

Z vedení Ceské sporitelny jsou stíháni již od zárí roku 2002 mj. bývalý generální reditel banky Jaroslav Klapal a clenové predstavenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanuš a Kamil Ziegler. Jsou obvineni z trestného cinu porušování povinnosti pri správe cizího majetku a zkreslování údaju o stavu hospodarení, který meli spáchat tím, že poskytli úver 970 miliónu v zárí 1997 zjevne krachující leasingové spolecnosti Corfin. Nekolik mesícu poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu korunu soukromé firme spríznené s obvinenými. Klasická "pumparská" transakce. Vyšetrování prípadu se však vlece a zrejme nebude nikdy dotažen do konce, nebot v prípade jeho skutecného vyšetrování hrozí trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi.


Duležité osoby

Livia Klausová, rozená Mištínová, nar. 10. 11. 1943, manželka Václava Klause. Clenka dozorcí rady banky, která schvalovala všechny významné "pumparské" operace, v letech 1993 - 2000. Bezpochyby významná osobnost u vykrádání banky. Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angažmá Evžena Tošenovského, nar. 26. 02. 1956 v dozorcí rade banky v období nejvetšího pumpování, tj. v letech 1996 - 1999, nebo poslance ODS Martina Kocourka, nar. 23. 12. 1966 jako clena dozorcí rady banky v letech 1996 - 1998. Josef Kotrba, nar. 31. 05. 1965, bývalý clen KSC a poslanec strany ODA, manžel Petry Buzkové, ministryne vlády za CSSD. Clen predstavenstva v letech 1997 - 1999, tedy v dobe, kdy se pumpovalo nejvíce.

Kamil Ziegler, nar. 22. 03. 1962, pred rokem 1989 pusobil ve Státní bance ceskoslovenské, clen KSC. V roce 1999 se poté, co odešel z vypumpované Ceské sporitelny, stal generálním reditelem státní Konsolidacní banky, kam byly ztrátové úvery vyvádeny. Cíl byl jednoduchý - zajistit, že úvery nebudou od dlužníku vymáhány a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek puvodní hodnoty, typicky treba subjektum sprízneným s dlužníky. V roce 2004 na otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdive a trefne odpovedel: "Je jím Richard Salzmann. Naucil me nesmírnou spoustu vecí. Umel lidi nadchnout, dát jim vizi. Navíc byl vzdelaný, inteligentní, skvelý rétor, v bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu noblesu a prestiž. Škoda, že neodešel o dva roky dríve." O Richardu Salzmannovi bude rec níže. Ziegler se od nej skutecne mel co ucit, za jeho éry bylo z Komercní banky ukradeno ješte o mnoho miliard více.

Vladimír Kotlár, nar. 17. 07. 1952, clen predstavenstva banky od roku 1991 - 1999 a Rudolf Hanuš, nar. 14. 12. 1942, clen predstavenstva 1994 - 1999. Osoby stejných jmen se vyskytují v Cibulkových seznamech se spolecným krycím jménem "Mirek" a pusobení v rezidenture v Ceských Budejovicích naznacuje jejich blízký vztah. Hanuš byl od roku 1993 - 1999 jedním jednatelu spolecnosti CNTS, servisní firmy televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním reditelem sporitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou amerického Ronalda Laudera, která si u Ceské sporitelny pujcovala finance v rádu miliard. Tyto úvery CME pochopitelne nesplatila a údajne je splácí dodnes.

Jaroslav Klapal, nar. 07. 12. 1947, generální reditel a predseda predstavenstva 1994 - 1999. Bývalý vysoký komunista obsazený do funkce generálního reditele zrejme nebyl tím, kdo skutecne rozhodoval, kolik se vypumpuje a kam. Byl spíše vybrán k tomu, aby byl první na ráne.


Investicní a poštovní banka

IPB vznikla roce 1993 sloucením Investicní banky (je zajímavé, že vznik Investicní banky v roce 1990 byl predem již za komunismu plánován, jak vyplývá z interních dokumentu Státní banky ceskoslovenské z února 1989) a Poštovní banky. IPB se brzo dostala mezi tri nejsilnejší banky v zemi. Postupne docházelo k zvyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování bubliny" a dukladnému pumpování ve forme úveru a vyvádení aktiv do dcerinných spolecností.

Významnou destinací penez pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB, clena posledního predlistopadového ÚV KSC, zejm. Chemapol Group a spolecností, ve kterých figuroval jako statutární orgán ci vetšinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy koncily také v impériu Lubomíra Soudka, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB, evidencní císlo 24939, krycí jméno GORDON, ovládajícího mj. Škodu Plzen. Prostrednictvím IPB byla financována i ODS, první pujcku ve výši 55 miliónu dostala v roce 1992, brzy následovaly další, bezpocet vecírku, konferencí a "Žofínu" ani nepocítaje.

IPB financovala i vydání knihy Václava Klause Dopocítávání do jedné. První ohrožení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili kontrolori NKÚ (Nejvyšší kontrolní úrad – pozn. R. Hedvícka), aby proverili, proc banka naplatí dane. Dluh banky tehdy cinil cca 173 miliónu korun. Z banky byli nekompromisne vyhozeni a premiér Klaus tehdy osobne a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby jeho vedení náležite "umravnili" a odkázali do patricných mezi. Tento danový dluh pozdeji IPB ministerstvo financí v cele s Kocárníkem odpustilo. Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská spolecnost Coopers & Lybrand odmítla vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na nepruhledné úcetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nejakou dobu auditorská spolecnost Ernst & Young, který vydávala bance výroky "bez výhrad", a to casto v rekordní dobe.

Na jare 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvery zjevne krachujícím firmám, zrejme s ohledem na blížící se politické zmeny (pád Klausovy vlády v roce 1997) a hrozící odpovednost. 30. 4. 1997 jsou Tesar s Procházkou zatceni a putují do vazby. Brzo zrejme dostanou rozum, jsou propušteni a zustávají ve funkcích. V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zrejme na objednávku, aby maskoval skutecnost, že banka je na pokraji pádu. Nomura brzo prevádí svuj podíl na spolecnost Saluka Investments, s heslem "cím nepruhlednejší, tím lépe". Konec se však blížil. Stomiliardové manko už nešlo krýt a bylo nutno poslat banku do nucené správy. Stalo se tak v cervnu 2000 a pro mediální efekt "zakrocujeme tvrde a nikdo neunikne potrestání" obsadilo centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku behem dvou dnu koupila CSOB a stát se jí zarucil za veškeré ztráty. Ješte pred uvalením nucené správy se podarilo managementu banky vyvést veškerá likvidní aktiva do tzv. off-shore fondu na Kajmanských ostrovech (pricemž spolecným portfoliem byly fondy Triton), na který se nucený správce ani ceský stát "nedostane". Šlo o radu fondu, které využívají legální nedobytnosti právního prostredí Kajmanských ostrovu. Celkovou výši aktiv vyvedených na Kajmanské ostrovy lze odvodit z rozhodnutí vlády CR, která 21. 7. 2003 rozhodla, že Konsolidacní agentura zaplatí CSOB v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun jako náhradu za majetky ukradené do fondu Triton. Podle státních odhadu by krize IPB a související státní záruky mely prijít danové poplatníky až na 160 miliard korun.

Personální pozadí vypumpování IPB

Miroslav Tucek, nar. 3. 12. 1929, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB, ev. c. 1864001 , krycí jméno "KRÁL - národohospodár". Komunistický ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha za bolševismu, v 70. letech dokonce ekonomický poradce prezidenta. Pred rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu, líhni kádru, které pripravovaly predání moci. V letech 1992 - 2000, tj. až do pádu banky pusobil ve funkci clena dozorcí rady banky. Mel zásadní vliv na všechny "pumparské operace". Jeden z mozku vykrádání IPB.

Jirí Weigl, nar. 21. 01. 1958, prodloužená ruka Klause v bance, který dohlížel, aby bylo pumpováno správným smerem a výhradne se souhlasem mocných. Clen dozorcí rady banky 1993 - 1998. V soucasné dobe pusobí ve funkci vedoucího Kanceláre prezidenta republiky.

Libuše Benešová, nar. 05. 07. 1948, místopredsedkyne ODS a predsedkyne Senátu zastávala v letech 1996 - 1998 funkci clena dozorcí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména úverování spolecnosti spojených s ODS.

Libor Procházka, nar. 18. 10. 1958, nekolikrát byl trestne stíhán, tri týdny dokonce i vazebne, vždy bylo však trestní stíhání zastaveno. V predstavenstvu banky pusobil v letech 1992 - 2000.

Aladar Blaas, nar. 24. 09. 1941, prvá ruka Libora Procházky a námestek v IPB. Trestne stíhán, po intervenci ministra vnitra obvinení staženo.

Jan Klacek, nar. 23. 10. 1942, místopredseda stínové vlády CSSD 1996 - 1998, ve stejném období i clen predstavenstva IPB. Od roku 1998 až do pádu banky generálním reditelem IPB.

Jirí Tesar, nar. 18. 10. 1932, autor ekonomického programu CSSD, generální reditel, predseda predstavenstva IPB 1992 - 1998 a clen dozorcí rady 1997 - 2000.

IPB nebyla klasicky vypumpovaná jako ostatní banky, ale doslova "prepumpována", což zpusobilo trochu jiný scénár, než bylo obvyklé sanování a státní pomoc. Bylo nutno ji prevést do jiné banky, spolu s absolutními státními garancemi, které znamenají, že státní výdaje budou ješte vyšší. Výše ukradených penez se muže pohybovat v rádu okolo 300 - 400 miliard korun, Konsolidacní agentura odkoupila nejhure klasifikované dluhy za 170 miliard, záruky státu vuci CSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard), takže konecný úcet muže být ješte vyšší.


Komercní banka

Komercní banka vznikla vyclenením z bývalé státní SBCS a v roce 1992 se transformovala v akciovou spolecnost. Ve stejnou dobu se zde objevuje klícová osoba pro vykrádání banky, Richard Salzmann.

Kam peníze z Komercní banky nejvíce mizely? Mezi nejvetší spolecnosti, kam byly pumpovány finance z Komercní banky, patrí firmy (skupina CS/Satrapa) okolo Františka Chvalovského, nar. 17. 04. 1954, osoba stejného jména se vyskytuje v Cibulkových seznamech jako agent StB, svazek c. 25447. Celková suma se pohybuje kolem tri miliard.

Více než jednu miliardu vypumpoval z banky Petr Smetka, nar. 03. 04. 1959, pres svou spolecnost H-SYSTEM.

Jedno z nejvetších rozkrádání banky se realizovalo pres spolecnosti izraelského státního obcana Alona Baraca, nar. 11. 8. 1960 (v ceských médiích vetšinou nepresne uváden jako Barak Alon, pod tímto jménem také obcas vystupoval) a jeho holding B.C.L. Trading. Vykrádání banky zahájené v roce 1996 ve forme dokumentárních akreditivu nebylo však Baracovou první operací v Komercní bance, pocátkem 90. let ji pripravil pres svou firmu Tessos Praha o asi dve miliardy korun. V prubehu let 1996 - 1999 poskytla Komercní banka Baracovi úvery ve výši pres osm miliard korun. I pres trestní oznámení na nej z roku 1999 nebyl Barac nikdy v Cechách stíhán a státní zastupitelství v Praze si na nej netrouflo vydat ani zatykac. Podobné podvody jako v Cechách mel Barac na svedomí i v Madarsku, kde pumpoval státní banku Postabank. Madarské úrady Barana dokonce na krátkou dobu zadržely, poté byl propušten. Žalobe celil pouze ve Vídni v Rakousku, ale i tam spravedlnosti unikl vzhledem k náhlé nemoci soudce.

16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc Komercní bance pohybující se na pokraji krachu. V rámci sanace stát prevzal její špatné úvery ve výši asi 65 miliard Kc, které byly pozdeji podle zabehnutého scénáre prevedeny do Konsolidacní agentury. Komercní banku poté prevzala francouzská Societé Générale. Dne 20. 7. 2001 potom Miloš Zeman, tehdejší premiér CR publikoval clánek, ve kterém uvedl: "Myslím si, že privatizaci Komercní banky koncí tunelování velkých bank v Cechách".

Personální pozadí

Na prvním míste nelze neuvést Richarda Salzmanna, nar. 10. 05. 1929, generálního reditele banky od roku 1992 do roku 1998. Do roku 2000 byl senátorem za ODS. Osobní prítel Václava Klause, Ivana Kocárníka, Tomáše Ježka, Dušana Trísky,atd. Je ironií, že celá 90. léta byl Salzmann prezentován jako vzor bankére a byl o nem dokonce natocen díl cyklu GEN (Galerie elity národa). Osobne schvaloval nejvetší pumparské operace.

Jan Klak, nar. 19. 09. 1942, clen dozorcí rady banky 1995 - 1997

Karel Dyba, nar. 21. 10. 1940, clen dozorcí rady banky 1997 - 1998, tj. v dobe nejvetšího pumpování do Alonovy B.C.L. Trading. Bývalý ministr hospodárství za ODS. Clen KSC od 22 let, za komunismu kariéra v CSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu.

Josef Kotrba, nar. 31. 05. 1965, clen dozorcí rady 1995 - 1997, více o nem viz výše v kauze Ceské sporitelny.

Jan Stráský, nar. 24. 12. 1940, v dozorcí rade 1998 - 1999, jeho úkolem bylo krýt predchozí velké vykrádání banky, bývalý predseda federální vlády v roce 1992, pozdejší ministr zdravotnictví a dopravy (ODS). Bývalý vysoký funkcionár KSC, vstoupil do ní ve svých 18 letech.


Banka Bohemia

Banka Bohemia je typovým príkladem, jak si nomenklaturní kádri bolševického režimu založili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla založena v roce 1991 a již tri roky nato, v roce 1994 na ni byla uvalena nucená správa a skoncila v likvidaci. Ztrátu banky ve výši 17 miliard korun zaplatil stát. Banka byla vypumpována dosti primitivne a bez jakýchkoli krycích operací, miliardy tekly prímo na konta Adamcových a Cadkových firem a koncily v zahranicí. Management banky si byl zrejme tak jistý svými konexemi k vláde a k orgánum cinným v trestním rízení, že se krycí operace pri vykrádání jevily jako nadbytecné. Po uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem bývalý komunistický ministr financí, Jirí Nikodým, který dohlédl na to, aby pád banky vyšumel do ztracena a ztratily se duležité dokumenty, mj. rada úverových smluv. Zbylá aktiva banky v rádech stovek miliónu korun potom Nikodým pod cenou prodával firmám sprízneným s Adamcem.

Hlavní postavy vykradení banky Bohemia

Jirí Cadek, nar. 24. 03. 1942, podplukovník StB pusobící v rozvedce a poté v odboru ochrany stranických a vládních cinitelu. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho firem byl formálne stíhán, policie mu však dala dostatek casu, aby po zahájení stíhání odjel na Floridu. Kriminalista, který mel prístup k jeho spisu, rekl k jeho nerušenému odjezdu do zahranicí: "Vyšetrovatelé dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se bežné delá." Behem jeho pobytu na Floride zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle kterého byl stíhán, mohl se tedy bezstarostne vrátit z príjemné floridské dovolené. Dnes Cadek dále podniká a vlastní nekolik firem. O pádu banky rekl pro tisk 7. 7. 2004 s príslovecnou drzostí: "Neudelal jsem nic nezákonného. Úrady proti Bance Bohemia postupovaly nesprávne a tím zavinily její pád."

Ladislav Adamec, nar. 23. 06. 1957, syn posledního bolševického premiéra Ladislava Adamce. Bývalý clen dozorcí rady banky Bohemia, dnes nerušene podniká a vlastní desítky firem. Jeden z neznámých ceských miliardáru.

6. Dalším zajímavým kouskem do mozaiky událostí Sametového podvodu je clánek Ladislava Andreye o dnešním prezidentovi Ceské republiky Václavu Klausovi - clánek se objevil v internetu v pátek 3. ríjna 2003 s názvem "Profesor Václav Klaus a bída ducha". Je uveden citátem Alberta Einsteina - akademici velmi rádi nekoho citují.

Zde clánek:


Všichni cítíme, že volná hra hospodárských sil, nesporádaný a bezuzdný hon jedincu za majetkem a mocí už sám o sobe nevede ke snesitelnému rešení problému. Je treba jistého racionálního porádku ve výrobe statku, v užívání pracovních sil a v rozdelování vyrobeného zboží, abychom zabránili hrozivému vyrazování cenných produktivních sil a ochuzování a zvlcilosti velkých skupin obyvatelstva. (Albert Einstein)

V poslední kvetnový den zacnou volby do poslanecké snemovny v nové vzniklé CR. Poznamenejme, že soucasná ceská vláda byla zvolena ješte za existence CSFR v cervnu 1992. (Clánek vznikl v roce 1996 – pozn. R. Hedvícka.) Už tento fakt, že Václav Klaus tehdy nekandidoval do federálního parlamentu, ale do daleko méne významné CNR, jasné nasvedcoval tomu, že bylo jenom otázkou casu , kdy dojde k rozbití spolecného státu. Scénár sametového prevratu zrejme obsahoval i scénár rozbití federace. Tím se ale zde zabývat nebudeme.

Vzhledem k tomu, že pred volbami bývá dobrým zvykem predstavit kandidáty, ale též vzhledem k faktu, že Václav Klaus se nikdy osobne ceské a moravské spolecnosti neprezentoval, pokusíme se zde novopeceného vysokoškolského profesora , predsedu vlády CR , majora v záloze, poslance CNR, predsedu ODS, koordinátora Mezinárodního menového fondu, nositele Erhardtovy i Englišovy ceny a mnoha doktorátu na ruzných provincionálních zahranicních univerzitách , kde mu muže konkurovat už jenom Václav Havel, další “výjimecné individuum” na politické scéne, pokud možno vecne i pravdive odhalit.

Tak pekne po porádku. Václav Klaus se narodil za války (1941) v Praze, i když rodina pochází z Halice a jak to už bývá , ve vhodnou dobu si zmenila jméno. Vždyt na to má každý právo. Dá se ríci, že V. Klaus pochází z komunistické rodiny. Oba rodice byli cleny maticky strany. Podobne je to i u jeho manželky Livie, která pochází z Oravy na Slovensku, a div se svete, i paní Livie má stejné komunistické zázemí. Reknete si, deti nemohou za své rodice. To je sice pravda, ale jenom cástecná. V. Klaus se opakovane hlásil do KSC, ale mel nevídanou smulu, komunisté jeho žádost opakovane zamítali. Že by obavy z ješitnosti a neskonalé touhy po vudcovství pana Klause? Je známo, že V. Klaus byl vzorným pionýrem a jako jediný z trídy si porídil hedvábný pionýrský šátek. To mu vlastne zustalo podnes, jen rudý šátek nahradily vázanky.

Po ukoncení VŠE v Praze, kde se seznamuje s budoucí manželkou Livií, nastupuje aspiranturu v Ekonomickém ústavu CSAV (EÚ CSAV). Jeho kandidátská práce (kandidát ved - CSc.) opevující údajne socialismus a RVHP se bohužel z knihovny VŠE ztratila po listopadu 1989, podobne jako práce dalšího vládního ekonoma V. Dlouhého, prítele V. Klause z Prognostického ústavu CSAV.

I pres neúspech se vstupováním do KSC stává se V. Klaus nomenklaturním kádrem MV KSC v Praze. Pak muže absolvovat studijní pobyty v zahranicí, pred rokem 1968, napríklad v Itálii a pozdeji v USA. Do roku 1970 je V. Klaus v EÚ CSAV. Potom je dlouhodobe v závetrí a pusobí jako bankovní úredník ve Státní bance Ceskoslovenské až do roku 1988. O tom, jak V. Klaus trpel za bývalého režimu, necht promluví sám. V Ekonomu c. 5/1994 na strane 18 píše: “naši ekonomové by meli navázat na první debaty o udelování Nobelovy ceny za ekonomii, které v letech 1980 - 85 probíhaly v rámci mých semináru porádaných v tehdejší Státní bance ceskoslovenské. Leccos užitecného jsme pri nich tehdy pochopili”. Vzhledem k tomu, že V. Klaus nepublikoval jediný odborný clánek ve svetových odborných ekonomických casopisech, ješitnost neskonalá. K tomuto problému se ješte dostaneme.

Celkem vcas, už v roce 1988, nastupuje V. Klaus do známého “prognostáku”, kde se Lubomíru Štrougalovi podarilo shromáždit další nomenklaturní kádry až do úrovne ÚV KSC. Zde šéfuje Valtr Komárek a predsedou ZO KSC je mladý nadejný komunista, cerstvý absolvent Katolické university v Lovani (Louvain, Leuven, Belgie) Vladimír Dlouhý. Není zde prostor na pikantní historky, jak se napríklad opatrný a duchem malý Klaus bál podepsat dokonce pamflet Nekolik vet v dobe, kdy už bylo jasné, že žádné sankce za to nehrozí. Zde V. Klaus potkává svého dvojníka, agenta KGB a StB Köchera, který byl v USA odsouzen za špionáž a pak vymenen za významného ruského disidenta Anatolije Šcaranského. Na první pohled zajímavá a veselá spolecnost. Prípravy na prevzetí moci beží na plné obrátky. V kvetnu 1987 bylo prece nekolika nejvlivnejšími disidenty vypracováno tzv. prohlášení spolupráce. Jen na vysvetlenou, jednalo se o spolupráci mezi “reformní” cástí ÚV KSC (13. oddelení) a “zdravým jádrem” Charty 77. V. Klaus se ale pod tímto “prohlášením” samozrejme neobjevuje.

A pak prišel listopad 1989. V Klaus se objevuje v Laterne magice relativne brzo, ale jako neznámý clovícek. Veci už ale plynou svým tempem. V. Dlouhý je navrhován na post místopredsedy federální vlády a V. Klaus na post ministra financí v prakticky komunistické vláde Mariána Calfy. V. Klaus má pak zásadní “zásluhy” pri realizaci šokové terapie v bývalé CSFR, se všemi dusledky až do dnešních dnu. Pro úplnost uvedme známý výrok V. Klause coby ministra financí, že nezná špinavé peníze. Za to vy v každé normální zemi ministr financí musel nejenom okamžite odstoupit, ale pravdepodobne z politiky odejít. K tomu se pojí další výrok Klause o “utahování opasku”. Slyšely to statisíce televizních diváku, ale V. Klaus to cynicky opakovane verejne poprel. A to samé potkalo jeho výroky o šokové terapii – vzpomente jen na televizní medailónek “Lécba šokem – lécba Klausem”. A jaký byl trest za ty trestuhodnosti? Další politický vzestup páne Klause, kdy se po volbách v cervnu 1992 stává predsedou ceské vlády. V tom samém roce toho stihne mnoho. Je hlavním arbitrem, krome Havla, pri rozdelení CSFR. Nu a pak následují “zásluhy” pri zlodejské malé a velké privatizaci, o té „svetové“ kupónové radeji ani nemluvit.

Ale o tom všem zde vlastne ani rec být nemela. Chteli jsme se prece venovat panu profesoru Klausovi a bíde ducha, jak jest psáno v názvu clánku. Takže k veci. Denní telegraf, noviny ODS, prinesly 7. cervna 1995 zprávu s titulem: “Premiér obhajoval habilitacní práci”. V clánku se píše:” Predseda vlády Václav Klaus vcera v dopoledních hodinách obhajoval pred vedeckým kolegiem Fakulty financí a úcetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze svou habilitacní práci “Ekonomická teorie a realita transformacních procesu”. Prítomní odborníci hodnotili práci jako vysoce nadprumernou. Jednotlivé kapitoly byly venovány metodologii, analýze centrálního rízení ekonomie, obhajobe konceptu tržní ekonomiky , problematice transformace a soucasným ekonomickým dilematum”. Tolik Denní telegraf.

Ceho moc, toho príliš. Rozhodl jsem se proto ciste demokraticky, že se s tak významným dílem ekonomickým blíže seznámím. Drív ale než uvedu strastiplnou cestu za habilitacní prací pana Klause, dovolte nekolik poznámek. Když asi pred rokem trojlístek ministru ceské vlády Klaus, Dyba a Zielenec získali docenturu za ekonomii na Fakulte sociálních ved Univerzity Karlovy (UK) v Praze, prešli to mnozí úsmevem. Vždyt docent, co to je? Avšak to, že docent je predevším pedagogická hodnost, která se udeluje po minimálne 1 000 hodinách prednášek, jaksi všem uniklo. Výjimky prece musí být. Nedovedu si ale predstavit, aby se americký prezident Clinton habilitoval jako associate professor (náš docent) treba na Harvardu. Nedovedu si dokonce predstavit, aby to mohlo potkat i Jelcina v soucasném Rusku. Ono se to dokonce nedelalo ani za vrcholného komunismu. Bilak i Jakeš získali známý doktorát sociálních ved - RSDr. po dlouhém vecerním studiu, ale na docenta si nikdo netroufl. A co už titul profesora? Udelení profesury V. Klausovi je proto výsmechem a urážkou akademické obce CR. Je obrazem jakési podivné demokratury vlády. Proc? I proto, že profesorská prednáška byla trochu o necem jiném, než vlastní predložená práce.

Vloni (1995) na Dušicky sem se vypravil na pražský Žižkov, na Vysokou školu ekonomickou (VŠE), abych se osobne do habilitacní práce profesora Klause podíval. A ejhle. V knihovne se dovídám, že práce tam není. Ptám se také na kandidátskou práci (kandidát ved - CSc.) V. Klause a dostávám stejnou odpoved. Práce se v knihovne nevyskytuje. V ten samý den se ješte pro úplnost vypravím na Smetanovo nábreží v Praze na Fakultu sociálních ved UK, ale beda. Docentská práce V. Klause se zde také nevyskytuje. Mám asi smulu. Na VŠE to ale nevzdávám. Chodím po všech možných i nemožných knihovnách, katedrách. Prece profesorská práce predsedy vlády musí nekde být! Po dlouhém hledání narážím na slušné lidi. Dlouho se me vyptávají, odkud jsem, co delám, a proc mne práce zajímá. Když všechno objasním, že jsem z Akademie ved, že jsem se podrobne zabýval šokovou terapií Jeffreyho Sachse a ciste z profesionálních duvodu bych si v práci rád zalistoval, reknou mi, abych trochu pockal. Prý jsem první, kdo o práci projevil zájem. Po nekolika dlouhých minutách cekání, držím v ruce v obycejných cerných deskách svázanou “habilitacní práci” pana premiéra. Je mi umožneno práci jenom prolistovat na míste, bojí se, aby to nekdo nevidel. Udelat xeroxové kopie mi není umožneno.

Listuji v práci dusledne a delám si poznámky. Zde je výsledek. Práce nese úplne jiný název, jaký mela profesorská prednáška V. Klause. Ten doslovne zní: ”Soubor publikovaných statí na téma makroekonomie, mena, inflace”. A dál zjištuji, že pan premiér mel málo casu na napsání vlastní práce, protože práce krome krátkého úvodu obsahuje jenom xeroxové kopie osmi vybraných clánku, resp. pamfletu, publikovaných i nepublikovaných od roku 1987 do roku 1989.

Pokusme se zde o krátkou recenzi jednotlivých clánku. První je z roku 1987 a nese název “Ekonomický rust, nerovnováha a nerovnovážné impulsy – teoretická cást” a byl publikován v casopisu Federálního ministerstva financí CSSR, Finance a úver c. 7/1987, str. 479-491 v sekci Diskuse. V práci se venuje pozornost vyrovnanému socialistickému státnímu rozpoctu (doslovný prepis, poznámka autora), kde se citují práce Kocárníka z roku 1982, 1986, ale i práce Dlouhého, Dyby, Rudlovcáka, Novotného, D. Trísky apod. Není nezajímavé, že šéfredaktorem casopisu Finance a úver byl v té dobe soudruh soucasný ministr financí vlády CR Kocárník? Zustala V. Klausovi touha po vyrovnaném rozpoctu už z doby socialismu?

Další práce je vlastne pokracováním první, vyšla ve stejném casopise, ale v roce 1988 (ibid ad 1, c. 6/1988, str. 391-405). Tretí práce v poradí nese název "Podstata a projevy inflace" a vyšla v Ekonomickém casopise c. 37/1989, str. 596-611. To už V. Klaus pusobil v Prognostickém ústavu CSAV. Clánek se prý zakládá na studii, vypracované v roce 1988 pro VÚ SRP v Bratislave. Vydavatelem Ekonomického casopisu je totiž Veda, vydavatelstvo Slovenskej akadémie vied (SAV) Bratislava. V poradí ctvrtý clánek, publikován v Politické ekonomii 36/1988, str. 475-486 nese název "Menová kritéria a chování banky" a byl vypracován v Prognostickém ústavu CSAV. Tak napríklad § 5 clánku hovorí o modifikovaném modelu socialistické ekonomiky, citujme doslovne: "Tradicní model centrálního plánování socialistické ekonomiky je ve své vnitrní strukture konsistentní. Jeho jednotlivé prvky do sebe zapadají, není v nem místo pro žádné cizorodé prvky..." a tak dále a tak podobne. Jinými slovy, jasná príprava na hladký prechod od komunismu k postkomunismu v ekonomice.

V poradí pátý clánek nese název: "Jednoduchý makroekonomický model s explicitním zavedením penez: teoretická analýza", vyšel opet v casopise Finance a úver 38/1988, str. 821. Další clánek vyšel ve stejném casopise v roce 1989, kde už je zavedena nová sekce "Prestavba hospodárského mechanismu" - zrejme po vzoru sovetské perestrojky-prestavby (ibid ad 1, 39/1989, str. 156-160). Tedy, žádná transformace, ale tvrdá prestavba. Pro úplnost uvedme ješte název clánku: "K nekterým otázkám funkcí a vztahu centrální banky a bank komercních". Zde se pro zmenu citují práce Tomáše Ježka, D. Trísky a dalších. Je zajímavé, že V. Klaus zde necituje spolecnou práci s D. Trískou (krome toho, že byl agentem StB, byl také námestkem ministra financí V. Klause a realizátorem modelu kupónové privatizace), která má zajímavý název: "Ekonomické centrum, prestavba a rovnováha" a byla publikována v Politické ekonomii c. 8/1988! Duvod je ale zrejmý na první pohled. Dále jsou k práci pripojeny pamflety c. 7 a c. 8, které pravdepodobne nebyly nikde publikovány. Zde jsou jejich názvy: "Makroekonomické souvislosti nového ekonomického programu - schematické zobrazení" ze dne 30. 10. 1989 a poslední: "Hledání prestavbové strategie - makroekonomický aspekt", zrejme z konce roku 1989.

Do práce je vložen (nebyl cas ho svázat?) jediný text psaný v cizím jazyce. Odcitujme zde presne titulaci i místo zverejnení této podivuhodné ideologické práce, vlastne jakéhosi separátu: V. Klaus, El desmantelamiento del socialismo; documento; Estudios Publicos, No. 55, In vierno, 1994; Separata; Centro de Estudios publicos Nonseno v Sótero, 175-Santiago 9, Chile. Jakýkoli komentár a dokonce i preklad ze španelštiny je myslím zbytecný. Snad jen tajemný obdiv Pinocheta i takovým zpusobem je bezprecedentní.

Shrnuto a podtrženo, "profesorská práce" pana premiéra se hodnotí sama. Neobsahuje jediný clánek publikovaný i v podprumerném zahranicním ekonomickém periodiku. A to je na profesorskou práci zatracene málo. Jen kvuli úplnosti poznamenejme, že "profesorem by se mela stát osobnost vedy", která prosadila vlastní vedecký smer ve svete a vychovala svoji odbornou školu doma". Nic z toho novopecený profesor Klaus na hony vzdálene nenaplnuje.

Dovedme predvolební predstavování kandidáta za ODS do poslanecké snemovny, Václava Klause, až do konce. Noviny Právo (donedávna Rudé právo), oznamují 1. 11. 1995: "Prezident V. Havel jmenoval V. Klause vysokoškolským profesorem v oboru financí v polovine ríjna. Klausovo jmenování navrhl a Havlovo rozhodnutí spolupodepsal ministr školství (inženýr ekonom, což je celá kvalifikace, krome predsedy dnes vlastne už bývalé KDS, mimochodem Klausuv krajan z Podkarpatské Rusi, pozn. autora) Ivan Pilip poté, co premiérovu prednášku na téma: "Ekonomická transformace a realita transformacních procesu" schválily v rádném procesu orgány VŠE v Praze." Tolik (Rudé) Právo, které dává ODS, ale predevším V. Klausovi velký prostor. Mimochodem, tyto noviny prinesly nejobsáhlejší informace o promoci novopeceného profesora Klause ve starobylém Karolinu. Vždyt to byla poslední promoce pred dlouhodobým uzavrením Karolina z duvodu rekonstrukce a pán premiér si prál, aby celý proces schvalování byl proto ukoncen vcas. Diplom profesora odevzdal pánu premiérovi jeho ministr, ted už vlastne clen ODS, inženýr ekonom, Ivan Pilip. Slavnostního aktu se meli zúcastnit ministr zdravotnictví (donedávna ministr dopravy) Stráský, ministr kultury Tigrid (?) a maminka pana premiéra, Marie Klausová.

Britský list Financial Times reagoval na tuto událost dost potouchle. Noviny ODS, Denní telegraf ze dne 7. listopadu 1995 (cirá náhoda?) komentovaly tuto událost až typicky bolševickým zpusobem: "Klausova osobnost natolik prevyšuje všechny, kterí se ekonomickou vedou zabývají, že ocenení titulem profesor je jen minimálním vyjádrením této skutecnosti." Trefne se k této záležitosti vyjádril Jirí Hanák v deníku Práce ze dne 9. listopadu 1995, když srovnává udelení profesury V. Klausovi s povyšováním Stalina. Píše: "Generál bylo pro nej málo, ucinili z nej tedy maršála. Pak pro nej vymysleli generalissima a ani to nestacilo. Nejvetší génius všech dob také ješte nebylo úplne ono." A dál pokracuje: "My nesrovnáváme bankovního lupice Džugašviliho s ceským premiérem. Navrhne snad príšte palic vonavých tycinek (resp. malý ceský clovícek a poskok) pro Václava Klause titul profesorissimus? A nebude to málo? Co takhle profesorissimus inženýressimus? A dál? Dál soudíme, že by i lezení do zadku melo mít v Cechách své hranice." K tomu je snad možné jenom pripojit tvrzení, že ke všeobecne rozbujelé korupci hospodárské, privatizacní, atd. v soucasnosti budovaného postkomunistického kapitalismu novodobými demokraty z rad vcerejších nomenklaturních kádru ÚV KSC pristupuje cím dál víc i korupce ducha. Výsledkem je galimatyáš primitivního kapitalismu minulého století a autoritativního pinochetovského kapitalismu z nedávné doby, "jediná správná cesta" hlásaná donedávna V. Klausem pri prestavbe, pozdeji transformací ekonomiky ba i celé spolecnosti.

Nesmíme opomenout ani vedu a umení. Vždyt takový Nero, Calligula, Stalin, ba dokonce i Brežnev v neblahé pameti také rozumeli všemu, psali básnicky a meli “vytríbený umelecký vkus”. Zanedlouho po slavnosti v Karolinu, presneji 25. listopadu 1995, píše náš oslavenec V. Klaus do svých Lidových novin (kde ty disidentské casy jsou?) clánek pod názvem: "Úloha vedce v dnešní spolecnosti". Aby tomu bylo rozumeno: velký pedagog, ucenec a vedec, vážený pan profesor V. Klaus, považuje za samozrejmé a nutné se "kriticky" vyjádrit, ale hlavne poucit všechny ty, co tu vedu delají ale "opravdu moc a moc" špatne. Pro vecnost a presnost citujme zacátek zminovaného clánku z LN. V. Klaus píše: "Když jsem nedávno sedel ve staroslavné aule Karolina a prebíral diplom univerzitního profesora (pocin asi nemající v novodobých dejinách civilizovaných spolecností obdobu, aby se predseda vlády ve funkcním období stal rádným profesorem, pozn. autora), premýšlel jsem nejenom o sobe samém a o pocte, které se mne dostalo, ale i prazvláštním postavení univerzitního pedagoga a vedce ve spolecnosti vubec a v naší zvlášte." A tak to pokracuje dál až do konce clánku. Nemá smysl diskutovat o prázdné nadutosti resp. až podivné duševní aroganci “profesora” Klause.

Není zde také místo na trapnosti v pozadí udelení Erhardtovy a Englišovy ceny V. Klausovi. V prvním prípade byla dikce ceny zmenena z puvodního "za výjimecné zásluhy o ekonomický rozvoj a transformaci ceskoslovenské ekonomiky" na cenu za "ekonomickou publicistiku" jako prímá reakce na náš protestní dopis vedení Erhardtovy nadace. Nebyla ale cena udelena spíše za "rozvoj ceskonemeckých vztahu" po roce 1989 pod egidou ministru Klause a Dlouhého? V druhém prípade se pravdepodobne jedná o mrzkou korupci ducha malého ceského clovícka, kterou predseda výboru Englišovy ceny Jaroslav Malina projevil pri této príležitosti, cituji: "...vuli iniciovat u švédské Královské akademie, aby Václav Klaus získal Nobelovu cenu za ekonomii". Po smešném návrhu Klause a Meciara na Nobelovu cenu míru, za "mírové" rozbití Ceskoslovenska, který vyšel z Bratislavy, tedy další trapný povyk podobného ražení, tentokrát z Brna. Ale dost bylo trapasu!

Záverem si dovolují položit "profesoru" Klausovi, kandidátovi do poslanecké snemovny ceského parlamentu a stále ješte premiérovi vlády CR odpovednému za vývoj v CR za poslední ctyri roky, nekolik predvolebních otázek. Uvedomuji si, že by to byl malý zázrak, kdyby "profesor" Klaus na položené otázky prímo, vecne, vedecky i pedagogicky rigorózne odpovedel. Proto bude v závorce uvedena i nápoveda, ale to zarucene jenom pro prípad potenciálního ohlupování jednoduchého volice "panem profesorem".

Tak tedy, pane profesorský predsedo vlády, po ctyrech letech vlády vašeho „ekonomického génia a transformace ekonomiky, nemající období svým rozsahem a provedením v moderních dejinách" se vás ptám:

1) Jaký je zahranicní dluh CR v konvertibilních menách?
(Je to približne 15 mld. USD?)

2) Jaký je deficit zahranicního obchodu CR a jaký se predpokládá na konci roku 1996?
(Je to v soucasnosti asi 110 mld. Kc a na konci roku 1996 to bude minimálne 160 mld. Kc?)

3) Jaký je vnitrní státní dluh CR?
(Byl tento dluh na konci roku 1995 asi 163 mld. Kc?)

4) Jaká je soucasná zadluženost podniku v CR, když se pri vzniku státu pohybovala na hranici 300 mld. Kc? Jakým zpusobem oddlužil stát podniky jako Škoda Plzen, Mladá Boleslav, Vítkovice, Poldi Kladno?

5) Když byl k privatizaci urcen majetek v hodnote 923,6 mld. Kc a ke konci listopadu 1995 bylo zprivatizováno 660 mld. Kc, což je 71%, pricemž kupónovou privatizaci prošel majetek v hodnote 342 mld. Kc a prímými prodeji majetek v hodnote 318,6 Kc., jaký je soucasný stav na konte FNM? (Fond národního majetku – pozn. R. Hedvícka.)

Zde by bylo možné kladení otázek ukoncit, protože ony dávají tušit jak je ekonomika CR na vode. Pro úplnost vás ale žádám o zodpovezení i následujících "méne?" duležitých otázek.

6) Kolik tun pšenice a dalších zemedelských komodit se dovezlo do CR od roku 1993, když se naopak v roce 1992 vyvezlo z bývalé CSFR asi 80 000 t potravinárské pšenice, 120 000 t hovezího masa, 800 mil. l mléka, 80 000 t cukru apod.? Jaká je prumerná spotreba na hlavu u základních biologických živin v EU a v CR? O kolik procent tato spotreba poklesla v porovnání s rokem 1989? Jaká cást populace CR se ocitla pod biologickým minimem v této spotrebe, címž vlastne ohrožuje zdraví ostatní populace?

7) Proc byla v CR v roce 1994 nejnižší porodnost za posledních 200 let a porodnost nadále klesá?

8) Co si myslíte o tom, že po tzv. privatizaci vlastní víc jak 40% ekonomiky CR pet bank, které obhospodarují 14 investicních fondu? Kde se trend monopolizace vlastnictví ekonomiky v CR zastaví?

9) Když zapocteme do príjmu státního rozpoctu v uplynulém roce asi 70 mld. Kc z turistického ruchu, 18.3 mld. prelitých z FNM a nekontrolovatelné množství penez z penzijních fondu (30 mld. Kc?), je možné i nadále hovorit z dlouhodobého hlediska o vyrovnaném státním rozpoctu? Je rozpocet CR opravdu vyrovnaný?

10) Po znehodnocení vkladu obyvatel bývalé federace kaskádní devalvací, s vaší plnou osobní odpovednosti ministra financí, pokusí se vaše vláda postupne rozpustit preléváním do státního rozpoctu i penzijní fondy, které cinily v roce 1989 asi 2,7 biliónu (2 700 mld.) korun? Jak dlouho by vám to mohlo trvat?

Sled podobných otázek by nebral konce. Zapomenme ale radeji na šokovou terapii, špinavé peníze, korupci, aféry politické i privatizacne-hospodárské, na jedinou správnou cestu ekonomické prestavby, pak transformace, utahování opasku, monetarismus, skrytou ruku trhu, co vyreší vše ... a vzhuru do voleb.

Dovolte na tomto míste citovat známého liberála Friedricha von Hayeka, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974, kterým se casto rácíte ohánet: "Nikdo nemuže být velkým ekonomem, kdo je pouze ekonomem - a jsem témer v pokušení dodat, že ekonom, který je pouze ekonomem, zacne nejspíše škodit, nebude-li prímo nebezpecný." Aneb jste již teze, že ekonomika vylécí vše, opustil? Soude dle toho, jak se témer denne sám hodnotíte na stránkách LN: „bankovní úredník 1970 – 1988“, byl bych v pokušení prohlásit, že jste vlastne ekonomem ani nikdy nebyl. Bankovní úredníci bývají ruzní. A pak jsou ješte bankovní spekulanti a bankovní lupici.

Ale ted opet vážne. Blíží se první volby v samostatné nove vzniklé CR. Každý kandidát by se mel verejnosti osobne predstavit. Zde jsme udelali malý pokus predstavit vás jako kandidáta na poslanecké kreslo ceského parlamentu, soucasného premiéra, vudce bolševické pravicové ODS, nejrovnejšího z rovných z Orwellovy Farmy zvírat, novopeceného profesorissimusa, Jeho Excelenci, Václava Klause.

Potud Ladislav Andrey.

7. Jako smutný dovetek k rádení Klause a Havlo-komunistu

bych zde rád uvedl citát z "Voucher Privatization with Investment Funds: An Institutional Analysis od David Ellerman, World Bank (Kupónová privatizace s investicními fondy: Institucní analýza):

„The ,Wall Street´ mentality found in the post-socialist world is reminiscent of the cargo cults that sprung up in the South Pacific area after World War II [see ,Cargo Cult Science´ in Feynman 1985]. During the War, many of the glories of civilization were brought to primitive people in the southern Pacific by ,great birds from Heaven´ that landed at the new airbases and refueling stations in the region. After the War, the great birds flew back to Heaven. The people started ,cargo cults´ to build mock runways and wooden airplanes in an attempt to coax the great birds full of cargo to return from Heaven. Post-communist countries, with hardly a commercial banking system to finance private businesses, have nonetheless opened up ,stock exchanges´ to supposedly kick-start capitalism. Government officials in East Europe, the FSU, and even Mongolia proudly show the mock stock exchanges, complete with computers screens and ,Big Boards´, to western delegations (with enthusiastic coverage from the western business press) in the hope that finally the glories of a private enterprise economy will descend upon them from Heaven. - Snaha zemí bývalého socialistického tábora o zavedení ,Wall Street´ kapitalismu pripomíná "cargo kulty", které se objevily v oblasti jižního Pacifiku v dobe po druhé svetové válce (viz ,Cargo Cult Science´ in Feynman 1985). Behem druhé svetové války, primitivní lidé jižního Pacifiku dostali možnost poznat mnoho úžasných veci z civilizace, které jim prinesli ,velcí ptáci z nebes´, pristávající na nových letištích a nové vybudovaných základnách v oblasti. Ovšem po válce velcí ptáci zase odleteli zpátky do nebe. Primitivní domorodci jižního Pacifiku založili tedy ,cargo kulty´ a budovali napodobeniny letišt a ze dreva staveli makety letadel v nadeji, že tím z nebes zpátky prilákají ty velké ptáky a ti jim privezou kýžené dobroty neboli cargo (náklad). Stejne tak se chovaly post-komunistické zeme, které bez toho, že by mely fungující bankovní systém k financování soukromého podnikání, tak presto o prekot otvíraly své vlastní ,akciové burzy´, údajne aby odstartovaly ,kapitalismus´. Vládní úredníci z východní Evropy, bývalého Sovetského svazu a dokonce i Mongolska hrde predvádeli západním delegacím (za nadšeného kvicení novináru) makety nefungujících a bezúcelných ,akciových burz´, vybavené spoustou pocítacu a velkých tabulí v nadeji, že už snad konecne všechny ty dobroty a výhody ekonomiky soukromého podnikání zacnou padat z nebe do jejich nárucí."

(bude pokracovat)