reklama

Syntéza analýz 17/11/1989 a následků

Rada čtenářům: Přespříliš zaneprázdněné čtenářky a čtenáři mohou začít čtením Malého naučného kalendáře a potom skočit ke konečné Syntéze analýz. Mnoho datumů najdete v textu, když zadáte k vyhledání znak „ / “, i když ne všechny. Datumy v převzatých příspěvcích zůstávají ve verzi s tečkami a proto se těžko vyhledávají. Některé z průběžných referencí v textu lze najít pomocí [nebo]. Odkazy ke zdrojům jsou na konci textu.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (29)

Motto: Libertas ex veritas = svoboda z pravdy = Freedom from truth


0. Malý naučný kalendář vlivných události aneb Co vás ve škole neučili
1. Malta byla druhá Jalta, aneb Z Mnichova přes Jaltu na Maltu
2. Výčet obětí exkomunistů (George Švehla)
3. Dolejšího analýza (Miroslav Dolejší)
4. Václav Havel (Lubor Kohout)
5. Zpráva o rozkrádání českého národního majetku (neznámý autor)
6. Klaus a bída ducha (Ladislav Andrey)
7. Voucher Privatization with Investment Funds: An Institutional Analysis (David Ellerman, World Bank)
8. 99 budovatelů „mafiánského“ kapitalismu
9. Kdo je Paroubek? (Aleš Moravec)
10. Syntéza analýz

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

0. Malý naučný kalendář vlivných události aneb Co vás ve škole neučili

11/05/863 Řečtí věrozvěstové Cyril (Konstantin) a Metoděj přišli do říše Velkomoravské na žádost knížete Rostislava u císaře Michala III. Cyril a Metoděj zavedli nové staroslověnské písmo hlaholici. Roku 870 Rostislavův synovec Svatopluk strýce zajal, nechal mu vypíchnout oči, svině jedna, vydal ho nepřátelům a vládl z Velehradu.

28/09/929 Za pomoci zrádného kněze byl Václav v Boleslavi zapíchnut bratrem Boleslavem, který právem odsuzoval václavský roční tribut 300 volů do Němec. Po 14 letech odboje musel i sám Boleslav platit Otovi I. Bohužel vývoz pouhých 300 volů ročně nestačil k tomu, aby v ČS(S)R do dneška ubylo mezinárodně nadprůměrné množství volů. Dejte vinu Němcům, že víc českých volů nechtěli a nechtějí!

SkryťVypnúť reklamu
reklama

26/08/1346 Jan Lucemburský padl v Normandii u Crécy aux Pontieu (Kresčak) v boji s technologicky vyspělejšími Angličany, kteří měli hypermoderní a přesto levné APC's (= armed personnel carriers), tj. dřevem obrněné transportéry obsazené velkým množstvím levných lučištníků z lidu důkladně vycvičených v rychlopalbě s vysoce průraznými a dalekonosnými velkoluky typu longbow. Není náhodou, že dnešní hypermoderní helikoptéra Apache se nazývá Longbow a že by byla vhodná i pro česko-slovenské lidové armády za předpokladu, že by Longbow byl levnější nebo Kč pevnější. Poslední slova Jana Lucemburského „Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal!" zní českým uším hezky, protože jsou česky. Škoda jen, že Jean de Luxembourg česky vůbec neuměl, protože Čech nebyl, přestože Čechům vládnul, i když jen z povzdálí, protože pořád někde bojoval mimo kotlinu, protože nebyl predposraný, ani nešvejkoval, jak chytřejší čtenáři již jistě pochopili.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

30/07/1419 „Husité svrhli nenáviděné konšely i se sudím z oken radnice Nového Města pražského". První defenestrace byla oprávněná a přiměřená reakce, i nyní hodná následování. Nemáte chuť si ji zopakovat? Defenestrace byly už dvě, tak proč ne do třetice všeho dobrého? Naprosto nepřiměřeně se choval Jan Žižka, který se z lapky vypracoval na fanatického "božího bojovníka" a posmrtně na národního takyhrdinu zřejmě proto, že nezákonně vypaloval hrady a kláštery, občas i s osazenstvem, ale to už (ty neupálené) Čechy po jeho smrti nebolelo, i když zákonné upálení jediného mistra-bludaře Jana Husa z Husince je bolelo a bolí dodnes. Čechy nikdy zákony nezajímaly, ani dnes ne. Historicky správná a právně závazná Popravčí kniha pánův z Rožmberka [vydal Fr. Mareš, Praha, 1878] přesvědčivě dokazuje, že Žižka začal jako prachsprostý lapka (= lupič = českozloděj) který přepadal kdekoho a kradl, co se dalo, už 9 let před nepředvídatelnou smrti bludaře Jana Husa (+ 06/07/1415).

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Není mi znám jiný evropský národ, který by byl hrdý na zločince typu Jana Žižky, který s oblibou vypaloval budovy i s lidmi vevnitř. Že byla jiná doba? Ano, ale to není důvodem si z notorického žháře-teroristy a masového vraha dělat národního hrdinu. Proč si neuděláte hrdiny z esesáků kteří srovnali se zemí Lidice, Ležáky a Oradour a ve východní Evropě naháněli obyvatele vesniček do stodol a zapalovali je? To byla také jiná doba než dnes, ne? Byla válka, za Žižky válka nebyla. Aha, já už chápu vaše zvrácené "myšlení"! Esesáci nebyli Češi! Ale exKSČisté byli Češi, tak ti mohou být ve StranoVládě dodnes a je jich plný parlament. A vám nevadí, že komunisté, většinou dnes exkomunisté, pokud nezemřeli, vyvraždili 80 až 100 miliónů lidských bytostí (většinou vlastních občanů), zatímco nacisté "pouhých" 25 milionů (většinou cizích občanů)? Zeměkoule měří na rovníku 40 miliónů metrů, takže 80/40 jsou 2 mrtvoly z komunistického teroru na 1 metr rovníku! Motá-li se vám v hlavě, že "naši soudruzi ale přece nikoho osobně nezavraždili", pak si uvědomte, že Eichmann a Hitler také osobně nikomu nezkřivili vlas. Hitler maloval pěkné obrázky Vídně a Heydrich dokonce hrál pěkně na housle, jako ti vaši exkomunističtí národní umělci-zločinci v době Pražského jara.

Nevadí vám teď, alespoň trochu, že Velký Vašek v interview Lidovým novinám [LN 07/12/1990] řekl: "Nedovedu si představit dnešní politický život bez lidí, kteří prošli komunistickou stranou". Proč ne "nacistickou stranou"? Tak teď máte, co jste chtěli, do rachoty zvesela, ať těm kteří na nás dřeli, nikdo hanbu nedělá! Vy už neznáte tuhle (ex)komunistickou odrhovačku? Za jejího zvuku šly celé skupiny "třídních nepřátel socialismu" do rudých koncentráků a bodrý a pracovitý lid (zlaté české ručičky vše zdrátují a zpevní pomoci gumičky) posílal tisíce petic "žádáme nejtěžší tresty" a dělal, že nic nevidí. "Nejsme Sokolové / skauti / kněží / jeptišky / soukromníci / západní vojáci, etc., to se nás netýká." Když si pak rudé gestapo přišlo pro některé z nich spadající do dalších kategorii obětí dnešních exKSČistů, tak se strašně divili, že se o jejich osud nikdo nezajímal (kromě nejbližších příbuzných), naopak, každý jakýkoliv vztah a známost s nimi zapíral.

Nezapomínejme též na zvrácený český národní charakter, který dovolil, aby ti, kteří za druhé světové války bojovali zejména na západních bojištích, pak byli po válce zavíráni, pronásledováni a v nejlepším případě přehlíženi. Ti patřili mezi ty zubožené masy v ČeskoZlodějsku, i když dostali nějakou tu korunu za každý měsíc odseděný v kriminálech exKSČistů à la Vaculík, Kundera, Klíma, Hrabal; ti byli všichni v KSČ, to byly JEJICH kriminály.

Pouze za některé úředně popravené vyplácela polistopadová VaškůVláda pozůstalým odškodné v ceně jedné ojeté škodovky, či odřeného a udřeného trabanta. Ti, co byli zastřeleni na údajném "útěku" nemají dodnes cenu ani haléř, pokud vím. Či snad ano? No povídejte, rád se přiučím. Učit se, učit se, učit se.

25/04/1439 Rabín Avigdor Karo pohřben na pražském židovském hřbitově. Roku 1389 o velikonocích přežil a později popsal pogrom zorganizovaný českozlodějskými křesťany takto: "Vpadli k nám se zbraní smrtící a se sekerami jako dřevorubci! ... Rozdělili pak mezi sebou naše šaty, jeden každý kolik mohl uloupiti, a nemetali o ně los, nýbrž v celku po hromadách pobrali nejen šaty, nýbrž i všecky poklady a nářadí jejich s nimi." To zní jako popis vyhnání 3 milionů sudetských Němců po válce z Benešova ČeskoZlodějska, či jako řádění komunistů v padesátých letech, například při "odkulačováni" vesnic před vstupem do JZD.

"...Všecko je naše, co na světě zanechali, a nic jsme se neprovinili, poté říkali...". To je přesný popis polistopadové havloidní + klausoidní piratizace a antirestitučních diskriminačních zákonů v ČeskoZlodějsku uplatňovaných nejen na uprchlících, exulantech, emigrantech a ale i na občanech, kteří nikdy neopustili rodnou mísu či hroudu. Nevěříte-li, pak vězte, že mj. majetky (i rodinné) registrované jako "s. r. o." nebyly restituovány.

"Všecko je naše, co na světě zanechali, a nic jsme se neprovinili" přesně vystihuje chování i současného českozlodějského režimu i vůči těm málo židům kteří přežili Osvětim, Bergen-Belsen a Treblinku a vůči jejich potomkům. Zrůdný havloklausoidní režim jim říká: my vám nic vracet nemusíme, my jsme vám nic nezabavili, my jsme to zabavili Němcům a nás nezajímá, že Němci to zabavili vám. Hnusná to logika českozlodějských hyen! Havlovi, který je za českozlodějský hyenismus navýsost spoluodpovědný, ovšem jeho komunistický parlament všechny rodinné majetky vrátil. Hnusný to život ve lži a havloklausoidním hyenistickém českozlodějství!

08/11/1621 Bitva na Bílé hoře, z níž Češi utekli, a českou čest zachraňovali sudetští Němci ze severní Moravy pod vedením hraběte Šlika. Za pár zlatek český kat Jan Mydlář veřejně mučil a popravil 27 českých panů (včetně Šlika) na Staroměstském náměstí. Inu, další české neštěstí. Akorát že z těch 27 údajně českých pánů bylo 5 Němců (včetně Jáchyma Ondřeje Šlika, který sice byl územně Čech, ale česky neuměl)a jeden Slovak - lekar Jan Jesensky (Jesenius). „Národnostní napětí bylo něčím neznámým, oba jazyky se užívaly rovnoprávně. Mnozí přistěhovali Němci se učili česky, některé německé rodiny se dokonce počešťovaly. Naopak, někteří čeští šlechtici začali doma užívat německý jazyk (rytíř Kašpar Kaplíř že Sulevic). Na přelomu 16. a 17. století se nedá rozhodnout, kdo z českých obyvatel je Čech a kdo Němec.“ (Tomáš Voříšek, 2005). Jan Amos Komenský emigroval (i když nikdo emigrovat nemusel, jak říkal soudruh Jiří Dienstbier). Celoevropská 30letá válka odstartována v Praze.

28/10/1918 Vznik ČSR po 300 letech rakouského civilizačního úsilí. Spolutvůrci ČSR jsou emigranti Tomáš Garrigue Masaryk (Moravan, podle jazyka rodičů napůl Němec napůl Slovák), Milan Rastislav Štefánik (Slovák, naturalizovaný Francouz) a Wilson (americký prezident). Ovšemže, "nikdo emigrovat nemusel", jak později tvrdil soudruh Jiří Diensbier, bývalý člen "organizace zločinné a zavrženíhodné", jak říká zákon č. 198/1993 Sb. Tak jako profesor "Masaryk, kdo inicioval zápas proti padělaným Rukopisům královodvorskému a zelenohorskému, v nichž obrozenecké generace spatřovaly nejcennější památky staré české kultury" [viz Panovníci českých zemí, 1992], tak i já a moji (mimo)kotlinoví spolupracovníci touto syntézou analýz zahajujeme svůj zápas proti padělaným dějinám ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR a SR. Ptáte se, proč se "hodonínský rodák a před první světovou válkou kontroverzní postava vědeckého i politického života" jmenoval Tomáš Garrigue Masaryk? Protože se v Lipsku seznámil s Američankou Charlottou Garrigue, a když se s ní oženil, tak její příjmení po americkém zvyku učinil součástí svého jména.

29/09/1938 Mnichovská dohoda o připojení okresů s nadpoloviční většinou německého obyvatelstva k Třetí říši.

14/03/1939 Vyhlášení "samostatného" slovenského státu.

16/03/1939 Vyhlášení chráněného území Čechy a Morava (protektorátu).

01/12/1943 Návštěva Edvarda Beneše v Moskvě, během níž podepsal se Stalinem československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Při této příležitosti přislíbil Stalinovi vzdání se Podkarpatské Rusi s 800 tisíci obyvateli a 13 000 km2 plochy (dnešní Česko 79 000 km2, Slovensko 49 000 km2), tedy pořádného kusu státu, navíc ekologicky neposkvrněného.

04/02/1945 Jaltská konference o poválečném uspořádání Evropy.

17 - 31/03/1945 druhá návštěva samozvaného prezidenta Beneše v Moskvě, kde potvrdil, že ČSR hodlá mít se SSSR co nejdelší společnou hranici, opět se ústně vzdává Podkarpatské Rusi, přijímá komunistický diktát, který se později stal známý jako Košický vládní program.

05 - 08/05/1945 Antistalinista gen. Andrej Vlasov osvobozuje část Prahy a Karel Kutlvašr velí Pražskému povstání. Za diplomatické pomoci čs. velvyslance v SSSR Zdeňka Fierlingera, člen Národní (z)rady s. Josef Smrkovský (později Dubčekova pravá ruka) zajišťuje vliv SSSR v ČSR tím, že odmítá další pomoc jak vlasovců, tak i americké 3. armády gen. George Pattona, jejíž 16. divize právě osvobodila západní Čechy včetně Plzně. Vlasov byl popraven v SSSR, Kutlvašr uvězněn v ČSR, Patton zbaven velení.

18/08/1945 Churchill poprvé veřejně hovoří o železné oponě prostírající se od Baltu až po Jadran (o tématu více Vít Smetana ve www.cs-magazin 03/2004)

25/02/1948 Beneš předává moc komunistům poté, co Lidové milice (LM) spoluvedl rudý zločinec-národní „hrdina" a chartista MUDr. František Kriegel. V článku Vítězný Únor stále nesmrdí píše Jan Kovanic (viz např. Neviditelný pes 27/02/2001): „Začíná otevřený ozbrojený puč. Až 19. února vzniká štáb LM. Velitelem se stává Josef Pavel (náměstek ministra vnitra v 50. letech, ministr vnitra s lidskou tváří v roce 1968), jeho zástupcem Josef Smrkovský (další miláček lidu v roce 1968), politrukem František Kriegel (TEN Kriegel, ,hrdina´, který jako jediný nepodepsal v srpnu 1968 moskevské protokoly)." Být Kriegelovi vděční za 20 let opožděně "hrdinství" potom, co on přímo spoluzavinil 42 let komunismu v ČS(S)R, je jako být vděční Rudolfu Hessovi za to, že za války sám uletěl z Třetí říše a seskočil padákem nad Skotskem. Ve Velké Británii se s hitlerčíkem takyhrdinou nebavili a po válce v Norimberku odsoudili a zašili doživotně do věznice Spandau. Tato Syntéza analýz vám mj. odhalí, proč se po Velkém listopadu s takyhrdinnými (ex)komunistickými zločinci soudní procesy nekonaly.

Naopak, spousta nekritických Čechoslováků si vytvořilo kult osobnosti kolem zločinců s (ne)lidskou tváří typu Kriegel. Havel mu napsal dojemně kladný posmrtný kádrový posudek. Po Pavlově + Smrkovského + Kriegelově Velkém únoru už netrvalo dlouho a zrádný socdemák Zdeněk Fierlinger plus bolševická stvůra a národní takyhrdina Dr. Jiří Hájek (člen ÚV KSČ a za Dubčeka ministr) prosadili zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu republiky, podle kterého bylo uvězněno tolik lidí, že dodnes existuje (i v zahraničí) Klub K 231 - klub bývalých vězňů odsouzených na základě zákona 231/1948 Sb.

21/08/1968 Vstup vojsk Varšavské smlouvy (bez Rumunska) do ČSSR na 20+ let.

17/11/1989 Studentská demonstrace (k výročí zastřelení studenta Opletala nacisty) je v režii divadelníka Havla zdeformovaná na Sametový podraz. Režii mají 3 superestébáci: s. Čalfa + s. Hegenbart + s. Lorenz. Choreografem a hereckou primadonou je absurdistický divadelník Havel. Čalfa se stává ministerským předsedou a osobním přítelem Havla (za jehož věznění byl spoluodpovědný). Havel si později devótně pochvaluje, jak se mu se soudruhem Čalfou hezky česky spolupracovalo. Typický příklad kolaborace plus stockholmského syndromu.

02/12/1989 Představitelé SSSR a USA se setkali na Maltě (více viz dále).

03/12/1989 Havel ujistil důstojníky z Výboru státní bezpečnosti SSSR (KGB), že (ex)komunisté nebudou znevýhodněni a sám byl jimi ujištěn, že bude prezidentem.

10/12/1989 Husák přestal sedět na stolci. Za 14 dnů poté se po Gustovi na něm usedl Václav Havel odsouhlasený komunistickým parlamentem ČSSR za to, že slíbil exkomunistům právní kontinuitu, beztrestnost a velevýhodnou bezpřekážkovou startovací pozici na dráze k ekonomickému ovládnutí Československa. Začíná přechod ze znormalizovaného knedlozelovepřového socialismu do právně téměř beznoremního dršťkového kapitalismu 18. století, založeného na "neviditelné ruce trhu" propagované Klausem, který si v prognosťáku četl, co napsal Adam Smith roku 1730, a pak s tím dělal chytrého a chtěl nobelovku.

Chartisticko-kolaborantské kliky ovládly vše na všech úrovních, na příklad úroveň nejvyšší okupovali Vašek + prognosťáci z Prognostického ústavu ČSAV, jinak KSČ a KGB: Dlouhý, Dyba, Ježek, Klaus + Livia Klausová, Rita Klímová, Ransdorf (KSČM, nyní v EU), Richard Salzmann (z KB), Zeman (ČSSD).

Úroveň vyšší okupovaly různé kliky, např. jsme pro vás rozkryli kliku kámošů chartistů-programátorů-družstevníků z výrobního družstva Meta n. p.: Alexandr Vondra (*17/08/1961) se stal velvyslancem v USA po soudružce takyprognostačce Ritě Klímové-Budínové, exmanželce s. Mlynáře z ÚV KSČ, Ivan Havel (Vaškův bratr), Zdeněk Neubauer (pravděpodobný pseudonym Jozef Babor po zesnulém slovenském vědci), Zdeněk Kratochvíl (*30/10/1952, osoba stejného jména registrována jako tajný spolupracovník a agent "Tomáš" pod číslem 21331 v CRS = Centrálním registru svazku StB).

Tito výtečníci si zajistili doživotní sinekuru tím, že dosedli na teplá vedoucí místa v různých odděleních Univerzity Karlovy, přičemž její úroveň soustavně a dlouhodobě degradují svými nesmysly, za což si navzájem udělují ceny. Např. rektor UK Radim Palouš (*06/11/1926) udělil cenu onomu výše uvedenému PhDr. Zd. Kratochvílovi. Ivan Havel spoluudělil Zd. Neubauerovi Cenu vize Václava a Dáši Havlových, zřejmě za to, že je kámoš a že kryptolamarckista Neubauer psával projevy, se kterými se Vašek pak dělal chytrým. Zdeněk Neubauer si u sebe na UK zaměstnal svoji sestru Kamilu Bendovou provdanou za chartistu Václava Bendu (*08/08/1946) který ovládal ÚDV = Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinu komunismu, kde nedošetřil ani jednoho komunistického zločince. Zřejmě měl jako stranický úkol nic nevyšetřit.

A aby vaše nejduchovnější duchovno bylo v rukách nejčistších, neposkvrněných: František Lobkowicz (*05/01/1948), osoba stejného jména v CRS jako agent "Plzeňák", 27010, 701007, světící biskup pražský, kanovník Metropolitní kapituly sv. Víta, a apoštolský delegát pro Řád křížovníků s červenou hvězdou. No, to mne tedy podržte: s krasnoj zvezdoj! To musí být trest Boží!

Agent je kategorie mnohem těžší něž prostý důvěrník. Najdete si je v Cibulkových seznamech v internetu. Ptáte se jaký to má smysl dívat se na několik StBáckých agentů, když jich bylo v těžších kategoriích úředně 60 000 a ve skutečnosti bůhví kolik? Nejlepší odpovědí jsou Stalinovy výroky: "Za vším hledejte člověka" a "Jeden mrtvý je tragédie, milión mrtvých je statistika".

25/12/1991 Rozpad SSSR (vzpomeňte na heslo "se Sovětským svazem na věčně časy!").

01/01/1993 Československo rozbito oběma Václavy + Mečiarem. Že to byla jakási "historická nutnost" (= pojem používáný pouze [pa]vědeckými marxisty-leninisty) vysvětlil v časopisu Respekt [20 a 26/07/1992] Havel, který na chvíli přestal sedět na stolci, aby formálně zamaskoval svou spoluodpovědnost za rozbití Československa.

01/08/1993 Tímto dnem nabyl účinnosti zákon č. 198/1993 Sb. O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který v paragrafu 2 uzákoňuje: "(1) ... byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. (2) Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii...". Zákon č. 198/1993 Sb. pojmenovává, ale netrestá zločiny spáchané (ex)komunisty (cituji): „programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, hospodářský úpadek, justiční zločiny a teror, destrukci tradičních principů vlastnického práva, zneužívání výchovy, popravování, vraždění, žalářování, tábory nucených prací a mučení.“ Ano, milí čtenáři, platných zákonů dosud neznalí: zákon č. 198/1993 Sb. vám umožňuje i veřejně říkat a psát o přemnohých z vašich představitelů (ministři, senátoři, soudci, zastupitelé, rektoři a profesoři), že "byli/jsou bývalí členové organizace zločinné a zavrženíhodné". Zde je ideální příležitost citovat Havla [Lidové noviny z 07/12/1990]: "Ale neumím si příliš představit politický život bez mnoha lidí, kteří prošli komunistickou stranou a kteří se od dřívějších iluzí oprostili. Abych jmenoval namátkově, je to třeba Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Pavel Rychetský, Vladimír Dlouhý a další." Ti všichni vládli a vládnou dodnes. Až se vám stranovládnoucí exsoudruzi nad tímto bezzubým zákonem cynicky vysmějí v tisku či v televizi, zarecitujte si básničku:

Koho chcete ve vládě, po plyšové estrádě?
Proč se máme rozčilovat nebo slzy ronit,
místo klíčů každopádně měly hilzny zvonit.
Buďte rádi, že od piva máme láhve vratné,
neb veškeré polemiky jsou nám hovno platné.

21/08/2005 Žhavé současno. Na stolci je Klaus, vládě vládne Paroubek. ČR je jediná geograficky středoevropská země s komunistickou stranou vůbec, a navíc silnou. Ani předlistopadové Polsko ani NDR neměli stranu s krvavým adjektivem "komunistická" v názvu. Zřejmě věděli proč a alespoň dělali, že se stydí, na rozdíl od vyslovených nestydáku Čechů a bratrů Slováků. Osvícený moskevský spisovatel Viktor Jerofejev (*1947, jeho otec byl asistent. Molotova a Stalinovým tlumočníkem) popsal polistopadovou ČR takto: "V roce 68. jsem dokonce začal číst české noviny. Zbožňoval jsem je, blbečky. ...tyto země se přeměnily v poloútulné, polomdlé zapadákovy. V Praze, kde jsem byl nedávno, se mi zdálo, že někteří lidé jsou v určitém smyslu snad ruštější než sami Rusové. Jedna ruštinářka v jasně růžovém prádle mne vzala za ruku a se silným vzrušením v hlase se mne zeptala: Viktore, miluješ mne? Chci tím říci, že jsou překvapivě měkcí. ...Místo odpovědi jsem zhasnul světlo. Pošeptala mi, že místo ruštiny teď musí učit němčinu. A ona by chtěla ruštinu. Abych si prohlédl její dobrotivou tvář, zase jsem rozsvítil. Měkkost těchto lidí je téměř slavjanofilská. A mluví tak zpěvavě. ...Nosí snad na Západě někdo jasně růžové prádlo? ...oni se budou nádherné hrbit pod všemi svými komplexy najednou." Tak vidí ČR kritický Moskvan světa znalý, aniž vám dá příležitost zlobit se na Američana nechápajícího české jáááá a mmmmy. Nic vám však nebrání si dál hezky česky motat: "takže, kdyby jaksi tak nějak možná voni nebyli..." a tím dál předvádět svoji Biafru ducha, jak charakterizoval ČSSR i s. Louis Aragon.

Sotva jsem toto napsal na pláži v Kokosové zátoce, došel mi akumulátor v laptopu, a tak jsem si tam zdřímnul za zvuku příboje. I zazdál se mi růžový sen. Obléhají mne čtenářky v jasně růžovém prádle a kdákají: "Skazaj, Rostja, ljubiš ty menja?". Na obranu volám: "Da, da!" Ale ony kdákají dál jako kdysi rozhlas po drátě, kde vyprávěl pohádky Hajaja Vlastimil Brodský a recitovali básně Stanislava Kostky Neumanna: „znavený není ostudou města, zpáteční cesta se trestá“. Nejagresivněji z nich se dožaduje vyznání lásky moje dřívější učitelka s. Kolková, která mi odmítala školní mléko, protože jsem byl dítě údajného kulaka: "Skazaj, Rostja, kak očeň ty ljubiš menja?" Prchám na blízké nádraží a naskakují do posledního vagónu právě se rozjíždějícího ostře sledovaného vlaku. Blížíme se k hranici a pohraničníci ostře pročesávají vlak včetně záchodu. Mne ostře kontroluje pohraničnice Kolková v růžové uniformě z pod níž vykukuje jasně růžové kombiné. Kdáká na mne: "Nemáte razítko o přihlášení se k pobytu během návštěvy České republiky, tudíž vaše výjezdní doložka je neplatná. Půjdete se mnou k přechodu." Mně se ale nechce trávit s ní zbytek mladí až do jejího přechodu. V tu chvíli se probouzím orosen potem. Žhavé slunce zapadá za horizont nad Kokosovou zátokou, a já jsem rád, že jsem nebyl rád tím vším, čím jsem úředně měl být rád, a že jsem rád tam, kde právě jsem.

1. Malta byla druhá Jalta, aneb Z Mnichova přes Jaltu na Maltu

Nekomunističtí občané Československa měli posledních sedmdesát let přímo neuvěřitelnou smůlu a byli coby otloukánci východní Evropy okopáváni ze všech stran (s výjimkou druhé světové války, kdy Polsko a baltské státy dopadly mnohem hůř). Hlavními podrazy (nepoužijeme-li komunisty zprofanovaného slova "zrada") na Československu byla mnichovská dohoda (9/1938), později dohody jaltské (2/1945) a maltské (12/1989). Tyto tři hlavní podrazy vůči Československu byly učiněny ze zahraničí cizími mocnostmi.

Češi sami se ovšem neradi dávají zahanbit a kopance zahraniční se vždy snaží triumfnout horlivým vlezdoprdelismem a pitomostmi jim tak vlastními a tak tři zahraniční podrazy Mnichov – Jalta - Malta byly snaživými Čechy znásobeny svinstvy vlastní výroby - jako byla zrada samozvaného prezidenta Beneše, který odjel v roce 1943 za Stalinem do Moskvy, a následujícím "košickým programem" zajišťujícím vliv SSSR v ČSR, v roce 1948 další zrada prezidenta Beneše předáním moci komunistům (proto mu dnešní čeští neokomunisté odhlasovali, že se ten lump "zasloužil o stát"), v roce 1968 to byla Dubčekova a Smrkovského zrada na národu a v roce 1989 to byla Havlova + Klausova vlastizrada - dvou Venoušků českých, nehezkých.

Okolnostmi podrazů z Mnichova a Jalty se různí autoři zabývají už 60 let - nikoliv v případě Sametového podvodu. Důvodem je, že strůjci Sametového podvodu jsou stále ještě u moci, a tak se autoři z bývalého Československa bojí, i když bát se nemusí. Autoři ze zahraničí na to hledí jako žába z kyšky (na Moravě) a jako husa do flašky nebo vyoraná myš (v Čechách).

Účelem těchto řádků je prosvítit toto téma (post)moderní metodou syntézy analýz, za použití nejen nových informací, ale hlavně informací již dříve publikovaných a veřejnosti buď neznámých, nebo médii potlačovaných, případně nezaslouženě diskreditovaných. Odborníci mezi čtenáři jistě ocení syntézu moderní rekonstrukce a postmoderní dekonstrukci.

Nejlepším příkladem je Analýza 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího (*20/11/1931, +2001, komunisty dvakrát odsouzen: na 23 a 11 let, odseděl si 9 a 8 let, komunisty dvakrát rehabilitován), která vzbudila značný zájem již roku 1990. Bohužel, jeho analýza je směsicí faktů (v části I) a primitivního, ale v České republice tak populárního antisemitismu, tj. nehezkých českých blábolů o úkladných židech a zlých svobodných zednářích (v části II). Antisemitismus se opakovaně vyskytoval i u jiného, neznámého a zřejmě také osamělého autora (viz kapitola 5), jehož výbornou sbírku faktů vám předložím očištěnou od antisemitismu.
Všeobecně doporučuji u obou autorů (Dolejšího i onoho neznámého) jejich antisemitismus ignorovat (autoři jsou jen produkty prostředí, které je obklopuje a tito dva jsou jasní Češi) a soustředit se na neoddiskutovatelná fakta, která uvádějí.

Tato, jinak neodpustitelná tolerance vůči antisemitským autorům může být zdůvodněna například existenci dnes veřejně přístupných informací (jako třeba The Main Enemy by Milt Bearden and James Risen, with subtitle The inside story of the CIA's final showdown with the KGB), které v době, kdy Miroslav Dolejší psal svou zprávu, nebyly ještě vydány a nemohly mu být známy (a přesto přesně potvrzují jeho závěry).

Zpět k tématu. V neděli 18/12/1988 (tedy rok před Sametovým podrazem) se stále ještě viceprezident, ale už zvolený prezident George Bush setkal ve své kanceláři v západním křídle Bílého domu s Henry Kissingerem. Dále přítomni byli James Baker a Brent Scowcroft. Henry Kissinger přišel s nápadem, který ve svých dalekosáhlých důsledcích způsobil nejen Sametový podraz, ale i dnešní situaci v ČR a SR. Kissingerův nápad byl následující: „You are about to become the first president with a real opportunity to end the Cold war. Why not discreetly negotiate a deal? Gorbachev would promise not to use violent force to suppress reform and liberalization in Eastern Europe; in exchange, the West would promise not to exploit any economic or political changes that occurred there at the expense of ,legitimate´ Soviet security interests - Stanete se prvním prezidentem s opravdovou příležitosti ukončit studenou válku. Proč bychom se s nimi nemohli diskrétně dohodnout? Gorbačov slíbí, že nepoužije násilí k potlačení reforem a liberalizace ve východní Evropě a my mu za to slíbíme, že nebudeme využívat ekonomických a politických změn, které se tam dějí, proti ,legitimním´ bezpečnostním zájmům Sovětského svazu.“

Vysvětlení pro ty, kterým tato „diplomatická mluva“ není jasná. Bush byl slabý prezident (mimo jiné nedotáhl do konce první válku v Iráku, vyzval Jihoiráčany (šíity) k povstání proti Saddámovi a pak je nechal napospas Saddámovým helikoptérám - letadla měl Saddám zakázána) a bylo jasné, že bude slabým prezidentem už i předtím, než se jím stal. Bylo to dáno okolnostmi - ostatně po Reaganovi musel být nezbytně každý slabým následovníkem. Navíc chtěl být „mírovým prezidentem“ a byl přesvědčen, že osobními vztahy s lidmi jako Gorbačov lze dosáhnout více než trváním na principech. Bush nikdy nepochopil, že komunisté jako Gorbačov neuznávají principy elementární lidskosti, natož slušnosti - za vlády komunisty Gorbačova byli v Ázerbájdžánu a baltských státech lidé rozválcováváni tanky, zrovna tak jako v Číně na Tian-an-menském náměstí. To ale dnes nikdo rudému zločinci Gorbačovovi nepřipomíná, ani jeho spoluodpovědnost za okupaci ČSSR od roku 1968, ani že za vlády Gorbačova došlo k v SSSR k rozšíření vývoje a výroby biozbraní - najděte si v internetu zadáním "Ken Alibek" do vyhledávače).

„Bush created the impression that he cared more about his friend in Kremlin than about the principles of freedom and independence“ - Bush vyvolával dojem, že mu víc záleželo na jeho příteli v Kremlu než na principech svobody a nezávislosti. (Beschloss-Talbott)

Co mu tedy Kissinger navrhoval bylo dohodnout se s Gorbačovem, že výměnou za to, že Sovětský svaz povolí větší míru svobody (nikoliv ovšem úplně svobody) a částečnou demokracii ve východní Evropě a nezmasakruje-li obyvatelstvo vazalských států tak, jako to udělal Sovětský svaz v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956 a v ČSSR 1968, se Spojené státy nebudou snažit východoevropské země zamerikanizovat a nebudou protestovat, když komunisté zůstanou de facto (i když třeba ne de iure) u moci.

18/12/1988 je tedy začátkem Sametového podrazu. Pak už to bylo zorganizováno velice rychle.

15/01/1989 přilétá do Moskvy Henry Kissinger a v kapse má „soukromý“ dopis stále ještě viceprezidenta Bushe pro Gorbačova s návrhem, jak to s tou východní Evropou zařídit.

16/01/1989 jsou Praze zatýkáni demonstranti vzpomínající upálení Jana Palacha. Je zatčeno celkem 800 lidí. Tentýž den se Kissinger v Kremlu potkává s Gorbačovovým spolupracovníkem Alexandrem Jakovlevem, který napřed vyzvídá, o co vlastně Henrymu jde, před tím než bude „připuštěn“ ke Gorbačovovi. Kissinger vysvětluje Jakovlevovi, proč jednání o východní Evropě musí zůstat tajná: „American public opinion would never allow the U.S. government to explicitly accept the need for Eastern Europe to remain under Soviet domination - Americké veřejné mínění by nikdy nepřipustilo, aby americká vláda otevřeně přijala potřebu východní Evropy zůstat pod sovětskou kontrolou.“ A o to právě šlo: že východní Evropa zůstane pod exkomunistickou kontrolou.

O dva dny později, ve středu 18/01/1989 je Kissinger přijat v Kremlu Gorbačovem, za přítomnosti pouze tlumočníka a Anatolije Dobrynina, který byl předtím 23 let velvyslancem v USA, nyní poradce Gorbačova. Kissinger předal Bushův dopis a Gorbačov je nesmírně polichocen skutečností, že mu americký prezident píše už týden předtím, než může oficiálně psát na hlavičkovém papíře Bílého domu jako prezident.

Gorbačov se poradil s dvěma spolupracovníky. První byl Anatolij Černjajev, komunistický aparátčík, se kterým se znal od padesátých let. Černjajev vyjádřil úžas nad tím, že jim Bush východní Evropu předhazuje jako neohlodanou kost a podivil se „jistému rozporu: Bush
slibuje kontinuitu, ale navrhuje, že by mohl změnit americkou politiku - certain contradiction: Bush promised continuity, yet suggested that he might change American policy“. Ale, to je přece báječné!

Druhým byl Gorbačovův asistent pro východní Evropu, Georgij Šachnazarov, který Gorbačovovi doporučil, aby Kissingerův plán bral všemi deseti. A tak dva lidé, o kterých lidé v Československu asi nikdy neslyšeli, Černjajev a Šachnazarov, rozhodli o komunistické dominanci nad východní Evropou i v dalším miléniu.


Další důležitá a související datumy a události:

20/01/1989 George Bush nastupuje do funkce prezidenta USA.

28/01/1989 Kissinger přijíždí do Bílého domu a informuje Bushe, Bakera a Scowcrofta o svých jednáních Gorbačovem, Bakerovi se to celé příliš nelíbí a žádá o názor své dva experty na východní Evropu, kterými jsou Rozanne Ridgway a Thomas Simons. Oba dva Kissingerův plán odsoudí jako zcela špatný, scestný a nemorální. Oba jsou vzápětí přehlasováni Dennisem Rossem, který má za to, že jednání s Gorbačovem o východní Evropě je „common sense“. Tehdy ještě nikdo netušil, jak nám jednou Dennis Ross vyroste.

Další osobou v téhle akci zapojenou, kterou tehdy nikdo neznal (a dneska ano), byla Scowcroftova asistentka jménem Condoleeza Rice, která sice tehdy nerozhodovala, ale jako expertka na Československo a Rusko (studovala u ex-českých profesorů Korbela a Broma) připravovala „možná scenária“.

07/03/1989 Během soukromého setkání v paláci Hofburg ve Vídni se sovětským komunistickým ministrem zahraničí Eduardem Ševarnadze říká James Baker: „We really hope that you succeed - Opravdu doufáme, že uspějete“.

25/10/1989 Gorbačov v Helsinkách oznamuje to, co později mluvčí ministerstva zahraničí Gerasimov nazval Sinatra doctrine: Sovětský svaz dovolí svým vazalským státům „do it their way - dělat si to jak chtějí“, což značně připomíná Brežněvův výrok „eto vaše dělo! – to je vaše věc“.

09/11/1989 Berlínská zeď je otevřena a Bush není příliš potěšen: „I am not going to dance on the wall - Nepůjdu na tu zdi tančit“, protože se bojí, že to popudí Gorbačova.

2 - 3/12/1989 Malta Summit. Bush a Gorbačov dosahují shody (tajné) o baltských státech i o východní Evropě všeobecně: Gorbačov slibuje, že nepoteče krev a Bush slibuje, že mu v tom případě nebude dělat problémy („not to create big problems for you“), ať si to tam tedy zařídí, jak chce. Zápisy z druhého dne rozhovoru na Maltě jsou jen dalším potvrzením závěru Miroslava Dolejšího. Nepodepsali žádnou veřejně dostupnou dohodu, ale z dějin víme, že i dohody mohou být neveřejné a že i veřejně přístupné dohody mohou mít tajné dodatky. Navíc je zvykem mezinárodní dohody dodržovat podle hesla pacta sunt servanda (dohody se dodržují, jak říkali už staří Římané) téměř všude, kromě Česka. Na Maltě dne 02/12/1989 jednali George Bush a Michail Gorbačov za přítomnosti ministrů zahraničí Eduarda Ševardnadze a Jamese Bakera a amerického poradce pro národní bezpečnost Brenta Scowcrofta. Přitom padly následující klíčové výroky:

George Bush: „I hope you noticed that while the changes in Eastern Europe have been going on, the United States has not engaged in condescending declarations aimed at damaging the Soviet Union. There are people in the United States who accuse me of being too cautious. It is true I am a prudent man, but I am not a coward, and my administration will seek to avoid doing anything that would damage your position in the world. But I was insistently advised to do something of that sort - to climb the Berlin Wall and to make broad declarations. My administration, however, is avoiding these steps, we are in favor of reserved behavior. - Doufám, že jste si všiml, že během probíhajících změn ve východní Evropě Spojené státy nevydaly žádná schvalující prohlášení namířená k poškození Sovětského svazu. Ve Spojených státech jsou lidé, obviňující mne z přílišné opatrnosti. Je pravda, že jsem uvážlivý člověk, ale nejsem zbabělec a má vláda se bude snažit vyhnout se čemukoliv, co by poškodilo vaše postavení ve světě. Bylo mi opakovaně doporučováno, že mám právě udělat něco takového jako třeba vylézt na berlínskou zeď a proslovit velké prohlášení. Má vláda se ale snaží takovýmto krokům vyhnout, dáváme přednost rezervovanému chování.“

Michail Gorbačov: „I welcome your words. I regard them as a manifestation of political will. It is important for me. - Vaše slova vítám. Považují je za výraz politické vůle. Je to pro mne důležité.“

Gorbačov to pochopil správné. Tak jako západní státníci v Mnichově a na Jaltě, tak George Bush znovu předhodil východní Evropu všeobecně (a oběti komunistů zvláště) napospas dravé exkomunistické zvěři, ještě rudé krví svých obětí.

Gorbačov pochopil, že žádná obdoba norimberských procesů se konat nebude a že exkomunisté budou moci pokračovat ve výkonu svojí ekonomické, manažerské, správní, právní a zákonodárné moci. Den na to, 03/12/1989, se Václav Havel v Praze setkává se dvěma důstojníky KGB v Mánesově ulici za přítomnosti svého přítele, kameramana a disidenta Stanislava Miloty a dovídá se, že bude dalším prezidentem ČSSR. Stanislav Milota tuto schůzku po dalších deseti letech potvrdil Lidovým novinám (čeští „historici“ nadále předstírají, že o tom nic nevědí). "Účastnil jsem se jedné takové jakoby tajné schůzky s KGB v jednom konspiračním bytě v Mánesově ulici," řekl Milota, který se jako jeho důvěrný přítel v Havlově nejtěsnější blízkosti pohyboval v týdnech po 17. listopadu a prvních pět měsíců roku 1990 působil jako vedoucí jeho prezidentského sekretariátu. 4. prosince 1989 tiskárna politické správy Pohraniční stráže dostala rozkaz tisknout plakáty "Havel na hrad." Bez souhlasu komunistů se v Česku neupekl ani rohlík. Plakáty "Havel na hrad" tisklo StB.

Zajímavou historkou je i ta o hádce Havla s komunistickým šéfem Československé televize. Citujeme doslova (původní autor nám není znám): „Tak dobře, ať je po tvém, ty svině." Těmito slovy ukončil 16. prosince 1989 hádku s budoucím prezidentem Václavem Havlem tehdejší šéf Československé televize Miroslav Pavel. O sporu píše v nedávno vydaném Havlové životopisu britský politolog John Keane a potvrzuje ji i Stanislav Milota. Oč se oba muži přeli? Havel v té době nebyl veřejnosti příliš známý a potřeboval se před volbou dostat do televize. Ředitel ČST Pavel mu však k jeho žádosti odvětil, že je nevýznamnou politickou osobnosti a rozhodně nedostane prostor v hlavní zpravodajské relaci. To Havla tak rozčílilo, že na Pavla křičel: "Jen počkejte, až se stanu prezidentem. ... Dlouho nevydržíte. Zajistím, abychom se vás zbavili. Budete nikdo!". Pavel nakonec se slovy: "Tak dobře, ať je po tvém, ty svině." ustoupil. Havel se stal prezidentem, Pavel byl brzy vystřídán.

Po něm ovládnul československou televizi spolehlivější exkomunista Jiří Kantůrek, jehož žena, také soudružka, Eva Kantůrkova pak obsadila teplé místo na havloidním ministerstvu kultury, kde měla za poststranický úkol zamítat podpory nehavloidním spisovatelům a umělcům. V českém Kdo je kdo se soudružka Kantůrková svým členstvím v KSČ nepochlubila, ale v krátkém soukromém rozhovoru se ke své rodné straně bez váhání hrdě hlásila. Na otázku, co říká tomu, že nejvýznamnější moderní český básník, imunolog MUDr. Miroslav Holub (*13/09/1923), je řádně registrován v CRS jako agent "Rosťa", se exsoudružka Kantůrkova rozčílila: „Ale, co to říkáte za nesmysly, vždyť je to nás nejlepší básník!" Její výtok je klasickou ukázkou růžové babskoslovanské logiky: nejlepší nás básník nemůže být agent StB. V zápětí na to přiskočila poblíž poslouchající soudružka a odtáhla naší soudružku pryč od netaktního tazatele. Z titulu svojí funkce v havloidním minikultu pak s. Eva devótně vlezdoprdelisticky poděkovala SRN za přebohatý příspěvek k otevření domů zahraniční kultury v Havlistánu. Plivat na Němce to Češi rádi a okrádat je (i jako turisty) také, ale stát s nastavenou čepicí v ruce se Švejkové nestydí. Pro ty, kteří neznají zkratku CRS. Pod ní se skrývá Centrální registr svazků též známý jako Cibulkův registr svazků, který mu dodal David Eleder, plavec, který byl nalezen utopen v půl metru hluboké vodě - stěží náhoděnka náhoda, stala se mu nehoda.

Údajně poslední komunistický prezident ČSSR Gustáv Husák (jeden z vůdců Slovenského národního povstání, spolusoudruhy odsouzen na doživotí, vězněn v létech 1951 - 1960, tudíž přinejmenším dvakrát větší disident než Havel, navíc se potom Gusta ještě sbližoval s pracujícím lidem ve Sběrných surovinách n. p.) rezignoval až 10/12/1989. Zmínění dva důstojníci KGB, kteří byli permanentně umístěni v 1. správě StB, odcestovali spolu s dalšími čtyřmi KGBáky do Moskvy den před Vánocemi. Češi byli vždy poslušný národ, Rusům ke kontrole obyvatelstva stačilo pouhých šest svých lidí (a 17 tisíc zaměstnanců 1. správy StB). Kde asi dnes těch 17 tisíc dacanů pracuje? Všichni jsou soukromí podnikatelé s lesklými fialovými saky a pseudointelektuálsky prošedivělými bradkami jako má exkomunista soudruh Pithart, bývalý člen "organizace zločinné a zavrženíhodné", jak říká zákon č. 198/1993 Sb.?

To, že došlo k domluvě o ponechání exkomunistů v klidu a pokoji, se projevilo, když po pádu NDR Honeckerův nástupce Krenz byl odsouzen (k mírnému trestu a podle zákonů NDR) za spoluvinu na odstřelu lidí u berlínské zdi, se Gorbačov se nechal slyšet, že takové soudy jsou proti tomu, co bylo domluveno.

29/12/1989 Československý parlament, obsazený 100% komunisty a jejich pomahači, volí za prezidenta Václava Havla. Kohout snesl vejce.

03/10/1990 Východní a západní Německo se sjednocuje.

13/01/1990 „Krvavá neděle“ ve Vilniusu (Litva), patnáct zabitých Litevců

20/01/1990 „Krvavá neděle“ v Rize (Lotyšsko), sovětské „Černé barety“ zabíjejí čtyři Lotyšce.

25/10/1991 Gorbačov rezignuje a Sovětský svaz přestává existovat.

2. Výčet obětí exkomunistů

Přikládám většinu textu, který napsal George Švehla z Austrálie a který byl zveřejněn v internetu 20/09/1999 pod názvem "Lidi, nezapomínejte!"

V české politice je alarmující procento preferencí komunistů. Je známo, že dav má krátkou paměť. Navíc v paměti zůstávají chvilky pěkně a příjemné. Na špatné zkušenosti a zážitky se brzo zapomíná. Proto je důležité připomínat, co všecko komunisté a jejich nohsledi provedli a co je jejich dílo. Konečně i stávající situace je jejich práce. Morální stav národa jako celku je dědictví po nich.

Velká chyba se stala, že nebyla politická a celonárodní vůle tento zrůdný režim odsoudit a jeho pohůnky potrestat. Třeba jen ztrátou nakradených majetku a tučných koryt. Udělat z nich řadové občany. Nezavírat je do kriminálu a nelikvidovat je fyzicky, jak to dělali oni s námi. Škoda, že se tak nestalo. Proto je situace taková jaká je. Bude to chtít aspoň dvě generace, tedy minimálně 40 let mravenčí práce, aby se z nás zase stali slušní lidé, jací jsme byli před poslední válkou (lze pochybovat, zda Češi byli tehdy „slušní lidé“, viz události v druhé republice – pozn. R. Hedvíčka). Komunistická zvěrstva by se měla stále připomínat. Nezapomínejte, že komunisté náš národ okradli o nejlepší lidí. Buď je zavřeli, zlikvidovali a nebo jim znemožnili veřejný život.

Těchto obětí bylo 860 000. Ti šťastnější skončili v emigraci, kde se většinou dobře uplatnili, díky svým kvalitám. Těchto bylo ve všech emigračních vlnách skoro 900 000. Zemi pak ovládal morálně prohnilý komunistický ksindl. I to, co se děje teď, je vlastně jejich odkazem. Oběti komunistického teroru v Československu z let 1948 - 1989 dle statistik ministerstva spravedlnosti a ministerstva vnitra:

27 000 = osoby odsouzené státním soudem v letech 1948 - 1952
70 000 = osoby odsouzené obecnými soudy v letech 1953 -1989
35 000 = odsouzení a nebo internováni rolníci
15 000 = odsouzení a nebo internováni řemeslníci a maloobchodníci
186 000 = osoby v táborech nucených práci (TNP)
118 000 = osoby v pomocných technických praporech (PTP)
15 726 ve věznicích a táborech zemřelo, nebo jinak násilně přišlo o život
238 popraveno
7 000 v poúnorových čistkách vyloučení vysokoškoláci se zákazem studia
4 000 propuštěno ze závodů za neúčast na generální stávce v únoru 1948 (pouze dělníků)
400 000 emigrační vlna po únoru 1948
450 000 emigrační vlna po srpnu 1968
500 000 bylo postiženo masovými čistkami (vyřazeni z veřejného života s označením politicky nespolehliví) od r. 1948 do roku 1989

Perzekuce rodin a příbuzných politických vězňů, osob odsouzených do táborů nucených práci (TNP) a umístěných v pomocných technických praporech (PTP) nelze vyčíslit.

Což takhle veřejně číst jména obětí komunismu, jak se nedávno četla jména obětí nacismu?


Tolik George Švehla. Já k oněm počtům dodávám, že počty osob v obou emigračních vlnách jsou ze zahraničních zdrojů a potvrzena UNHCR (United Nations High Commission for Refugees). Když se ovšem snažíte získat podobné údaje z československých zdrojů, z nějakého ÚDV nebo ze zdiskreditovaných českých historiků, obvykle se vytasí se směšné malými počty (s pár desítkami tisíc), jako by téměř nikdo z ČSR/ČSSR ani neemigroval.

Podobné údaje se vyskytují v otevřeném dopise doc. Ing. Jiřího Nedomy, CsC prezidentu Václavu Klausovi z 27. srpna 2004. Cituji: „V roce 1951 vrcholí represe komunistického režimu. V této době k 1. 4. 1949 bylo vězněno 6 788 politických vězňů, 1. 4. 1950 bylo vězněno 9 162 politických vězňů, k 15. 5. 1950 již 11 026 politických vězňů a k 1 .3. 1951 15 125 politických vězňů. V této době bylo uloženo v roce 1949 57 trestů smrti, 111 doživotí, úhrnný počet trestů 22 395 a půl roku, 30 330 mil. Kčs peněžitých trestů, 1 255 konfiskací, 2 909 ztrát občanských práv; v roce 1950 59 trestů smrti (58 mužů a 1 žena, Dr. Milada Horáková), 191 doživotí, úhrnný počet trestů 49 455 roků a 10 měsíců, peněžitých trestů ve výši 78 335 600 Kčs, 3 816 konfiskací; v roce 1951 57 trestů smrti, 45 doživotí, úhrnný počet trestu 32 261 rok a tři měsíce, výše uložených peněžitých trestů 43 352 500 Kčs, počet konfiskací 2 807; v roce 1952 68 trestů smrti, 74 doživotí, úhrnný počet trestů 9 877 roků a 4 měsíce, výše uložených peněžitých trestů 5 102 500 Kčs. Uvedená data převzata z materiálu ÚDV ZK (Čs. justice v letech 1948 - 1953 v dokumentech, 2003) a ze sborníku Mezinárodní konference o zločinech). ,Jen´ něco přes 10 000 bylo popravených, zastřelených na útěku, ubitých při výslechu, ubitých ve vězení a umučených ve věznicích převážně v letech 1948 – 1952, několik set tisíc bylo vězněných ve věznicích a táborech nucených prací“.

Ano, kolegové, kolegyně, krajanky, krajané a krajánci, tak se snaží nás ona banda kolaborantů vymazat z paměti národa. Velmi podobná je situace, pátrá-li se po tom, kolik německých civilistů bylo zavražděno při poválečném vyhnání (pouze Češi trvají na slově "odsun") - většina údajů z německých zdrojů uvádí čísla vyšší než 100 až 200 tisíc a naopak. "Historikové" z ČR jsou ochotni přiznat i v poslední době jen několik tisíc či několik málo desítek tisíc obětí.

3. Dolejšího analýza

Dalším neopominutelným dílem je Analýza 17. listopadu 1989, jejímž autorem je dnes již zemřelý dlouhodobý vězeň komunistů Miroslav Dolejší. Z jeho Analýzy přinášíme relevantní a věrohodnou část I.


OBSAH:

I.0 Východiska
I.1 Charta 77
I.2 Převrat 17. 11. 1989
I.3 Občanské fórum
I.4 Komunistická strana


I.0 VÝCHODISKA

Základní mystifikaci je tvrzení, že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž podmínky k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969 - 70 a založením Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:

1. K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu sedmi měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa - SSSR.

2. Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programu, atd.).

3. Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízená komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak formálně pronásledováni či krátce vězněni, což bylo takticky zaměřeno ke zvýšení jejich osobní popularity prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.

4. Politickým těžištěm těchto převratů byla realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocováním Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocování Německa a byly s ním synchronizovány.

5. Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan - Gorbačov uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně se zvýšila organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzívnění protestních akci proti vládám, atd.).

6. Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společně komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád.

7. Prohlášení všech popřevratových vlád o národním porozumění nebylo aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich účasti na moci. Bylo diktováno dohodami SSSR - USA (KGB - CIA). Za tím účelem už 12 let předtím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen jejich význam, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. hnutí za lidská práva pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je patrné.

8. Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitosti Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.


I.1 CHARTA 77

Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1. 1. 1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účasti na teroru komunistů v padesátých letech jako kupříkladu: František Kriegel, Ladislav Lis, Ludmila Jankovcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Oldřich Hromádka, Karel Šiktanc, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Jaroslav Šabata, Luděk Pachman, atd.

Ze zpravodajské analýzy prověrek v KSČ v letech 1969 - 1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení z KSČ převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaká vznikla po založení Charty 77, po 17. 11. 1989 a pro další situace, které jsou projektovány jako varianty.

Z téže zpravodajské analýzy vyplývá, že přibližně 1 120 komunistů emigrovalo do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob, ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický azyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned poté si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostaly zaměstnání v exponovaných institucích hostitelských států, jejich děti studovaly na prominentních univerzitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury (Goldstücker, Šik, Sviták, Pelikán) na universitách a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány některé starší instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA - SVU, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak kolem rádia Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.


Dodatek R. Hedvíčka k textu Miroslava Dolejšího: Publikace The Main Enemy by Milt Bearden and James Risen, with subtitle The inside story of the CIA's final showdown with the KGB), která v době, kdy Miroslav Dolejší psal svou zprávu, nebyla ještě vydána a nemohla mu být známa, přesto přesně potvrzuje jeho závěry. Na straně 426 Bearden popisuje, jak Československo mělo rozmístěno v USA a Velké Británii "spíci agenty" - tedy emigranty, kteří byli do emigrace byli vysláni StB. Podle Beardena šlo o dvacet agentů v USA (jiné zdroje hovoří o dvou stech) a další ve Velké Británii. Během krátkého období po listopadu 1989, kdy československá StB byla ochotna s CIA spolupracovat, došlo k odhalení těchto spících agentů a tito byli československou stranou vyzváni, aby se vrátili do „vlasti". Jaké bylo překvapení Havlovy vlády, když tři takovéto páry (šlo vždy o manželské páry) z USA výzvu k návratu do české kotliny odmítly s poukazem, že jsou dávno naturalizovaní američtí občané, mají v USA své rodiny a život a ani je nenapadne, aby je opustili. Několik párů z Británie ve stejném stylu odmítlo „odejít domů". Poté Havlova vláda humanistický rozhodla, že tedy mohou zůstat, kde jsou, obzvlášť, když byli jen spící agenti a žádnou škodu Američanům či Britům nezpůsobili.)


(Opět pokračujeme v textu Dolejšího.) Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty k mezinárodním organizacím a vládám státu, vypracovávaly studie jak reagovat vůči politice toho či onoho státu, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronací nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodní organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současné pod částečnou kontrolou KGB. V Československu vybrala KGB lidi z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r. 1987 to bylo 13. odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen Rudolf Hegenbart.

Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu Charty 77, zejména jejich vůdců, shromažďoval v Nadací Charty 77 ve Stockholmu zeť akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch. Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Guggenheimovy nadace v USA, Masarykovy nadace při Masarykově muzeu v Izraeli, odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd.

Nadace Charty 77 založila šest vlastních literárních nadací (Cena J. Seiferta, Jiřího Lederera, Františka Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovala ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejich prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinováni v budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk, Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.).

V období 1980 - 1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341 mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka nezahrnuje peníze vyplácené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucím osobám Charty převedena souhrnná částka 6 miliónů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé funkcionáře Charty 77. V lednu 1990 obdržel František Janouch jako jeden z prvních registraci od FMV (federální ministerstvo vnitra – pozn. R. Hedvíčka) a od února 1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF (Občanské fórum – pozn. R. Hedvíčka) a jeho vedoucích funkcionářů.

Aby Charta 77 nemohla být jako ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1. 1. 1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Reakce, která byla proti Chartě 77 vedená ze strany ÚV
KSČ měla za účel na Chartu upozorňovat a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.

Přibližně od r. 1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v žádných evidencích StB, KGB, ministerstva zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní úřady. Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím VONS (Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných – pozn. R. Hedvíčka) Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu zákona protizákonné (přinejmenším podle § 112 tr. zákona: poškozování zájmu republiky v cizině), nebylo proti vydavatelům nikdy zakročeno, jak v každém jiném případě bez výjimky odpovídalo praxi StB.

Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí zlikvidována během 24 hodin a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech lidí a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však bez jakéhokoli omezení vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraničí (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory.

Uvnitř Charty 77, VONS a ostatních jejich odnoží, působila rozsáhlá agentura StB. Na bázi II. a IX. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci pro Chartu 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ Rudolf Hegenbart (kdysi okresní tajemník KSČ v Gottwaldově, dnešním Zlíně, kde byl spojen se slušovickou chobotnici), který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo angažován v přípravě převratu od srpna 1988, v jeho provedení 17. 11. 1989 a dodnes působí jako kontakt řízení činnosti KC OF (Koordinačního centra OF – pozn. R. Hedvíčka) prostřednictvím plk. StB Vostárka (býv. náčelník kanceláře federálního ministra vnitra Vejnara) a pplk. Krásy, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.). Zaměření kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádka, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména někteří poradci.

Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17. 11. 1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1 900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace. Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčí, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny Havlových, Dienstbierovych, Šabatových, Němcových, Paloušových, Hromádkových, Rumlových, Marvanových, Šternových, atd.

Všechny tyto rozvětvené rodiny jsou komunisté. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.

Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB – KGB – CIA - Mossad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace. Charta 77 nedosáhla během svého 13letého působení žádného politického vlivu, protože to nebylo žádoucí.

Příprava politických převratu v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, které by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistily kontinuitu se zaměřením ke světovému komunistickému hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všech typů a všech taktických modifikací svých programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobě orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu - stalinismu - tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.

Občasné odsuzování a věznění členů Charty 77 a ji založených odnoží mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam. Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců.

Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení se s nimi pouze prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddaně státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních univerzitách, atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby "stars", která se uplatňuje od počátku 20. století - kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka.

Agenturní činnosti StB proti Chartě 77 se zabývalo ve FMV celkem asi 43 důstojníků StB. V těchto útvarech, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současné byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR. Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (včetně VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analýzy konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.).

Když se ministr vnitra dr. Sacher dostal v únoru a v březnu do styku s některými materiály, týkajících se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejich vůdců, vzniklo akutní nebezpečí odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po šesti týdnech jeho působení ve FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). Prezident si současné vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány Chartě (Uhl, Urban).

Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejich prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17. 11. 1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty).

Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, I. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, R. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkove, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, O. Motejla, dr. Danisze, Zd. Rychetského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, J.
Hájka, M. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, atd.

Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky Obrody (klubu reformovaných komunistů z r. 1968 - politicky nejvýznamnější složky Charty 77,dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí - Pelikánovy Listy, Tigridovo nakladatelství Svědectví, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky Rada svobodného Československa, nakladatelství A. J. Liehma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky Schwarzenberského paláce ve Vídni.

Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná ke zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.


I.2 PŘEVRAT 17. 11. 1989

Zpráva komise FS (Federálního shromáždění – pozn. R. Hedvíčka)) pro vyšetřování události 17. 11. 1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilností na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinu studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřovací komise FS. Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá prezident a vláda Charty 77. Prezident rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo byl tímto pojmem označen).

S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál k zahájení převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 - to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Dražské o smrti studenta, která se ukázala být dezinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství. Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC pořad o událostech 17. 11. 1989, v němž je legenda korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrýval, je kompenzováno tím, že komise bude sestavena opět z lidí Charty 77, kteří budou vyvracet tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády - Chartě vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by musela padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponzory, kteří Chartu budovali 13 let a nemají za ní přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena.

Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled události:

Poradce prezidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12denní cestě po východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratům. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývaných nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu (svaz bývalých komunistů z r. 1968), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77 (DI zprvu spolupracovala, nebyla však nikdy pod vedením Charty 77 – pozn. R. Hedvíčka). Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze opticky, ale potřebný pro zahraniční propagandu.

Politický nosnou byla pouze Obroda. V ÚV KSČ byla vytvořena skupina Urbánek - Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20 DM. Současně Hegenbart izoloval Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby se v případě zahájení operace eliminoval nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectví. V rámci spolupráce Hegenbart - Obroda vycestoval také Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých podrobností souvisejících s datem a technikou převratu. Den 17. 11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studentstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov - Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu.

Ze zprávy zveřejněné Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:

a) Přibližně dvě hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi tři hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).

b) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulandské ulici a v Konviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.

c) Asi jednu hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domů od Pernštýna až k Národnímu divadlu.

d) Zásahová četa URNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostali v 10.30 h telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovacích uniformách a maskovacích čepicích, byl jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V 11.30 h byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění. Od 13.45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla - tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení automobilů se zábranami. Byla instruovaná, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytipované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet. URNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat. Musel rovněž vědět, že její nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je URNA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že rozkaz k nasazení URNA, příčící se předpisům, nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil.


Dodatek R. Hedvíčka k textu Miroslava Dolejšího: V publikaci The Main Enemy by Milt Bearden and James Risen, with subtitle The inside story of the CIA's final showdown with the KGB, která v době kdy Miroslav Dolejší psal svou zprávu, nebyla ještě vydaná, na straně 404 Bearden popisuje, jak technický zaměstnanec pracující pro zástupce CIA Davida Mannerse v budově amerického velvyslanectví v Praze byl schopen proniknout do sítě videokamer, které měla StB rozmístěny na strategických místech po celé Praze a tak již od rána 17. listopadu 1989 zaměstnanci ambasády, včetně v první řadě sedící tehdejší velvyslankyně Shirley Temple Black, seděli v technickém oddělení ambasády a se zaujetím sledovali průběh sametovky z StB kamer. Technici rovněž pořídili z tohoto zajímavého vysílání velké množství videopásků.)


e) V odpoledních hodinách 17. 11. 1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo okamžitě paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěcení. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval. Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale ústup komunistů do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou od ledna 1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizovaní herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté. Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva, vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86 % těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí svými rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracovávaná hesla, jako "Nejsme jako oni", "Nechceme násilí", atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ní převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.


I.3. OBČANSKÉ FÓRUM

Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho prohlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech. Vedením OF byli pověření výhradně kmenoví členové Charty 77. Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládá, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1 100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazená celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě provalů, z nichž některé byly účelové (Danisz, a pod.).

Občanské fórum si zachovalo horizontální organizací Charty, protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniku (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních) a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků vznikajících s vazbou k OF, tedy v podstatě početně multiplikované Charty 77.

Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda, která je stále jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, v rozhlase, televizi, tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod., jsou obsazována komunisty (tzv. bývalými).

Proto je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčování k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to schéma, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů vyloučených v r. 1968 z KSČ - jejich značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF.

Po 17. 11. 1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním hospodářství. Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě). Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci práci na této studií vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří konzultovali s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a v Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr vnitra Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí překazil a po převratu se z ústavu do vedení státu dostali Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj.

V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od počátku až k volbám vedená k likvidaci jakékoli potenciální opozice, která by mohla relativně vzniknout. OF bylo pod kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní klasické politické strany - bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, která by tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor - duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním. Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí na straně KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akci proti Bartoníčkovi, v níž se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartoníčkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana socialistická akcí Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoliv opozici. Akce byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF.

Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizaci s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14 % mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně protikomunistickými) existuje celá řada.

Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal objevovat vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli chartistů, začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už tři týdny před volbami. Po akci Bartoníček se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než prezident předpokládal.

Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým, že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje dvě třetiny hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasů pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření prezidenta. To by mohlo mít reálnou naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1 - 1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a politický pat.

Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech státech východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nepokojům, možná povstáním, který by byl sjednocené Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR.

Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě. Jedním z projevu této snahy je vytváření prezidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou prezidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwarzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.).


I.4 KOMUNISTICKÁ STRANA

V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě politického převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ. Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů KSČ znatelně uklidnění vlivem informací, které jim zprostředkovalo vedení až do úrovně okresních výborů.

Všeobecně se pochopilo, že moc 1,5 miliónu členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl miliónu občanů sympatizujících s režimem, nebyla poražena a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných.

Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, které se z neznalosti chtěly postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF záměrně k vytvoření atmosféry umožňující snazší zvládnutí veřejnosti a k získání sympatií.

V prosinci 1989 byli všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM a FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/1990 Sb. z 23. 1. 1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonů nepostavila na odpor a situace byla zvládnuta.

Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomyslel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětně převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nímž byli už počátkem listopadu 1989 vyslání důstojníci Rudé armády se zvláštním posláním.

Charta 77 v celé s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo do listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.

Dohody byly rovněž precizně dodrženy že strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nezpůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let.

Volby v červnu byly zmanipulovány především difúzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pořadníku kandidátů bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob. Všechny politické strany byly infiltrovány předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Ströbinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd.; stejně tak byl obsazen Havlův štáb a vedení OF).

Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77 transformovaná v OF je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí.

Zveřejnění symbiózy SSSR - USA pečlivě skrývané téměř 100 let určuje novou dimenzi politického zápasu. Bez jejího definování není pravděpodobný úspěch účasti na něm.

(Konec výňatků z Dolejšího analýzy)


Dodatek R. Hedvíčka k výše uvedenému textu:

U.S. House of Representatives, Permanent Select Committee on Intelligence projednával v roce 1993 rozsáhlou zprávu připravenou pracovníky CIA Station v Mnichově, která se zabývala osobami Václava Klause a Vladimíra Dlouhého. Klaus byl jasná česká špička, Vladimír Dlouhý byl v té době „neoblíbenější politik“ v ČSFR/ČR a všeobecně se počítalo s tím, že z něj něco velkého jednou bude (pokud ho tedy předtím něco malého nesežere). Před Sametovým podfukem byl Vladimír Dlouhý předsedou místní organizace KSČ v Prognostickém ústavu ČSAV a byl všeobecně číslo 2 po příteli Che Guevary Valtru Komárkovi. Dlouhý zmizel z politiky (jistě že ne s prázdnými kapsami). Zpráva údajně obsahovala velké množství dokumentů o obou osobách, velmi pravděpodobně získaná klasickým způsobem, tedy za dolary přímo od KGB. KGB v těch letech byl značně zchudlý a demoralizovaný a za pár dolarů by vám prodal i vlastní babičku.

Zpráva byla natolik zajímavá, že byl uvědoměn tehdejší president Clinton, který nařídil, aby zpráva byla označena za přísně tajnou (classified Top secret). Zpráva dosud nebyla odtajněna. Stávající hypotéza praví, že prezident Clinton, který sám měl hromady problémů se svou vlastní minulostí udělal obchod s Klausem. Výměnou za „ztracení dokumentů“ o Clintonově „studentské“ návštěvě v Prahy cestou z Moskvy (což zařídil Klaus), Clinton zase nařídil utajení dokumentů o Klausově a Dlouhého minulosti.


4. Prezident Havel - občan Havel - snaživý práskač Havel?

Následující článek Lubora Kohouta, vyšel v Necenzurovaných novinách (NN) 01. 01. 1992 pod tehdy šokujícím (dnes již méně) názvem Prezident Havel - občan Havel - snaživý práskač Havel? Pro dnešního čtenáře je fascinujícím odhalením to, že Havel „neměl s cestami do zahraničí žádné potíže“, jezdil SLUŽEBNĚ do SRN a do Rakouska v době, kdy slušní lidé byli ještě pozavíráni v komunistických věznicích, snaživě spolupracoval s StB a komunistická StB o něm napsala: „Poměr HAVLA k našemu zřízení lze hodnotit kladně.“

Text Kohoutova článku:


Před časem, tehdy ještě coby federální prezident, oznámil Václav Havel šokovaným občanům, že i on byl státní bezpečnosti veden v jedné z kategorii jejich spolupracovníků, konkrétně jako kandidát tajné spolupráce. Tímto prohlášením Václav Havel ovšem nepřiznal spolupráci s StB, naopak inteligentně předešel možným pozdějším podezřením a současné se snažil dokazovat, jak jsou lustrace složité a mohou být nespravedlivé. Vždyť on, novodobá mravní autorita přece s komunistickou politickou policii spolupracovat nemohl, kdo by ještě nedávno s takovýmto tvrzením přišel, byl by nepochybně oddanými a milujícími příznivci nového "otce vlasti" rozcupován a označen za blázna, či estébáka.

Čas však běží, informace se získávají a archivy se, třebas často nelegálně, otvírají. Často v nich najdou odpovědi na velmi důležité otázky ze současnosti a jak to již bývá, jsou archivní dokumenty pro mnoho lidí velmi nepříjemné.

A to se týká i našeho nejrovnějšího občana Václava Havla.

Citujeme z autentického záznamu 1. odboru, II. správy ministerstva vnitra ze dne 24. 6. 1964

ZÁZNAM

Václav Havel, který je rozpracován v akci "PROFESOR" jako styk objektu, obdržel poštou fotokopii protistátního letáku "Národně demokratické sdružení". Leták byl odeslán z Pardubic na adresu Havla do divadla Na zábradlí, ve kterém je zaměstnán jako dramaturg. Jmenovaný odevzdal uvedený leták na KV KSČ v Praze. Této situace bylo využito k nakontaktování Havla, které se uskutečnilo dne 23. 6. 1964 v jeho bytě. Rozhovor byl veden společně s kpt. Činkou, 8. odbor, II. SMV, který zpracovává problematiku letáky.

Havel na naše otázky odpovídal ochotně, vyslovil názor, že pisatelem letáku by mohl být starší člověk. Zdůvodňoval to tím, že styl psaní a používané výrazy jsou konzervativní a odpovídají tak době I. republiky. Také by připadala v úvahu naše emigrace v zahraničí, kde náš jazyk ustrnul, neboť v cizím prostředí neměl možnost dalšího vývoje. HAVEL na otázku, zda je někdo z okruhu jeho známých v emigraci, který by připadal v úvahu, sdělil toto:

Letošního roku byl služebně v NSR a v Rakousku, v NSR má strýce, který tam utekl, žije v Mnichově, kde má restauraci. Má se celkem dobře, ale přesto by se rád vrátil, nebo alespoň navštívil ČSSR, neboť prostředí, ve kterém žije, je mu cizí. Mimoto hovořil ještě se dvěma emigranty, jsou to přátelé jeho strýce, kteří však mají zájem pouze o kšefty, o politiku se nezajímají. Tito lidé, včetně jeho strýce, nepřipadají v úvahu, že by psali protistátní letáky. HAVEL pak hovořil o životě v NSR, řekl, že životní úroveň je tam vysoká, ale on by tam přesto nemohl žít. A to proto, že celá ta atmosféra v NSR zanechala u něj dojem, že každý vidí smysl svého života pouze v tom, aby měl plné břicho a vozil se v automobilu. HAVEL se pak zmínil o svých potížích, které měl s cestami do zahraničí, které mu MV zamítalo. Nakonec s ním o této věci bylo hovořeno v nějaké komisi na MSK, kde byla přítomna pracovnice MV. Vážil si toho, že s ním bylo jednáno otevřeně a on si také mohl svoje názory otevřeně vyjádřit.

Celá věc byla pro něj vyřízena v jeho prospěch, teď již nemá s cestami do zahraničí žádné potíže. HAVEL poukázal na to jak pohotově využil západní tisk toho, když mu poprvé nebyla povolena cesta na premiéru jeho hry "Zahradní slavnost" v záp. Berlíně. Psalo se o nesvobodě v ČSSR a podobně.

HAVEL během rozhovoru projevoval snahu pomoci orgánům v jejich pátrání po pisateli protistátního letáku. Uváděl jména svých známých z Pardubic, Brna i Gottwaldova z řad herců a dramaturgů a také svých příbuzných. Sám je také hodnotil po politické stránce, zda se některý z nich zajímá o politiku, nebo ne. Projevovala se u něj otevřenost a upřímnost. Ku příkladu když hovořil o svém strýci v NSR řekl, že tam utekl, a aniž byl na to dotázán, sdělil, že jej u příležitosti své cesty v NSR navštívil. Z jeho jednání a hodnocení situace na Západě i v ČSSR byla vidět snaha a zájem po odstranění některých nedostatků. V kulturní oblasti, jak sám HAVEL řekl, se k nám nemůže přirovnat žádný kapitalistický stát. Poměr HAVLA k našemu zřízení lze hodnotit kladně.

HAVEL bydlí na nábřeží B. Engelse č. 78 ve IV. patře s manželkou a snad i se svým otcem. Rozhovor probíhal v prostorné pracovně s okny na nábřeží. Pracovna je zařízená starým stylem s velkými pohovkami a v regálech má množství knih. V předsíni bylo nahromaděno dost nábytku menších rozměrů, vypadalo to jak po malování nebo přestavbě nábytku. Jeho manželka se omlouvala, že je nepořádek. Kolik místnosti HAVEL ještě obývá, nebylo možno zjistit, neboť jsme byli ihned uvedení do pracovny.

Rozhovor s Havlem byl ukončen tím, že v případě potřeby se na něj obrátíme.

HAVEL souhlasil a řekl, že je rád, že s námi hovořil a že to je pro něj inspirace pro další práci v literární činnosti.

ZÁVĚR: HAVEL SE JEVÍ JAKO VHODNÝ AGENTURNÍ TYP, BUDE S NÍM NADÁLE UDRŽOVÁN PRAVIDELNÝ STYK. BUDE NA NĚJ VYPRACOVÁN NÁVRH NA ZAVEDENÍ SVAZKU NA KA.


Tolik záznam StB z června 1964. Operativní pracovník kpt. Karel Odvárka 4. srpna 1964 založil svazek KA 24 486. V něm mj. píše:

"Havel se jeví jako vhodný typ KA, který v případě, že bude získán ke spolupráci, bude úkolován k rozpracování PROFESORA a jeho stykům v Praze s cílem odhalení protistátní činnosti".

Kdo to byl "PROFESOR"? Krycí název osobního operativního svazku číslo 23882, ve kterém byl veden G. L. KLINE, podle StB rozvědčík USA.

Podiv Václava Havla nad tím, že byl jeden čas veden v kategorii kandidáta tajné spolupráce, resp. kandidáta na agenta, je umělý. Pokud snad ne, má nás bývalý federální prezident krátkou paměť. Odpověď na otázku, zda Havlovo chování v roce 1964 byla spolupráce s komunistickou politickou policii, či ne, nechť si zodpoví každý sám. Nápovědou může být i to, že Václav Havel o sobě a svém životě popsal hodně papírů, uvedené skutečnosti se mu na něj nevešly.

V minulosti Václava Havla lze najít odpovědi k tomu, proč se jako prezident ČSFR účinné nezasadil o uznání komunistického odboje, proč považuje snahy o potrestání komunistických zločinů za volání po pomstě a ne po spravedlnosti, proč místo rehabilitace nespravedlivé postižených zbytkovými tresty mluví o amnestování, proč byl proti zákazu zločinecké komunistické strany, proč se obklopil takovými lidmi, jakými se obklopil, proč mu tak vadilo zveřejnění agentů a rezidentů StB, atd.

Agentka Salivarová-Škvorecká prohlásila, že se zdá, že ten, kdo prošel kolem kachlíkárny na Letné /FMV/, je v registrech. Pan Havel by mohl prohlásit, že se zdá, že kdokoliv odevzdal protistátní leták na KV KSČ je tam taky.

Nejrovnější mezi rovnými, nebo nejrovnější mezi křivými?

(Necenzurované noviny, 01. 01. 1992)

Ross Hedvicek

Ross Hedvicek

Bloger 
  • Počet článkov:  174
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Jsem cizinec, ktery to vsechno u vas s velkym zajmem sleduje a vetsinou cumi jako zaba z kysky. Chcete-li mi okomentovat muj clanek, napiste mi na nizeuvedenou adresu. Slibuji, ze odpovim kazdemu. Zoznam autorových rubrík:  Co rikate hentemtomu?Nezaradené

Prémioví blogeri

Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

752 článkov
Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

20 článkov
Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu