reklama

Jak jsem se dostal za kopečky ...

Následující text je druha část vzpomínek mého kamaráda z Austrálie, Jiřího Vaňka. S uveřejněním souhlasil.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (19)

---------

Jak jsem se dostal za kopečky

Někdy koncem října 1977, můj nadřízený v práci volá : "Jirko, uteč, už jsou zase tady." Ptát se, kdo jsou "oni", nemělo smysl. Věděl jsem hned, o koho se jedná. Že mi to radil vedoucí, mě tenkrát překvapilo, ale stejně nebylo kam utéci. Nasedl jsem do známé limuzíny Volga a vyrazili jsme šílenou rychlosti na SNB. Ve staré budově, kde za války mělo sídlo Gestapo, mělo poslední patro zvláštní katr, pravděpodobně aby zločinci, jako já, neměli šanci utéci. Oddělení Státní bezpečnosti v Karlových Varech. Někdy kolem třetí hodiny ranní, mě pustili a takovej jeden pidižvík, mám dojem, že byl z krajské zprávy z Plzně, mi doporučil, abych si zažádal o vystěhování. V tu ránu se mi podlomila kolena. V hlavě zmatek, co teď. Do kriminálu se mi nechtělo, nebyl jsem si jist, jestli to zvládnu.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

V 68. roce jsem odvahu neměl. Tehdy jsem se tak trochu bál opustit zemi, kde jsem se narodil, ale tentokrát situace byla jiná. Lidé se mi začínali na ulici vyhýbat, tak jsem se rozhodl, že si vyzvednu žádost o vystěhování a uvidíme. V práci jsem si vzal náhradní volno a šel na Okresní správu pasů a víz, kde jsem slušné požádal o všechny potřebné papíry. Taková obtloustlá madame se mě zeptala, jestli jsem německé národnosti. Ne, jsem Čech, odpověděl jsem. Soudruhu, spustila, my nejsme žádný holubník. Na mou připomínku, že mi to bylo doporučeno pány z estébé, se odebrala do vedlejší kanceláře, kde s někým mluvila a papíry mi vydala. Samozřejmě, rubrika, kde byla otázka, jestli si žadatel nechává čs.občanství, byla proškrtnuta. Tak jsem si doma přečetl, co všechno potřebuji, abych poprvé v mém životě přejel západní hranici. Výpis z trestního rejstříku, potvrzení Československé státní banky, že jsem před rokem 48, kdy mě bylo 5 let, nevlastnil žádné továrny, výpis o odepsání z vojenské správy, potvrzení zaměstnavatele, že nemá námitek k mému vystěhování do kapitalistické ciziny. Začal jsem shánět všechny možné papíry a potvrzení. Trestní rejstřík měl platnost pouze dva měsíce, tak ten jsem si ho nechal na konec. Všechno jsem měl pohromadě, i vojenskou správu, kde na mne řval jakýsi major a skákal jako pérák do vzduchu, ale vzhledem k tomu, že jsem se nikdy přes hodnost vojína nedostal, nakonec mně dali papír a byl jsem rázem nevoják.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

V práci zaťukám na dveře ředitele, nikdo neotvírá, ale slyšel jsem hlasy v kanceláří, tak jsem vstoupil a zase jsem chtěl odejít, ředitel a jeho sekretářka se nacházeli v pozici naprosto nepřirozené, láhev vodky na stole, bylo mně trapně. Do toho vstoupil výrobní náměstek, který vše tiše komentoval jen slovy, to už zase... Tak, říďo, říkám, potřebují podpis a štempl, jeho tvář byla bílá jak papír. Zmohl se na slova: Soudruh výrobní náměstek ti to podepíše. Ten se ale zdráhal také, tak jsme se dohodli všichni tři, že si podám žádost o rozvázání pracovního poměru. A bylo to vyřešené. Vzhledem k žádosti o výpověď jmenovaného, vedení národního podniku Sportovní stavby nemá námitek k jeho žádosti o vystěhování. Všechno jsem měl v ruce, jen banka se neozývala. Ale při trošce štěstí, jde všechno. Šel jsem v Praze se svým přítelem Charliem Soukupem k nim domů, kde bylo pár přátel paní Soukupové. Paní Soukupová se mě začala vyptávat, jak to mám s tou žádosti, tak jsem jí řekl, že budu muset asi znovu zažádat o výpis z trestního rejstříku, platnost se chýlila ke konci. A jedna její kamarádka, se mě zeptala, jak se jmenuji, kde bydlím, že mi to pošle expres. Tomu říkám klika. Všechno pohromadě odnáším na Městský národní výbor v Karlových Varech, kde jsem odevzdal občanský průkaz, zaplatil něco kolem 5 tisíců korun za vzdělání, které mně strana dala. A pak jsem jen čekal, kdy to přijde. To už se mnou nemluvil skoro nikdo, lidé se báli, že by je někdo mohl udat. Moji manželku vyhodili že Stavoprojektu, slibovali ji nový byt, když se se mnou rozvede, ale přežili jsme. Jeden den moje dcera Jana čeká před barákem a v ruce mává velikou obálkou a křičí, táto, už je to tady. Dostal jsem v obálce dva dopisy, jeden z ministerstva vnitra, druhý z Plzně, z krajské správy SNB, kde mně oznámili, že moje vystěhovalecké papíry budou připraveny v pátek v Okresní správě pasů a víz v Karlových Varech. Tak to ze mne všechno spadlo, v práci jsem oznámil, že končím, udělali vyúčtování, rozloučil jsem se a jdu domů.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

V pondělí čekám, čas běží, nic se neděje, najednou vidím přicházet tři kašpary, jeden z Prahy, druhý z Plzně, třetí byl místní estébák. Kolem půl dvanácté mě zavolali dovnitř, nabídli kafe, pokoušeli se ze mne tahat rozumy. To byly nejdelší čtyři hodiny v mém životě. Jen jsem si přál, kdyby místo dokladů mě zavřeli, aby moje manželka odjela co nejrychleji do Rakouska. Ale, po třetí hodině odpoledne jsem dostal kus papíru, kde v češtině a ruštině bylo napsáno, že tento doklad opravňuje k vycestování do Rakouska. To bylo pondělí.

Večer jsem sehnal starého celníka, který nám udělá seznam věcí, které si bereme na Západ. Kolik dětských spodních kalhotek a kapesníků, všechno muselo být znalecky potvrzeno. V úterý ráno jsem vyrazil na rakouskou ambasádu, kde mě pan velvyslanec požádal, abych okamžitě zavolal a dal jim vědět, kdy překročím čs.- rakouské hranice. Běžím Vodičkovou ulici, kde jsem se rozloučil se Sváťou Karáskem, který coby duchovní, zde myl výkladní skříň. Ruce jsme si podali symbolicky přes sklo, strašně jsem pospíchal na Wilsoňák, měl jsem štěstí, místenky měli na středu.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

V úterý jsem většinu času strávil s mými rodiči, bylo to doopravdy velice těžké, všichni jsme si mysleli, že už se neuvidíme. A pak přišel ten den, kdy jsem stál před domem, kde jsem žil s rodiči. Čekali jsme na taxíka, máma koukala z okna, nebyla schopna s námi jet na autobusové nádraží, nikdy do konce mého života nezapomenu na její tvář, tolik bolesti a utrpení - vnučky a jediný syn odjíždí někam do neznáma. S tátou jsem se rozloučil. Brečel, poprvé v životě jsem viděl slzy v tátových očích. Přijeli jsme na Florenc, holky že mají hlad, dostal jsem nápad, že bychom si mohli dát kuřata, jedno kuře na osobu. Nedali jsme si nic, protože v tom Kocourkově nebylo možno v poledne sehnat grilované kuře. Nasedli jsme do rychlíku Vindobona, Berlín - Praha - Vídeň. Hned do jídelňáku, po prvním chodu jsem si objednal další jídlo, ale to už se nepodávalo. Číšník mně řekl, že za chvíli bude pasová kontrola. Ještě jsme nebyli ani v Táboře a pasová kontrola.

Přišla taková mladá, hezká celnice, Vaše pasy prosím. Říkám ji, že jsem v životě neměl čs. pas, podal jsem ji ten můj papír v ruštině a češtině, úsměv jí zmrzl a s papírem odešla. Pak, myslím, že se to jmenovalo Horní Dvořiště, přišlo jich pět, papír kontrolovali, nám zkontrolovali a spočítali, kolik kapesníků a ponožek si bereme na Západ, našli psací stroj, vlak stál na nádraží dvě hodiny, to jsem se poprvé bál. Všechno dopadlo dobře. Vlak se rozjel, rakouští cestující se shromáždili kolem nás a v moment, kdy jsme přejeli hranici, začali tleskat, já měl v ten okamžik strašně smíšené pocity, připadal jsem si jako vyhnanec, ale po krátké době to ze mne spadlo. Ta hrozná tíha, která mě pronásledovala celý můj život v rodné vlasti. A do dneška přemýšlím, jestli to všechno utrpení, kterým prošli moji rodiče, zavinili jen komunisti, nebo to bylo v české nátuře. Bohužel, jsem dospěl k poznání, že i lidé, naši sousedé, s kterými jsme se znali mnoho let, byli stejná pakáž. Takže mně ta rodná hrouda moc neschází. Jen houby, ty v Austrálii nerostou, teda abych byl přesný, pravé hřiby a kozáci.


Charta 77 - skutečnost a klam

Tak se jmenoval článek, který jsem napsal v roce 79 ve Vidní, kde jsem žil po zbavení čs. občanství. Protože politická situace se v Česku nezměnila a více politických prostitutů se dostává zpátky na vedoucí místa, považuji za svoji povinnost vrátit se zpět. Podpis CHARTY 77 jsem odvolal spolu dalšími čtyřmi signatáři v roce 1979 na protest proti vystupování komunistických zločinců (chartistů), kteří představovali CHARTU 77 pouze jako levicovou opozici. Soudruzi Mlynář, Kohout a jejich přisluhovači Ivan Medek, Kavin, Binar a Landovský (který se mne snažil přesvědčit, abych přestal kritizovat tyto zločince) mě prakticky donutili opustit Rakousko a odjet do Austrálie. Ještě mnoho let po mém odletu z Evropy v roce 1980 Landovský o mně tvrdil, že jsem nadělal ve Vídni hodně škody. Mně ovšem, na rozdíl od něho, rakouská policie nezmlátila obuškem a nezavřela za ožralství, tak jako jeho.

Po dvou měsících pobytu v Rakousku jsem začal pracovat a to byl kámen úrazu. Komunistická elita se do mne pustila, že jim kazím reputaci. Nejvíce řvala Mlynářova konkubína Irena Dubská, která krátce po příjezdu do Vídně odjela do Česka si vyřizovat osobní záležitosti... Všichni tito zločinci vycestovali do Rakouska na platné čs. pasy. Já jsem byl první že signatářů Charty 77, který odjel na kus papíru. Když můj otec zemřel, zažádal jsem o jednodenní vízum k návštěvě Československa, abych mohl jít na pohřeb. Protože jsem nebyl členem komunistické bandy, ani jeden z jejich lokajů, vízum jsem nedostal, pohřbu jsem se nezúčastnil. Nikdy nezapomenu, když v roce 1953 estébácké gorily vtrhly do bytu, kde jsme bydleli, bylo mi 10 let, roztrhali peřiny, zničili prakticky všechno, mámu a tátu odvezli.

Máma se vrátila za 4 dny, táta za dva roky, byl držen v samovazbě v Jáchymově a Klatovech. V této budovatelské době byla slyšet z rádia propaganda, na které se podílel mimo jiné i Pavel Kohout. Moje matka, po mém vystěhování do RakouskA, si zažádala o povolení k návštěvě, v té době byla po mozkové mrtvici, chtěla být se mnou nejméně dva měsíce. Dali ji výjezdní doložku na 5 dní. Když si šla zažádat o prodloužení pobytu, hrubě ji odbyli, a řekli ji, že škodím socialistické republice. Ale za těch pár dní, co byla ve Vídni, se stalo něco, na co nezapomenu. Po návštěvě katolického klubu se máma najednou začala třást, přestala mluvit a po několika hodinách se mě zeptala, kdo je ta paní, co pracuje v katolickém klubu a bydlí na faře s páterem Novotným. Pak to z ní začalo lézt. Tato paní Nováková, byla v roce 53 dozorkyní v jáchymovských kobkách, kde řvala na moji matku: ty imperialistická kurvo a jiné slušné nadávky. Hned druhý den jsem vyrazil za páterem Novotným a všechno jsem mu řekl. On to všechno věděl, taky věděl, že její manžel byl vysoký důstojník StB, který operoval na Dálném východě, ale řekl mi, že ona je teď jiný člověk, který se modlí.

Tito lidé spolupracovali s Přemyslem Janýrem, který byl pověřen rakouským parlamentem starat se o přijíždějící chartisty. Po mém obvinění, že Janýr je agent StB, jsem byl pozván do zvláštní komise rakouského parlamentu. Janýr na všechny moje otázky odmítl odpovídat. Řekl, že bude vypovídat pouze v přítomnosti svého právního zástupce. Několik dní na to mě navštívil člen rakouského parlamentu společně s redaktorem Die Presse a řekl mi, že o jeho spolupráci s komunistickou kontrarozvědkou vědí, ale protože tím prý nepoškozuje státní zájmy Rakouska, nemohou nic dělat. Janýrův syn Přemysl přijel v roce 1979 studovat do Vídně novinářství, samozřejmě s požehnáním StB. Hned mě po svém příjezdu vyhledal a dosti agresivním způsobem mě slovně napadl, co že se to děje v kruzích protikomunistických signatářů Charty 77 ve Vídni. To už bylo pro mne už trochu moc a odpověděl jsem mu agresivním způsobem taky. Myslím agresivním v pravém slova smyslu. I když se mi dařilo po finanční stránce ve Vídni velice dobře, na rozdíl od komunistických příživníků jsem si na všechno vydělával prací, tito zločinci mě prakticky donutili odjet do Austrálie.

Po plánovaném převratu v roce 1989 jsem dostal v lednu 1990 dopis z českého konzulátu v Sydney, kde mi nabídli vrátit občanství. Řekl jsem si, že se nejdříve podívám domů a pak se rozhodnu. Byl jsem v Čechách dvakrát, v roce 90 a 91.

Občanství jsem si zpět nevzal a teď vím, že jsem udělal dobře. Václav Havel mluví o morálce a poctivosti, ale nikde se nezmiňuje o tom, jak se rozkradly peníze z Fondu dobře vůle, který vedla jeho manželka Olga. Jen v první polovině roku 1990 Milan Hlavsa propíjel se svými kamarády přes 400 000 korun. Tuto částku, nenávratnou půjčku, mu dala Olga Havlova na takzvané sociální průzkumy, které prováděl v pražských hostincích a barech. V době, kdy peníze z fondu, do kterého je na pomoc republice posílali čeští krajani a to i nebohatí, se rozdávaly statisícové částky agentům StB, musela Olga a Václav Havel vědět, že Milan Hlavsa (Mejla - Plastic People) je udavačem. Ale pravděpodobně jim to nevadilo, protože všichni vládci si drží dvorní šašky a ti samozřejmě zadarmo nepracují. V říjnu tohoto roku mne bude 57 let, pravděpodobně vízum k návštěvě demokratického Česka nedostanu, i když bych potřeboval příští rok jet do Čech zaplatit místo na hřbitově za hrob, kde odpočívají moji rodiče. Ale mlčet již dál nemohu.

PS: O hrob rodičů se mi starají manželé Hybešovi. Zdeněk Hýbeš, který dělal prověrky estébáckých zločinců byl nimi přepaden a málem zabit.


Druhá emigrace

Rozhodl jsem se ve Vídni, že budu emigrovat. Již po druhé. Všechno prodat a zmizet z Vídně, kde byla česká komunita stejně rudá, jako v Česku.

S prodáváním nebyly potíže, Svatá Karásek všechno bral. Nevzal, protože přijal nabídku evangelíků že Švýcarska, kam později odešel. Mohl jsem si prakticky vybrat všechny země, které podepsaly Ženevskou konvenci. Do Argentiny se mi nechtělo a jak se ukázalo později, dobře jsem udělal. Kanada, můj životní sen (krásná příroda, sníh, hokej), nepřicházela v úvahu. O nevýhodách jsem slyšel od jednoho Čecha, který se z Kanady vrátil do Rakouska. Říkal: Lesy, podle toho kde, většinou v lese nemůžeš otevřít hubu, hned ji máš plnou komárů, a v zimě zmrzneš. Zima mě odradila. V té době Robert a Eva Witmanovi měli podanou žádost o přistěhování do Austrálie. Probral jsem možnosti odletět na druhou stranu zeměkoule s Eugenem Brikciusem a Honzou Šafránkem.

V noci se mi zdálo o lodích, které po válce přijížděly do Ameriky, z kterých rodiny s úžasem koukaly na Sochu svobody, ženy brečely, asi se jim stýskalo po domečku s kozou a kravkou, chlapi se už nemohli dočkat až vpadnou do bordelu a pokud to byli Češi, tak že jim ukáží, zač je toho loket. Nejhorší bylo, že jsem ani mámě nenapsal, že přemýšlíme o Austrálii, a najednou byl odlet stanoven na úterý, kolem 8. večer. Malér.

Když jsme opouštěli vídeňský byt, kde jsme prožili moc krásných chvil, Helena byla smutná. Viděl jsem, že bojuje, jestli si to nemá na poslední chvíli rozmyslet. Holky řvaly, že mezi opice nepoletí. Jak jsem zjistil později, opice zde nežijí. Mikrobusem jsme přijeli na letiště, klíčky jsem vložil pod kobereček; jestli si Folcíka někdo vyzvedl, nebo tam čeká dodnes, nevím.

Na letišti šílené napětí, Robert a Eva letěli s námi. Všichni jsme letěli v letadle poprvé. Nejblíže k letadlu jsem se dostal, když jsme šli se školou povinně na výstavu o štváčích, zrádcích a špiónech. Pohladil jsem tenkrát letadlo, kterým chtěl uletět k imperialistům zrádce komunismu. Robert s nervy v řiti rázně prohlásil, že si musíme koupit pár piv na cestu. Což jsem s radosti přivítal, protože se mi svírala zadek, měl jsem strach, jestli doletíme.

Hodinu před odletem nám dali Australani letenky a pasy s trvalým vízem. Srdce mi tlouklo, představa, že máma takovou dálku nemůže za mnou přijet, já nemohu za ní do fašistického Československa, všechno se mi honilo v hlavě. Alpy, stará Vídeň, Vary, Praha, Vranov, Vřesová, Prunéřov, Pražský Hrad, neuměl jsem si vůbec představit, že budu ode všeho, co bylo součástí mého života, tak strašně daleko.

A pak to přišlo. V 80. roce, když se nastupovalo do letadla, se nepoužívaly nástupní harmoniky, ale šlo se pěšky k letadlu. Projdeme pasovou kontrolou, vkročíme na nástupní plochu a přede mnou slon. Hned jsem si vzpomněl, když jsem byl mladý, jak jsem se bál slona, protože byl veliký a já bych ho asi nepřepral. Poslední let Paříž - Vídeň - Singapur - Sydney. Z Vídně Qantas přestal létat.

Slon bylo letadlo, kterým jsem měl letět. Jumbo. Něco tak ohromného, vysokého, myslel jsem si, že se mi vše zdá. Usadili jsme se, hned jsme otevřeli plechovky piva, utáhl jsem si pas, že jsem nemohl dýchat, nic jsem nevnímal. Pak jsem byl šílenou silou přitlačen do sedadla, a probral jsem se že šoku, když se australská letuška s úsměvem ptala, co si dám, pivo, víno, whisky, limonádu, colu, mléko, všechno na vozítku, takový minibar, výběr, který neměli ani ve Florentině ve Varech . Já jsem nepil, zaprvé jsem se bál a za druhé jsem chtěl mít jasno v hlavě, abych si na vše jednou mohl vzpomenout. Ale někteří pili, hlavně Češi a Poláci. Poláci to rozjeli klasický slovanským stylem, letušky nestačili lítat s vodkou, nakonec jim řekly, ať se občerství sami. A Poláci uposlechli, nosili si sami celé láhve vodky. Zadarmo, samozřejmě.

Taky jsem občas zaslechl česky: Kde je ta kráva? Tak byla nazývaná letuška, Australanka, která s českými emigranty měla hodně práce je obsloužit, což dělala s úsměvem, a někdo z Čechů čekal na kafe trochu déle než v Kotěhůlkách. V letadle jsem si udělal jasnou představu o Austrálii a českých emigrantech. Posádka letadla se chovala stylem, který mě byl v Evropě neznámý. Žádné naučené úsměvy, vše přirozené. Když jsem letěl poprvé v 90. do Čech, české letušky vypadaly jako almary, věčně hulily a dívaly se na nás svrchu, protekční obludy.

Přistáli jsme v Singapuru, byl jsem vyvalený s nádherného města; mrakodrapy, zálivy s loděmi, představoval jsem si Singapur jako město pirátských hospod. Z letadla jsem viděl, že se tady něco změnilo od doby, když jsem jako kluk o Singapuru čítal. Neskutečný provoz na letišti, jak to zvládli, mě udivovalo. Měli jsme dvě hodiny čas. Vrhli jsme se do trafiky, to bylo první, abychom poslali pohledy domů, spoluzaměstnancům, ty jsme chtěli nasrat, já poslal pohled karlovarské SNB. Mámě jsem napsal, že jsme na cestě do Austrálie a že tam asi zůstaneme. Oddechl jsem si, že jsem jí konečně dal vědět, aspoň částečně. Ve frontě na pohledy se hned Češi poprali, protože se obviňovali z přebíhání. Taky Robert začal řvát, že ten chlap má zelené tesilky a že je to fízl, nikdo jiný je prý nenosil. Nádherným singapurským letištěm se nesl řev českých emigrantů, prolínal se mi s mým údivem nad nádhernými orchidejemi, architekturou a všemi krásami letiště.

V místním letištním tuzexu se Češky voněly voňavkami, které byly nabízeny jako vzorek. Nasraly toho na sebe tolik, že ještě dnes musí smrdět. A taky jsem zaslechl, jak si někdo popěvuje čerešničky, čerešničky, čerešně. Nahlas, aby to každý Ind, Japonec, nebo Američan slyšel. Byl jsem rád, že jsme z letiště zmizeli. My Češi jsme všichni vypadali jako Jugoslávci, stejný střih vlasů, někteří měli kalhoty do zvonu a švédskou košili, což nefrčelo dvacet let, ale my Češi všechno známe a máme přehled. Odletěli jsme ze Singapuru a já se těšil, že nám zbývá již jen 8-9 hodin letu do přistání v Sydney. To už jsem přestal myslet na minulost a představoval jsem si, co asi budu dělat, abychom neumřeli hlady, kde budeme bydlet a jak se domluvím. Šel jsem na záchod a okamžitě jsem byl v minulosti. Záchod v Jumbu mně připomínal záchod ve vlaku mezi Chomutovem a Mostem - poblitý, hajzlpapír všude, pochcaná podlaha. To jsme jim to ukázali, my Češi, jak to umíme roztočit.

Styděl jsem se a se mnou pár dalších Čechů. V letadle jsme s sebou vezli i svoje národní zvyky, ne ty popsané v knihách, ale ty skutečné. Koukal jsem z okna, nechtěl jsem propásnout okamžik, kdy budeme nad australskou pevninou. A ve stejnou dobu, když jsem viděl z výšky deseti kilometrů zlaté pláže, které se táhly do nekonečna, kapitán oznámil, že jsme nad zemí vyvolenou, popřál nám hezký zbytek letu a oznámil, že budeme v Sydney asi o dvacet minut dřív, což vzbudilo neuvěřitelný údiv. Vzpomínám si, jak české dráhy na trati K. Vary - Cheb, což normálně vzalo kolem hodiny, dokázaly zpozdit vlak o dvě hodiny. 50 km jízdy za tři hodiny.

Pomalu jsme klesali, já s úžasem koukal na zálivy, pláže a Sydney, která se mi měla stát mým skutečným domovem, kde bych měl i umřít, protože jsem nevěřil, že v Československu dojde ke změně, abych se jednou mohl vrátit ke svým stromům, které jsem znal po desetiletí, koupat se v rybníků s olšemi, dívat se na děti jak sáňkují, chodit na houby na svá místa, hádat se o každou hovadinu se svými sousedy a navštívit hrob mého otce, kterému komunisti totálně zkurvili život. Letadlo přistálo perfektně a můj život začal znovu, bylo mi 37 let. Necelých.

Nadechl jsem se poprvé australského vzduchu, žádné smrady z dieselu a jiných spálenin ve vzduchu. Vzduch byl tak čistý, že ho nebylo vidět. Pár kroků jako protinožec a já přišel na to, že svět je malej. Evropa se mi zdála blízko, Čína až příliš blízko. Sydney, město, o kterém jsem nevěděl nic. Jen od mých holek, že tam žijí opice.

Nasedli jsme do autobusu, který nás odvezl do hostelu. Po cestě, všichni nalepení na oknech, jsme odhadovali, kam nás asi vezou. Projíždíme po čistých silnicích mezi lagunami, koukám na Helenu, z očí jí tečou slzy, ptám se, proč brečí, a ona mně řekla, abych se podíval z okna. Říkám, že vidím rodinku labutí, a ona bulí a říká, jo, ale černých. Černé labutě. Dorazíme do hostelu, podle velikosti rodin nám dali klíče od bytů, žádný zázrak, ale jsem vděčen za ubytování. Okamžitě nám všem otevřela pobočka banky v hostelu konta, tím získávala dlouholeté klienty. Vypsání pár folmulářů, každý dostal deposit book, kam si bude ukládat podporu. V hostelu rodina mohla zůstat asi půl roku, my jsme s děsem uprchli po měsíci a něco. Druhý den, když jsme se vzpamatovali, vyrazili jsme s Witmanovými na procházku. Prošli jsme starým, hezkým hřbitovem Coogee South a po několika metrech se před námi objevila pláž, hezké domy, restaurace, kavárny, všechno. Byl duben, babí léto a Robert to nevydržel a do moře skočil oblečen, akorát boty si sundal. Skončili jsme v polynézské kavárně, kde jsme pili pivo a nepřestávali se divit, proč jsou lidi tady tak fajn. Druhý den jsme se divili, že velká část Čechů si už začala na všechno stěžovat. Češi si stěžují všude.

Prošli jsme zkouškou angličtiny, ti lepší šli do pětitýdnového kursu, tam šla Helena. Ti blbější šli do dvouměsíčního plus 5 týdnu. Já patřil mezi ty blbé. Seznámil jsem se v hostelu s Milošem Krejčím, bývalým reprezentantem v cyklistice. Výborný a těžce pracující člověk, po pár letech obrovský dům, další na Gold Coast, instalatér. Miloš má nejlepší klientelu, není se co divit, párkrát jsem s ním dělal, kvalitu jeho práce a rychlost znám. Jeden z Čechů, kteří se prosadili prací. Miloš mi řekl, že začal dělat s českou partou instalatérů a že potřebuje ještě dva navíc. Tak jsem začal dělat v nových bytovkách rozvod vody. V jedné hezké ulici, Cook Road, Finové připravovali vše na betonování, práci s dřevem mají v krvi. Beton na nové podlahy rozhrabávali Jugoslávci, kachlíkáři Italové, malíři Řekové, instalatéři Češi. Stavbyvedoucí Ostravan, který znal dobře Mamulu, (komouš). Děvku pro všechno, co chodila pro svačiny a whisky pro stavbyvedoucího, dělal František, který s Josefem, stavbyvedoucím, dělal již pár let. Před pár týdny jsem viděl Františka po mnoha letech a on pořád dělá děvku pro všechno, moc se nenadře, vydělává tisícovku čistého týdně a je velice spokojen a divil bych se, že ví o rozdělení Československa. Úplně vžitý mezi Australany.

První den práce skončil a že se jde do Josefovy maringotky na kus řeči. V maringotce Finové chlastali finlandiu, pivo, whisky, na oběd jsme chodili do krásných barů, všechno čisté, nikdo nás neupozornil, že jsme někdy byli špinaví. V Československu mě nepustili v teniskách do noční vinárny, ale že jsem vypadal jak strašidlo ve vypůjčeném saku, jim nevadilo. Každý pátek jsme se scházeli v baru s otevřenými zahradními restauracemi v centru nejbohatší čtvrti Double Bay, k neuvěření. Při sklence se domlouval Pavel, který firmu vedl, se známým dentistou na příští návštěvě. Dentista byl každý pátek totálně na mol. Místní smetánce ani trochu nevadilo, že jsme přistěhovalci a protože jsme byli mladí a ony měly, píší s tvrdým Y, zájem nám ukázat, jak se Sydney v pátek baví, vzaly nás do známého Piano bar, kde piano jsem neviděl, jen spousty lidí, mezi 18 a 50 lety, z reproduktorů hudba, radost, nádherní lidi, všichni si říkali křestní jménem, milionáři, metaři, právníci dohromady. A já, Robert, Eva a Helena. a taky je zajímavý, že to byli většinou židi, kteří v Double Bay žijí a prakticky to tam vlastní. A nutili nás chlastat, vítali nové Australany.

Pořád jsme bydleli v hostelu, hádky a věčný stěžování Čechů nás nebavilo a odstěhovali jsme se. Do prázdného bytu. Měli jsme pár dek a nádobí, klid, pohoda. Večer jsme šli na procházku ulicemi na Dover Hight, u první vilky vidím hezky dvě křesla, vyhozené. Naložím na záda, měli jsme v čem sedět. Myslel jsem, že jsem v ráji. Támhle stůl, mimochodem ten stůl mám do dneska, je starý sto padesát let. Támhle židle. O pečených kuřatech jsem taky snil, ale tohle mě bylo podezřelé. Záclony, které jsme našli, jsme vyprali v automatické pračce, kterou jsmedokutáleli domů mezi vilami milionářů po půlnoci. Posledních padesát metrů, když jsem padal vysílením na hubu, mi pomohla policejní hlídka s pračkou do bytu a se zájmem koukala, jestli funguje. Fungovala, zakroutili hlavami, popřáli vše nejlepší a poradili, ať si koupím rudlík, nebo auto. Auto jsem si koupil příští týden, rudlík jsem našel po páté výpravě. Když jsem na něm vezl zánovní lednici, byla politá jen barvou, jako nová, ticho, kolečka vrzala, psi začali štěkat. To je zajímavé, jak se psi dokáží hádat. Někteří psi začali i výt, připadal jsem si jak krysař ve středověku. Nebylo vyhnutí, nechtěl jsem abych před rozedněním vzbudil lidi, kteří vstávali normálně kolem osmé a hlavně aby mě nikdo neviděl. Viděla mě ale ředitelka školy, která bydlela naproti, tenkrát jsem jí měl chuť říci: Co čumíš babo v natáčkách?

Ještě že jsem to neudělal, když jsem šel s holkami do školy, kde ředitelovala, tak se nejdřív představila křestním jménem a pak ve velice krásné konverzaci, pili jsme čaj, se mě zeptala, jestli jsem se nezranil při stěhování lednice. Příjemná paní, trochu upovídaná, rozuměl jsem jí každé páté slovo. Škola tři sta metrů od nás.

Prohrabal jsem se v popelnici, jestli nikdo nevyhodil olej, jakýkoliv, psi asi cítili konec světa, moje šramocení je přímo rozzuřilo. Když jsem prohlížel flašku, nevěděl jsem, jestli je to brandy, nebo zubrovka, plná, neotevřená a já dopil pivo které jsem našel o dvě ulice vedle, taky originál balení, přišlo na mne močení. Krčil jsem se za plastikovými popelnicemi, držel rudlík s ledničkou, aby mně ji někdo neukradl. Nebylo vyhnutí, musel jsem, pomočil jsem kolečka u rudlíku, a rudlík ztichl a byl tichý jak mercedes. Ráno jsem to jen doladil, po několika rychlých procházkách jsem doplnil byt, který byl včera prázdný, věcmi, bez kterých jsme se nemohli obejít. Opékač topinek, mixér na ovoce, žehlička, zkrátka všechno. Postupem času jsem to měnil za lepší, lidi vyhodili úplně nové matrace, kvalitní, zavařené v originálním plastiku. Jednou za čtvrt roku v určitý oblasti velké asi dvacet třicet ulic mohou lidi dát vše, co nepotřebují, na trávník před barák a v několika dnech to zmizí zadarmo na skládce. Nebo u mně v bytě. Měl jsem několik barevných televizi, našel jsem bednu plaveckých ploutví, Robert a Eva byli u vytržení. Robert, z Knížákových Aktuálů začal hrabat v hromadách jako pes. Robertovi jsem dodával speakers, čím větší, tím lepší. Měl je položené čelem k podlaze a pouštěl do nich africké tamtamy, na plný kule. Budil sousedy, co bydleli pod ním. Oni ho budili v noci. Když se potkali, usmáli se na sebe a válka na novo. V Čechách by se lidí soudili a chtěli vytřískat milióny za ohluchnutí. Jinej kraj, jinej mrav. Začali přijíždět lidí z Vídně, potřebovali dětskou postýlku, dodal jsem. Lednici, dodal jsem, pár kusů nábytku, taky jsem jim dal zadarmo. Všechno zadarmo a pak mě jedna Češka pomlouvala, že jsem jim dal lednici, která fungovala jen měsíc. Staré české přísloví, za dobrotu, na žebrotu. S dobrotou jsem skončil. Prodával jsem pračky a lednice na stalý inzerát. Měl jsem velkou garáž, naučil jsem se lednice a pračky opravovat, koupil vše, co jsem potřeboval a vydělával peníze.

To už jme bydleli na Bondi Jctn v hezkém domku se zahrádkou, kde jsem opravoval a stříkal pračky a lednice. Kupoval jsem auta na aukci, do příští aukce bylo prodané, někdy jsem koupil i dvě najednou. A celou tu dobu, jsem chodil do baru na Double Bay a mezi lidi, které jsem poznal v Piano baru. Nikdy jsem se nedověděl, kolik má plat Jim, právník, který dělal u velký firmy, což jsem se dozvěděl od Čechů, kteří do této společnosti chodili. Byli lidi, které jsem znal dva roky jen podle jmen, nikdo nevěděl, co dělám já. Zaplaťpánbu. Nikoho to nezajímalo, do soukromí se nikdo nikomu nešťoural. Což se nedá říci o hospodě Na růžku na Bondi, kde se emigranti schází a dodneška hádají. Byl jsem tam jednou za celou dobu. Co mě ale překvapilo, když byli Karáskovi v Sydney, před dvěma lety, pár lidí od Růžku, Míra a Ivan Hricenkove, Sergej, připravili hezké prostředí na Bondi Beach, peklo se maso, pilo víno a pivo, já nepil, jen kouřil joint, stejně jako Charli. Musel jsem domů trochu dřív a měl jsem strach, aby od Růžku se moc neožrali a neudělali ostudu. Ožrali se a poprali, kameraman a režisér malého filmového štábu, který přijel z Prahy točit o Charlim a pár lidech film. Tvrdím stále, že čím větší vzdělání má Čech, tím větší ožrala. Začal jsem poznávat Čechy, kterým se dařilo velice dobře, spojení s vlasti bylo u nich minimální a u některých vůbec. Přišel jsem do styku s lidmi ze Společnosti pro vědu a umění. Znám Čechy, kteří se doslova uchlastali k smrti, kteří byli na heroinu, poznal jsem jich dost. Do Sokala jsem nezavítal ani jednou a na Rybovou mši jsem šel dvakrát. A taky jsem se těšil na mámu, které dali povolení k návštěvě. Na několik měsíců. Nemohli jsme se dočkat s holkami, až babičku budeme čekat na letišti a ona jim přiveze jejich přání, karlovarské oplatky a mě flašku becherovky.
Dočkali jsme se...

Počítal jsem hodiny, kdy moje máma přistane na letišti Sydney a konečně mi vynadá, že jsem odešel s rodinou daleko, k protinožcům. Opak byl pravdou. Letadlo přistálo, máma nikde. Že by se ztratila v Singapuru? Čs. aerolinky, s kterými letěla, jim dávali zvláštní vizitky napsané v češtině, kdyby se ztratili na letišti a nevěděli, že jejich let pokračuje s Qantasem. Měl jsem strach, jestli se mámě něco nestalo, chtěl jsem se jít informovat, jestli někdo nevypadl za letu z letadla, když holky začaly křičet, babička, babička! A pak jsem ji zahlédl. Moje zlata máma se hádala s celníky, samozřejmě česky, protože ji nedovolili vzít pomeranč z letadla. Co se týče jídla, předpisy jsou tvrdé. Některé běžné nákazy a nemoci tady neexistují a Austrálie jim zatím čelí s úspěchem. Konečně máma vychází ven, ohromná radost, slzy, vnučky, babička, máma a syn. Sedneme do auta, máma od prvního okamžiku nadšená Austrálií, jiné rostliny, květy, bílí papoušci, velcí jak slepice, rád je moc nemám, když se jich usadí na strom před domem, kde bydlím, dvacet nebo více a začnou řvát, mám chuť strom podřezat. To by ale seděli na střeše domu, který nevlastním a tudíž zapálit, nebo vyhodit do povětří nemohu.

Máma přijela oblečená jak na severní točnu. Vyrazili jsme koupit něco lehkého, co bude nosit v teplé Sydney. Někdo dostal nápad, že by jsme mohli jít do China Town, kde je obrovský Paddys market a kde se letní šaty daly koupit za 5 dolarů. Máma byla unesená, nejenom cenou šatů a všeho, co tam nabízeli, ale stala se z ní na stará kolena hippie. Každá Češka vypadala jako hippie. Pět dolarů a česká móda byla vidět všude. Některé Češky nosily sukně hippies a k tomu si tupírovaly vlasy, což byla móda před hippies, celkový obraz byl žalostný. Koupil jsem mámě normální oblečení, nechtěl jsem, aby se jim podobala vzhledově, duševně byla od nich daleko dost, takže s tím jsem si práci dělat nemusel. Ale jako správné Češce jsem jí nemohl zabránit, aby si dvakrát týdně nebarvila vlasy na tiziana. Máma byla jak u vytržení, ten výběr. Dvě hodiny jsme strávili výběrem barev na vlasy. Ale nelituji času, hodně jsem se i přiučil. Od prvního dne, máma v plavkách, které si přivezla z Čech, se škvařila na sluníčku, aby až se vrátí, každý viděl, že byla v Austrálii. Mámo, neblbni, vždyť tu budeš několik měsíců, máš času dost. Mojí rady stejně neuposlechla, naopak mě upozornila, že se zatahuje. Nepršelo dva měsíce.

Každé ráno mě budila s otázkou, jestli jsem dál kočkám nažrat, že mňoukají, asi mají hlad. Kočky jsem začal nenávidět, normální žrádlo nejedly, libové masíčko muselo být pro ně nakrájeno na malé kousky, stal se ze mne jejich otrok. Nenápadně jsem svým kočkám říkal, že až máma odletí, tak si to s nimi vyřídím. Jednou jsme jeli autem a máma vidí na trávníku přenosnou chladničku, kde vydrží jídlo chladné pár hodin. Máma zvětřila a zeptala se, co to je a proč to je jen tak venku, vrtalo jí hlavou, že to nikdo neukradne. Řekl jsem jí, že to někdo vyhodil, sám jsem měl v garáží tři jako nové. Jirko, vždyť je to škoda, vem to. Rozhlídl jsem se, otevřel esky, uvnitř flaška vína, plavky. Naložil jsem esky, máma si doma zkusila plavky, ještě s vysačkou, víno bylo chlazené, dobré, plavky jí seděly, vypadala jako modelka ze Ženy a módy, jen velký plasticky míč chyběl. Bylo mi jasné, že esky vyhozena nebyla, jen ji někdo zapomněl.

Pomalu se začala orientovat. V nákupním středisku začala křičet: Jirko, pojď sem, mají tady znojemské okurky! Stěžovala si, že ve Varech se dají koupit jen řezy. Dokonce si domů vezla sklenice okurek Made in Czechoslovakia. Sklenice vezla dvě, jednu pro sousedku, která se ji starala o kytky v bytě.

Pomalu se seznamovala s československýma emigranty a tiskem. O českých novinách pro krajany se vyjádřila, že jí to připadá jak noviny z první republiky. Pravdu měla, čímž mě potěšila. Krajanské noviny začaly být novinami, až když Richard Bejšák začal vydávat NOVINY. Tomu říkám noviny a ne ty sračky, které se bály každého slova, které by se mohly nelíbit fízlům z českého konzulátu. A to nebyly jen místní noviny, všude po světě krajanský tisk mně připomínal bulletin StB. Většina krajanských spolku byla a je do dneska prolezlá typy lidí, které nelze jinak nazvat, než špína českého a slovenského národa. Komunistická sebranka v emigraci. Drtivá většina Čechů a Slováků, kteří jezdili do vlasti v době totality, byli práskači, grázlové, kteří se snížili k tomu, že podepsali spolupráci s estébé. Tihle imbecilové jezdili do Čech se zbrusu novými falešným zuby, ověnčeni falešným zlatem, se vytahovat a balit české holky.

Ještě dnes žije v Austrálii hodně těchto komunistických pohrobků, kteří moje povídání nápadnou, čímž mně udělají nesmírnou radost. Budu mít jistotu, že moje vzpomínky někdo čte. Proto je také píši. Občas přemýšlím, proč je mezi emigranty tolik špatných lidí. Největší zrůda, emigrantská zrůda všech zrůd, něco naprosto nepochopitelného, emigrant, který se zbláznil a vnucuje americkou ústavu české republice. Malina. Vrchol všech vrcholu, pan Emigrant, největší střevo, které se na tomhle božím světě narodilo. Buďte doma rádi, že Malinu, z kterého se stal americký redneck, nemusíte považovat za spoluobčana. Já děkuji bohu, že nežije tady. Musel bych na starý kolena emigrovat potřetí. Ale takových čecháčků na štěstí v emigraci moc není.

Máma byla nadšená ze všeho - pekli jsme celé prase, jedli ryby, které chutnaly jinak než kapr nebo bělice. Jezdili jsme na výlety. Na cestě na Gold Coast zastavíme na odpočívadle, máma celá nesvá, asi čekala na útok krokodýla nebo hada škrtiče. Máma začala blednout a začala křičet, teda jen sípat, Jirko, krokodýl! Pár metrů od nás čekala goana, s ocasem metr a půl dlouhá, na zbytek jídla. Lekla se sípotu mámy a rychle zmizela v koruně nejbližšího stromů. Další zastávka byla kousek za Coffs Harbourem, něco jako zoo, kde měli i bílé papoušky, kteří létají v Sydney. V kleci. Na kleci byl nápis v několika jazycích o tomto ptáku a taky upozornění, že se nesmějí krmit. Mámě jsem překládal, ona mě odbyla, že německy umí. První, komu papoušek prokousl prst, byla dcera Hanka. Heleně to nedalo, skončila jako Hanka.

Máma, jako správná Češka, plná znalosti o všem, co leze, plave a lítá, pomalu strčila prst do klece se slovy, to musíte pomalu, aby se nevylekal. Nevylekal se, prokousl ji prst, máma řvala bolesti a prohlásila: To jsem teda blázen. Dál jsem ji za pravdu, čímž jsem ji urazil a dalších několik set kilometrů si foukala na zafačovaný prst a vzpomínala na české vrabce.

Přijeli jsme na Gold Coast, byly vánoce a hlavně hlavní turistická sezóna. Máma se nemohla dočkat, až rozbalíme stan a že si v něm odpočine. Stan jsme v campu postavili, do něj nevlezla, byli čtyřicítky, léto se povedlo. Máma se plazila po čtyřech ke kohoutku s vodou a jen říkala: To není pravda, to není pravda, takový horko! I v těch pekelných vedrech, které tenkrát byly, se pražila na slunci a určitě se jí honily v hlavě myšlenky, jak budou sousedky závidět, až se vrátí domů a uvidí ji tak opálenou. Kdyby se válela na Kočičáku na slunci celé léto, nedalo by se to ani přirovnat k barvě kůže, jakou měla v Austrálii. Když se vrátila domů, tak sousedky a to i ty, které s ní normálně nemluvily, na ní volaly již zdálky: Paní Vaňková, dlouho jsem Vás neviděla! Kde jste byla? A máma jim zase odpovídala stejně hlasitě, aby to slyšela nejen ulice, kde bydlela, ale všichni lázeňští hosti, kteří zrovna v pohárkách pili léčivou vodu z pramenů, kam v noci totálně ožralí chcali a zvraceli. Ale byla jsem za Jirkou v Austrálii!

Když jsem v 90. roce přijel, pár slušných lidí, které jsem znal, mi říkalo, jak mamince vždy prospěla návštěva v Sydney. Nedivím se, dobrá, zdravá strava, spousty ovoce, zeleniny, zdravý vzduch a hlavně že byla daleko od buranů, které musela vidět každý den. Při její poslední návštěvě v 89. roce, jsme poslouchali české rádio, slzy se nám valily z oči, zpívali jsme hymnu a máma, která si tolik přála, abych se jednou, než umře, se s ní prošel po kolonádě, se mě zeptala: A to budeš moct přijet? To víš že jo, mámo, přijedu, domů. Najednou jsem si uvědomil, že je Československo zase můj domov. Žil jsem bez zájmu o dění v Česku, nenávist ke komunismu byla nesmírná. A teď změna, svoboda, představa vidět hrob svého otce ve mne vzbudila veliké emoce. Stalo se to, co jsem již dávno odepsal, cesta domů. Bez ponižování a prošení českých úřadů, bez podepisování spolupráce s estébé.

Chystal jsem se na cestu domů, kam se vrátilo dost českých emigrantů se stejnými pocity, které jsem měl na sklonku roku 89. A teď si rvou vlasy, jakou blbost udělali.

Máma měla řada zvířata. Když ještě byli na živu dědeček s babičkou, občas vzpomínali na jezevčíka Zuzku. Když jsem se narodil, koupili mi stěně. Vyrůstal jsem, na Zuzku si nevzpomínám. Jak bych taky mohl, Zuzce byl rok, stejně jako mně a protože byla válka, Zuzku někdo ukradl a sežral. Dědeček ještě po dvaceti letech mával holí a řval, že by ho přetáhl přes záda, psažrouta.

S mými kočkami se spřátelila máma okamžitě. Taky to přátelství na nich bylo vidět, nepoznal jsem, jestli jsou březí, nebo vykrmené. Březí byly pořád. Máma nervózní, že kočka bude rodit, abych jí připravil lože. Připravila lože, lákala kočku na játra, kočka nikde. Za dva dny se objevila pod stromem na zahradě s koťaty. První reakce mámy byla: Slib mi, že je neutopíš! Koťata jsem netopil, ale odnesl na Paddys market, kde jsem je dal prodejci zvířat, zadarmo, ať se zase trápí někdo jiný, co s koťaty. Zbavili jsme se koťat a máma otevřený oči dokořán, jako by stála na Svatém kopečku: Jirko, hele andulky! Jedna stala pět dolarů, máma mně cpala peníze, tenkrát si lidi mohli v čs. bance vyměnit koruny za valuty. To stačilo tak na zmrzlinu a limonádu. Koupil jsem andulky, klec, z které mně záhadné odletěly andulky dříve, jsem měl doma. Přijdeme domů, andulky do klece a máma ať je dám na židli, aby na ně s kuchyně viděla. Šel jsem se na chvíli natáhnout, ale jen na chvíli, máma řvala, že klec spadla a že kočky chtějí andulky sežrat. Chtěl jsem využít výjimečně situace a kočky nakopnout, nepodařilo se, utekly bestie. Andulky jsem zavěsil pod střechu a máma si s nimi povídala, samozřejmě seděla v poledne na slunci aby se opálila, víc ale opálit nešlo. Četl jsem její myšlenky, jak se síťovkou půjde ve Varech na nákup, černá jak Michael Jackson před odbarvením a sousedky ji závistí začnou pomlouvat. Máma po několika dnech dostala nápad, že by se už mohly pustit na chvíli ven, že si zvykly a že se vrátí. Na moje slova, že nejsou poštovní holubi, neodpověděla a nemluvila se mnou až do druhého dne. Ráno jsem odjel asi na dvě hodinky a když jsem se vrátil, máma spala ve své ložnici. Jdu se podívat na andulky, klec byla prázdná, máma mezi tím vstala a jakoby nic. Z vedlejší zahrady sousedka volá: Není to vaše andulka? Byla, honila ji celá ulice, skončila v kleci. Po druhé, jako by se slehla zem. Koukám na kočky, jedna si olizuje packy a co nevidím, zelené pírko z andulky. Sežrala ji. Máma byla zdrcena, ale ne dlouho.

Když slyšela vyprávění od mých přátel, jak české zlaté ručičky dovedou zázraky, jen říkala: To snad není možný! A bylo. V západní Austrálii, v Perthu, žili Češi, kteří stavěli ponorku, takovou malou, žádné monstrum. Dělali v továrně, kde kradly velké šrouby a matky, kterými zatěžovali ponorku, aby šla pod hladinu. Po několika měsících nošení šroubů ponorka byla vyvážená a podle výpočtu vynálezců našel čas, aby se s ponorkou snesli na dno mořské a obdivovali plovoucí příšery. Bohužel šli ke dnů a už je nezachránili. Aby začali stoupat, odevřeli trochu poklop, kterým se do ponorky dostalo několik desítek litrů vody a zůstali na dně mořském.

Máma ráda poslouchala vyprávění o Oscarovi, toho vzali do jedné z nejlepších restauraci v Sydney jako šéfa. Přesto, že nikde před tím nevařil. Když dělal na Gold Coast Floor managera, psali o něm v místních novinách, že přinesl evropský šmrnc. A Oscar kamarádil s jedním Němcem, velice slušný člověk, nikdy jsem nepochopil, proč si vybral Oscara, který žil na plný kule a ještě žije. Jednou po čase Oscar mně říká, že jde s Němcem k soudu. Oni chodili každý pátek do své hospody, za kterou bylo parkoviště. Zaparkovali auto v místě, kde byla otevřená telefonní bedna. Oscar měl telefon z krokodýlky, které přichytil na dráty a volali do celého světa zadarmo. Jednou volá Němec do Německa a říká matce: Mutti, es kostet keinen Pfennig. V tom okamžiku je chytila policie. Telecom je zažaloval, ale soud je osvobodil s tím, že to byla chyba telecomu, protože bedýnka nebyla zavřená a zamčená. Po soudu Němec prohlásil, že už s Čechy se do žádného spolku nedá a Oscar ho již neviděl.

Již jsem se zmiňoval o "děvce pro všechno" Františkovi. Ten rád rybařil, ani se mu nedivím, pobřeží Austrálie je krásné a vždycky nějaký slaneček skončí na pánvičce. Pobřeží u Sydney jsou pláže a útesy. Útesy jsou někde vysoké několik desítek metrů. Několikrát se stalo, že vlna vzala s sebou rybáře, který slezl dolů. Většinou to skončilo smrtí. A do těchto vln František a další dva zkušení Češi vyjeli na čtyřmetrové aluminiové lodi bez motoru, jen s pádly, lovit žraloky. A aby žraloci brali, tak kluci vylili do moře kýbl krvavých jater, ledvinek, takový krvavý mišmaš. Žraloků se kolem nich vyrojilo tolik, že přestali pádlovat, skrčeni na dně v lodičce strachy srali, báli se, že je vlna vyhodí na skálu a oni skončí v žaludku žraloka. Měli štěstí, že je zachránili lidi s lany.

Nikdy jsem neměl pušku, akorát jednou, když jsem jako kluk vlastnil vzduchovku. A ani jsem po ní netoužil v Austrálii, na rozdíl ostatních Čechů. Co Čech to střelec. Vyráželi střílet klokany, to je škodná, kdyby se nestříleli, sežrali by farmářům všechnu úrodu a pak by asi zblajzli nás. Klokan je dobrý na guláš, nebo na steaky. Když nebyl klokan, zastřelili krávu, kterou rozřezali a odvezli domů do mrazáku. V 80. a v 81., mimo města nebylo vidět policajta. Na severu Queenslandu prostřílené silniční značky. Jednou jel na svých toulkách Austrálii Honza Šafránek a ten mi říkal, že když se zeptal řidiče, kolik kilometrů je do prvního městečka, tak šofér odpověděl úplně vážně: Pět až šest piv. Vzdálenosti se počítaly na vypitá piva.

Jednou testovali Ludva s Milanem novou osmičku motor, totálně ožralí, pod letištěm jim naměřili sto dvacet, karton piv veprostřed na přední sedačce a když policajt chtěl vidět řidičák, tenkrát to byl kus papíru a nic se nestalo, když ho u sebe řidič neměl, Milan na něj mluvil slovensky. Milan byl Slovák a mluvil na Ludvu, který usnul, bídnou angličtinou, vysvětloval mu, že zapomněl řidičák doma, žádný neměl ani doma. A policajta si spletl s Ludvou a slovensky mu řekl, policajtovi, jestli nemá zapalovač a nabízel mu cigaretu. Policajt se chytil za hlavu a jen řekl, ať zmizí, a jak je ještě jednou chytí, tak je dá do basy.

Zájem o pušky měl Puška. Miloslav Pospíšil z Liberce. Taky chartista. Toho jsem obdivoval. Vyučený puškař. Miloval staré zbraně. Přestěhoval jsem se z Bondi, z baráčku, kde jsem bydlel čtyři roky, z toho dva roky bez Heleny a mých dcer Jany a Hanky. Pořád jsem byl ve styku s československou komunitou. To znamenalo chlast, kecání o miliónech, každý čekal na podporu. Helenu přestalo bavit moje pití a rozvedli jsme se.

Tenkrát byl systém, že lidi cestovali po světě a kámoši jim posílali jejich podporu. Znám jednoho, který byl snad ve všech zemích světa. Jednou začal dělat, poprvé a naposled. Strčil prst do lisu, přišel o první článek na třetím prstů, zinkasoval 75 tisíc dolarů. Teď má penzi, protože je alkoholik. Několik Čechů se uchlastalo k smrti.

Puška sháněl inzeráty staré vojenské pušky. Měl taky pár nových, dost drahých. Tak jsem se nastěhoval vedle Pušky do bytu. Tři baráky od nás bydlel Premier of NSW. Puška po práci, když se vrátil domů, okamžitě vletěl ke mne, já v té době vyvařoval. Nabídl jsem mu karbanátek, v kterém něco asi bylo a Puška si vylomil zub. A řekl mi: To ti teda děkuji! Já se začal smát a on mně řekl: Tobě se to směje, ty už si byl ženatej, ale co já, mě to teprv čeká. V práci, kde Puška pracoval, zavírali, tkalcovna, Puška připravoval všechny stroje na odvoz do šrotu. Zavezl u nás, kde jsme bydleli, nejenom dvě velké garáže, ale i před nimi, předpotopní lis, soustruh, sudy s olejem. Do toho koupil celý krám, puškařství, pomáhal jsem mu stěhovat, měl starou Toyotu Stout, takový malý náklaďáček, kterému precizně zasadil na předek masku z mercedesa. Lidi ukazovali prstem, já se krčil, on byl hrdý. Měl asi padesát vytíráků na hlavně, střelného prachu jsme měli v baráku asi dvacet kilo. Otočili jsme se třikrát, než jsme vše k němu do bytu navezli. Já měl v Sunroom kytky, on ve svém soustruh, na kterém dlouho do noci vyráběl náhradní díly ke svým ládovačkám. Občas praštil kladivem do kovadliny, když kul železo, které ohříval autogenem, samozřejmě si jako správný kovář poťukal na kovadlinu a pak do toho praštil. A já vylít z postele a šel jsem mu vynadat. Omluvil se, začal něco pilovat na ponku, který měl v kuchyni. Časem jsem si na pilování zvykl. Připadalo mně to jako chrápání. Jednou chrápu, Puška zabouchá na dveře v okamžiku, když se mi zdál emigrantský sen. Zdálo se mi, že jsem zpátky doma a nemohu se vrátit do Austrálie. Jeden z posledních snů, kdy jsem se děsil, že bych nemohl zpět do téhle krásné země. V 83. roce jsem ještě tyhle sny míval a to jsem byl z republiky už 5 let. Strachy vylítnu z postele, ptám se ho, proč mě budí v jedenáct, a on mně řekl, že objevil kropáčka. Vyjeveně na něj koukám a on mi říká, že je to ládovačka firmy Kropáček a její majitel, kterého taky zbudil, na něj čeká, a jestli bych nemohl jet s ním a navádět ho podle mapy. Po půlnoci koupil Kropáčka a v půl druhý ráno jsme byli doma. Samozřejmě hned kropáčka rozebral, vymyl nejdřív v petroleji všechny součástky, pak načisto v benzínu, naolejoval a pak v těch výbušných výparech, pod postelí střelný prach, si zapálil cigáro, kubánský. To dělal, když byl výjimečně spokojen. Že jsme nikdy nevyletěli do povětří, nemohu pochopit. V jeho bytě se nedalo chodit, támhle dvoumetrová vrtačka, jinde zase svářečka triodýnka na kolečkách, vážící dva metráky. Jediné místo, na kterém si zakládal, byla koupelna, která byla na proti dveřím do mého bytu. To byla nevýhoda jeho bytu. Ve vaně myl motory z aut, někdy si udělal bublinky a četl comics a kouřil havano a hlasitě se smál.
Puška nenáviděl zvířata, pokazdé, když se mu nachomýtly moje kočky pod nohu, snažil se je kopnout, ale oni se mu pomstily. Puška měl v kuchyni v okně vypadlou malou tabulku.Tabulky byly zasažené v cínových rámech. Já jsem pořád přemýšlel, kde ty moje kočky jsou a ony potvory spaly několik dnů v Puškově posteli, když vyrazil poprvé 400 km od Sydney vyzkoušet Kropáčka naostro.

Jeli střílet divoký prasata. Karel Krásný měl luk, speciální, byla třeba velké síly ho natáhnout, ale Karel byl sportovec, střílel i závodně. Prase stálo dvacet metrů před nimi, Ruda, výborný střelec zamířil, jen to zmáčknout a v tenhle kritický moment Puška zašeptal, nech mně ho. Puška natáhl závěr, zamířil, Kropáček zklamal, jenom to klaplo a prase uteklo.

To byla hrozná ostuda, samozřejmě to hned věděli skoro všichni známí. Zdrcený se vrátil domů, okamžitě bouchá na moje dveře a řve jak pominutý: Kde máš kočky? Ty nevíš? Tak se pojď podívat! Pohled byl hroznej. Kočky se zabydlely v jeho posteli. Bylo to v zimě a Puška měl péřovou deku. Peří bylo všude, nalepené na vazelíně na vrtačce, v kýblu s petrolejem a jak Puška vzteky bouchl dveřmi, peří lítalo jako vločky o vánocích v Čechách. Kočky si vybraly místo pod jeho postelí, kde byl uskladněn střelný prach. Tam se jim asi dobře kadilo. Puška vyřízl kus koberce a okamžitě ho šel vyhodit. Od té doby, jak kočky slyšely Puškova „mercedesa“, mizely, on je začal hned honit.

Puška se jeden den rozhodl, že si koupí pozemek. Jel sem s ním, asi 400 km od Sydney ve vesnici, o třech domech a s kulturním střediskem stál hezký dřevěný dům, který po koupi zboural a postavil si dům s lodních beden, 3x 4 m. Na několikrát jsem mu pomáhal dřevěné desky odvézt. tenkrát jsem měl Forda F100 a trvalo mi to zpět do Sydney pod čtyři hodiny. Puška se svoji toyotou potřeboval 8 hodin nonstop. V autě měl stopky a jednou když se vracel, tak se na Parramate Rd. podíval se na stopky a říká: To vypadá na rekord. Lojza, který s ním jel, na něj řve: Brzdi, červená! Před ním auta zastavila, ale Puška ne. Jedno auto bylo jak harmonika, naštěstí se nikomu nic nestalo.

Baráček má Puška hezký, hned za jeho pozemkem začíná národní park. Taky vybudoval umělecké dílo - postavil železné monstrum, všechno vařil dohromady, najal si jeřáb, aby mu držel železné traverzy, když stavěl první patro. Když jsem se ho ptal, na co to stavěl, tak mi řekl, že v prvním patře má trezor a v něm český výuční list puškaře a že mu ho nikdo nemůže ukrást.

A v téhle době jsem cítil, že jedna moje česká vlastnost se blíží ke konci. Nesmyslné pití, a kecání, Češi mně začínali lézt krkem. A blížily se moje čtyřicáté narozeniny, s velkou party.

Když mně bylo osm, nemohl jsem se dočkat až mi bude deset let. S optimismem jsem čekal až zestárnu a bude mi deset, když mi bylo 12, můj životní cíl končil v patnácti, kdy bych mohl mít řidičák na pionýra a dokonce i ho vlastnit, což se mi splnilo díky mým rodičům, kteří asi museli hodně šetřit, aby mi ho koupili. Otcovi pořád strhávali z platu, myslím jednu třetinu, za dvouletou vazbu, jako by tam strávil dovolenou.

Dvacítka, ještě třicítka je věk, kdy člověk začíná žít, ale čtyřicítka mě vždy připadalo něco strašidelného, padesátka připomínala mozkovou mrtvici, na vozíčku, šedesátka už jen hrob. Amen. Dnes je mi pomalu 59 a šedesátky se vůbec nebojím a je mi dobře a cítím se jako by mě bylo 40, ne strašidelných, ale hezkých, když jsme sváděli manželky kamarádů.

Oslava čtyřicítky přišel jako dar od boha. Oslava byla ohromná. Naposledy jsem dělal, nebo se zúčastnil velké české party. Definitivně. Přišli všichni, pozvání i nepozvaní. Pekli jsme prase, asi osm hodin. Milan měl za úkol prase polévat nálevem, v kterém prase přes noc bylo. O nálev se postaral Rick, jeden že dvou nečechů.

Rick o sobě říkal, že je Holanďan, ale měl šikmý oči a černé vlasy a vypadal jako Sukarno. Měl taky v bytě soustruh jako Puška, co našel, to opravil, a dal se do party se Stašou Sukem, který začal na dobírku posílat babiččin sen, jak dělat bramboráky v angličtině. Staša sehnal kalendář všech akcí v NSW, kde by mohli prodávat motory, elektrické, benzínové. Všechno, co se hodí. A taky tam smažili bramboráky. Čtyři lidi škrábali celou noc brambory, prodali dva bramboráky. Jeden si koupil místní fotbalista, který po utkání místních Kotěhůlek přišel zpět, držel si břicho a stěžoval si, že nemohl dohrát mistrák, protože má v žaludku křeče a co to vlastně jako jedl. Staša v montérkách, opřený o motor do sekačky na trávu mu vysvětloval recepty, které na dobírku posílá za dvacet dolarů. Fotbalista rychle odešel, mírně ohnutý, drže si břicho a pořád se otáčející, kroutící hlavou a uvažující, jestli je to pravda, nebo sen.

To mně popsali, nezávisle na sobě, Nátrubek a Hanka, kteří se pokusu zbohatnout zúčastnili taky. Hanka byla manželka místního vydavatele Novin Richarda Bejšáka, ta, když šla po Bondi Beach nahoře bez, chlapi přestávali dýchat. Vysoká, nádherná. Taky se snažil dostat do její přízně hráč na bonga, občas hrával se Šantanou. Ruben.

S Hankou jsem se spřátelil, stejně jako s Richardem. Jednou Hanka přijela na kus řeči, měla ohromného vlčáka, honili jsme ho v bushi u Jarwis Bay, poprvé byl v divočině a nezvládla ho. To studovala kdysi psychologii a psům rozuměla. Pes vlítl do Puškovy koupelny a vymočil se do vany. A v té vaně, kde Puška myl motory a kouřil havana, Rick udělal nálev na prase, tak jak to dělají v některých částech Indonézie. Vanu samozřejmě vymyl, aspoň to tvrdil, nikdo ho ale neviděl. Pět kilo medu, nakoupil u Indonézanů koření, kterých je přes pět tisíc a prase se máčelo a vstřebávalo do sebe kus Asie.

Milan, na sluníčku, teplo od otáčejícího se prasete na grilu, žíznivý, to není sranda, pomalu péci osm hodin a jediná přestávka je, když se jde na záchod. Vedle v bytě po Puškovi bydlel Oscar, tam se vařily knedlíky a zelí. Sumatro-knedlo-zelo. A Milan se nemohl dočkat, nedočkal se, po dvaceti plechovkách piva usnul a probudil se, když už prase bylo sežráno asi stovkou lidí.

Můj velice dobrý kamarád, Zdeněk Ragan, projektant, pracoval na projectu Darling Harbour, přišel a říkal: Jirko, jestli tady nebude průser, tak už nikdy. Podivoval se, kolik mám známých. Nabídl jsem mu jointa, v té době jsem začínal kouřit, Zdeněk si řekl o druhého, usnul na záchodě, zamčen a Puškův záchod byl také stále obsazen. Někdo se vykadill na ostříhaný trávník.

Ludva v kuchyni sedí u stolu a Štefka mu říká: Ludvo přestaň už chlastat! On nic, Štefka kouká na mne, já na Ludvu, hlava se mu sklonila na levou stranu, oči vzhůru. Jak ho viděla, objala ho a říkala Ludvíčku, probuď se, zavolejte doktora. Ludva se probral, koukal na ni jako by se již někdy potkali a ona mu vrazila facku a řekla: Prase ožralý! Řev, čeština se nesla Maroubrou. Náš předseda vlády, jen tři baráky ode mne. Nikdy si nestěžoval, ani nikdo ze sousedů.

S dcerou Janou přišel její kluk, s kterým chodila pět let. Tony a rodiče přišli z USA, Tony se narodil v Singapuru, původem Italové. Starej Lorenzo byl manažerem nějaké letecké společnosti pro Austrálii a Asii. A když Tony odcházel, tak mi řekl, že se vždy cítil jako Američan a že by mohl být i právem hrdý na to, co Spojené státy dokázaly, ale tak vychloubačský národ, jako jsou Češi, ještě neviděl.

Jestli moje povídání bude číst někdo ze Sydney, tak si vzpomene, co se stalo před několika lety na Bondi Beach, když policie po dvaceti minutách uskakování před nožem bláznivého Francouze, musela vystřelit. Francouz byl zastřelen, byly toho plně noviny, tak to byl Tony, kdo v sebeobraně zabil. Odešel od policie, v té době ženatý, dvě děcka, tlak médií, různé komise, vyšetřování, manželství se mu rozpadlo. Dnes je spokojen o Vánocích, nebo kolem Nového roku se vždycky staví a popřeje nám.

Tenkrát do Tonyho hučel Míra Hricenko, chartista, proseděl jsem s ním v Budvaru ve Varech stovky hodin. Tolik politiky Tony neslyšel za svůj život co na oslavách mých čtyřicátých narozenin. Míra je stálý návštěvník hospody Na Růžku, Bondi Road, možná dvacet let. Ale dokázal si vybudovat reputaci, vlastní malířskou firmu a zadal mu zakázku i Justice Department na nátěr soudu na Elizabeth Street. Jeden z těch, kteří se postavili na nohy. A přitom v sobě nesou to normální češství.

Jednou na Silvestra, odpoledne, ještě když jsem bydlel na Bondi, s představou, že budu sám aspoň jeden den bez návštěv, přišel Míra. Co děláš, já říkám nic. Co máš k pití? Říkám nic. Šel koupit. Šampus. Celou bednu. Dvacet jich tam bylo. V půlnoci jsme skončili na Rocksu, mezi miliónem lidí, většinou britského původu a Míra těsně před půlnoci začal nadávat na královnu. A už jsem mizel. Půlnoc jsem strávil sám ve vlaku. Několik minut jsem koukal na Araba, celého v bílém, omotaný jako mumie, s ním mladí lidi, něco jako greens, a ten zmetek na mne taky pořád koukal, jako bych byl teplouš.

Jednou Nátrubek a Palko vedli náboženské debaty. Popíjeli pomalu víno a kritizovali moje zneuctění panenky Marie. Našel jsem ji vyhozenou, ne Marii, ale obraz. A já na obraz připevnil pár prázdných plechovek od piva, na vylepšení. Šel jsem spát a nechal jsem je v náboženských rozjímáních. Zbudil mě dusot koní, tak mi to připadalo, když někdo běhal po dřevěné podlaze. Nátrubek a Palko se rvali a nadávali si do hrbáčů a šišlounů, a podívej se na sebe, žádná si tě nevezme, lidi z okolních baráků nabízeli pomoc, kdybychom něco potřebovali, moc hodní lidi. V Čechách by na mne soused hodil cihlu, kdyby se z mého domu ozýval řev, tady jsou k sobě lidi přátelští za každé situace.

Až na nás. My se věčně pereme, rvalo se na mých narozeninách hodně a taky pilo. Ráno jsem se probudil, kocovina a řekl jsem dost. Skoncovat úplně s pitím. Bylo mně na nic, špatně od žaludku, dokonce jsem cítil Mavrud, červené víno, které jsem vyzvracel kdysi dávno, když mně bylo sedmnáct na oslavách narození dítěte pana Vostrého, který měl kavárnu Krásná královna a do které jme chodili. Moje první místo, když jsem začal milovat hospody a kavárny. Krásná královna byla krásná kavárna, trávil jsem tam denně pár večerních hodin.

Jednou mě pan Vostrý zavolá do kuchyně, měl jsem strach co jsem provedl a on mi říká, že jsou se mnou někdy problémy, pouštěli jsme nahlas Billa Haleyho, ale že jsem mu sympatický a pozval mě vedle do domu, kde bydlel. Malá oslava, pan Vostrý, Waldemar Matuška a jedna mladá dáma, již se nepamatuji, jestli patřila ke mně, nebo k někomu jinému, ale pamatuji se, že měla velký nos, byla sexy, tvářila se a kdákala jak slepice. Co vím, že jsem s ní jednou pil, když mě bylo 16 a půl v baru Florentina, v Puppu.

Popil jsem Mavrudu, udělalo se mi špatně a já odešel. Na čerstvý vzduch. Udělal jsem chybu, sešel jsem o jedno patro níž a byl jsem v tmavém sklepě, dostal jsem se do místnosti, tma jako v řiti, dveře jsem zavřel, ale už jsem nenašel. Tápal jsem po zdech, občas něco spadlo, nebo já uklouzl na briketě. Usnul jsem spánkem plných snů o hnusném Mavrudu. Ráno někdo s baterkou otvírá dveře, posvítí na mne, skrouceného na briketách, já se zvedl a paní co šla pro brikety omdlela. Zmrtvýchvstání. Když se probrala, řvala jako siréna. Vytratil jsem se na čerstvý vzduch. Mavrud že mne čpěl, černý od mouru, to se tenkrát nosili tvídová saka, pepř a sůl. Lázeňští hosti s kelímky se na mne dívali jako na kominíka. Nemohl jsem použít žádné zadní uličky. Byl jsem ve středu lázeňské aktivity. Doplížil jsem se skrčený, zvednutý límec u saka, aby mě nikdo v ulici nepoznal, což se nepodařilo. Paní Pěkná-Budíková od rána od šesti do setmění koukala z okna, aby jí něco neuteklo. Viděla mě, vyběhla ven a začala řvát: Velíšková, co děláte? Velíšková vykoukla z okna: Copak se ti stalo, Jirko, samozřejmě nahlas, zpráva v Ondřejské ulici se šířila jako tamtamem. Všechny drbny mě viděly, jak se vracím z flámu, celý černý od sazí.

Táta mě viděl a ptá se mě, kdeže jsem byl, u pana Vostrého a že tam byl taky Walda. Můj táta Waldemara zaučoval jako dorostence v noční Praze. To ho uklidnilo. Nenadával mi. Podobných vzpomínek se mi honilo v hlavě spousty.

A tak jsem řekl dost. A taky jsem změnil společnost. Chodil jsem ke Zdeňkovi Raganovi na party, měl pěknou terasu na ploché střeše, hodně rostlin. U něj se scházeli většinou architekti, nebo lidí, které Zdeněk potkal na cestách světem. Všichni fajn, Němec, Švéd, Finka, Angličan, několik Australanů a Australanek. Většina z nich kouřila marihuanu. Lidi, kteří ve svých profesích musí používat mozek. Žádná agresivita a řvaní na sebe i při přátelské debatě, což je českou specialitou.

Vážných inteligentních debat a smíchu bylo vždy habaděj. Když jsem řekl Hance, že končím s alkoholem a že si radši občas zapálím, jen řekla, že mi to doporučila již dříve. S hráčem od Šantány jsem si dál páva před koncertem Vitouše a Stanley Clarka. Začal jsem chodit na Coogee Beach na kapely, Johnny Mayall, Eric Burton, Moddy blues, ti všichni hráli po pubech (hospodách). Normálně se pohybovali mezi svými fanoušky, žádné bariéry, jak jsem to viděl z TV nebo v časopisech. Je pravda, že tyhle koncerty dělali, aby si něco přivydělali, ale hráli dobře a člověk cítil že hrají pro něj. Lou Reed v té době hrál po hospodách taky. Začal jsem se cítit dobře, už jsem si byl jistý, že některé problémy jsem si přivodil sám, vlivem pití.

Máma, když jsem jí po příletu sdělil, že nepiji, měla radost a řekla mi, že by marihuanu taky zkusila, ale že nemůže ani kouřit, protože byla po slabé mozkové mrtvici. A já si s mámou povídal, nikdy jsme si nepovídali dlouhé hodiny, o našich známých, místech, máma se jen divila, že si dokáži vzpomenout na události a lidi, které ona již zapomněla. Kdybych pil, ležel bych s ledem na hlavě a s mámou si nepovídal. My jsme se vlastně poznávali do detailů, mluvili jsme o věcech, o kterých jsme nikdy nechtěli mluvit. Krásné, věcné, se vzájemným pochopením.

Jediná věc jí vadila, že se mi nestýská po Varech a Praze. V té době jsem vymazal Československo úplně z paměti. Výjimkou bylo, když Honza Šafránek stál u stolku a já s ním, kde se podepisovala podpora Jirousovi. Chvíli s námi pobyla herečka Dáša Bláhová, ta se nebála. Všichni byli vždycky posraní až za ušima. Proti ruské okupaci nás bylo vždycky kolem deseti. Všichni se báli. A pozvánka byla poslána všem českým organizacím. Upravenci. Práskači. S falešnými zuby a zlatými řetězi.
A najednou přišla změna, zájem o Československo, začali jsme si po letech volat, kdo kdy letí a kdo se vrátil zpátky z první návštěvy vlasti po hodně a hodně letech. Zprávy jsem hltal s otevřenými ústy. Dovídal jsem se, kolik centů stojí zavináče v octu ve sklenici, přepočty kursu. Česká komunita začala žít jako v době zlatokopů. Hodně lidí chtělo rychle zbohatnout, o ničem jiném se nemluvilo než o investicích v Československu. Debaty se zúčastnili i lidé, kteří měli deset dolarů v kapse. Hysterie. Mezitím se vraceli zpět jednotlivci, kteří o tom nekecali, ale jednali a mohli si to dovolit. Někteří Češi se vrátit nemohou, protože pobírají nějaký druh sociální podpory a v Čechách by nic nedostali. Dnes už asi nikdo neuvažuje o návratu z Austrálie zpět do Čech. Opak bude pravdou.

A tak se pomalu blížila doba, kdy jsem měl poprvé vidět své kamarády po dvanácti letech, psychicky vyrovnán, žádný alkoholik, abstinent, očekával jsem, že tou změnou prošli moji kamarádi taky. S mámou, když odlétala zpět do Čech, jsem se na letišti v Sydney rozloučil se slzami přesto, že jsem za pár týdnu letěl za ní. Ale to jsme brečeli radostí, že se s ní projdu po kolonádě, jak jsem jí slíbil. A nastaly problémy, kde koupit letenku. Jana již pracovala jako letuška, tak jsem ji měl zpáteční za 170 dolarů, což byl pakatel. Qantasem jsem nakonec neletěl, jen do Sigapuru. A pak jsem strávil hodiny hrůzy. S ČSA.

Posledních pár noci jsem nemohl spát. Zaplatil jsem si let s ČSA, abych pomohl trošičku československé ekonomii. Zdálo se mi o okamžiku, jak poprvé šlápnu na svou rodnou zemi, teda na rodný asfalt na Ruzyni. Konečně jsem sedl v Sydney do jumba Qantasu a vydal se po dvanácti letech domů. Do Singapuru jsme letěli bez problémů, australské letušky se usmívaly, po zjištění, že jsem Jany táta, se usmívaly ještě víc. Dvě ji znaly, po několika minutách jsem znal i pilota. Lehce jsme se snesli v Singapuru, dvě hodinky mně přišly vhod, chtěl jsem koupit něco v Duty Free, což jsem udělal. Nastupuji harmonikou do letadla ČSA a zděsil jsem se, když jsem zjistil, jak je to letadlo malé a hlavně, co je to za letadlo. TU 154.

Přivítaly nás české letušky, říkal jsem si, to už jsem tak trochu na českém území. Byl jsem. Seděl jsem vpředu, rozhrnul se červený závěs, tmavě rudý a objevil se pilot, který měl nasazeny sluchátka. Velké, hliníkové, strašidelné. Zavazadlo se mi jen tak vešlo do prostoru k tomu určeného, já se taky vecpal do sedačky, která mně připadala jako sedačka v autobusu. Rozdíl byl v tom, že ta z autobusu byla větší a pohodlnější. Letadlo se zaplnilo, klimatizace začala pracovat. Předtím tam bylo jak v peci ohnivé.

Koukám, z klimatizace se valí něco jak z dýmovnice a během pár minut od výšky metr a půl nahoru nebylo nic vidět. Suchá pára. Hned jsem začal točit video. Postavil jsem se, bylo to jak v mlze na Mostecku. Skrčil jsem se, viděl jsem bezhlavé lidi. Připoutat se. Letadlo se začalo třást, pára zmizla a my vyrazili do vzduchu jako raketa. Koukal jsem, když jsem šel na záchod, jak se tváří cizinci. Většinou se za letu drželi za ruce a připoutáni, asi čekali na boží soud.

Letušky byly tlusté, odporné a nepřátelské. A věčně kouřily vedle záchodu. Když jsem se odvážil, jen tak jakoby nic na své cestě na záchodovou mísu špitnout, že bych si dal štamprdli na uklidněnou, odsekly mně, že se to musí ale platit. Zaplatím, žádný problém, sednu zpátky do sedačky, koukám do pilotní kabiny, jedna letuška nalévá z flašky frťan pilotovi, ten to do sebe kopl a já se šel zase postavit do fronty na záchod a při té příležitosti jsem pokorně urgoval svou objednávku, frťana něčeho českého. Ty mne sjely, ale asi po hodině mně donesla jedna z těch protekčních dcerušek becherovku. Vše mi připadalo jako podlouhlé šapitó, pár řad za mnou lidi zpívali československou hymnu a to jsme ještě ani nepřistáli v Kuala Lumpur.

Češi byli chytří, nakoupili si v Sydney na letišti chlast, někteří lítali za totality do Československa jako by se nechumelilo, tak znali poměry na palubě letadel ČSA. Já jsem za dvacet sedm hodin letu vypil tři skleničky becherovky, za prvé jsem byl, dá se říc, abstinent a za druhé jsem chtěl políbit rodnou zemí naprosto střízlivý. Z Kuala Lumpur jsme letěli do Bombay. Z Bombay do Abbu Dhabi. Z Abbu Dhabi do Prahy. Srdce mi bušilo. Češi řvali: Jááá ti ho tam našroubuju, jááá ti ho tam dááám. Začal jsem zase opět v letadle natáčet na video, letuška přilítla, že se to nesmí. Co se nesmí? Dělat video, tak jsem ji poslal do prdele. A ještě jsem dodal, že bych ji honil bičem, aby zhubla a nebyla líná. Pohrdavě se usmála a posledních pět hodin jsem nedostal ani kafe.

A začali jsme pozvolna klesat, oči mi vlhly, já se doopravdy vracel po dlouhé době domů. Letadlo přistálo, divím se, že se nerozlomilo na dvě půlky, odpoutat, sbalit tašku a sejdu se schodů a zhluboka dýchám vzduch na Ruzyni. Byl nakyslý, smíšený z výpary spálených pohonných hmot. Slunce vidět nebylo, to jsem neviděl ani jednou za pět týdnů. Pořád bylo schované za oparem.

Když máma odlétala ze Sydney, řekl jsem jí, aby na mne čekala až ve Varech u Centrálu, kam přijedu z karlovarského letiště. V letence jsem měl i let z Prahy do Varů. Byl jsem rád, že na mne nikdo v Praze nečeká, chtěl jsem si užít první okamžiky po mém návratu sám.

Přistáli jsme s několikahodinovým zpožděním a já se bál, že mně moje letadlo do Varů odletí. Čekáme na zavazadla, moc jsem toho neměl, džíny, teplou budu, svetry, trička, Reebok-tenisky. Ostatní Češi byli ověšeni zlatem, ožralí, vítali je příbuzní a kamarádi. Již z dálky volali: Dneska to roztočíme, konečně se napiješ pořádnýho piva a rumu. Odbaven, šlo to rychle, (stálo mě to jen jednu krabičku cigaret) utíkám k domácím linkám s nadějí, že se letadlo porouchalo a ještě tam je.

Narychlo si měním padesát dolarů, abych měl na autobus, nebo na taxíka na karlovarském letišti. Později zjišťuji, že mě okradli přesně o polovinu. Utíkám, zastaví mne nějaký major v kabátu, stejný materiál jako měli esenbáci, všechno na rentgen. Dám tam moji tašku a pod rentgenem různé dráty z příslušenství ke kameře. Další tlusťoch s hodnosti kapitána říká: Prohledat! Že mě osahávali jako teplouši, bych přežil, měl jsem strach, jestli tam ještě je letadlo. Bylo a čekalo na mne. V letadle seděl jeden starý pan, který na mne začal mluvit nejdřív německy, pak anglicky. Když mi říkal, že je Čechoameričan a že lítá každý rok do Prahy, odkud ho vozí mikrobusem do Jáchymova, do lázní, ale mikrobus je rozbitý již tři měsíce, tak jsem mu nabídl, že můžeme mluvit česky. Ožil. Byl zděšen z malého letadla, asi pro 15 lidí, na každém křídle jedna malá turbína. Ty se podařilo nahodit, až když přijel ruský náklaďák s ohromnou bednou a z té připojili kabely k letadlu. Z agregátů se kouřilo, z výfuků se valil černý dým. Když se podařilo nastartovat agregát startovalo se. Celé se to nějak třáslo, letuška, která byla nejenom krásná a milá, byla taky hodně vysoká a pořád chodila mírně sehnutá. Byla trochu výšší než strop téhle létající hrůzy.

Čechoameričan přestal mluvit, já taky. Letěli jsme asi 15 minut, já zavřené oči, jako na lochnesce, když jsem byl malý kluk. Občas jsem je otevřel, ale moc toho vidět z okýnka nebylo, jen oranžový opar, sem tam pole nebo kus lesa. O Čechoameričana jsem měl strach, aby tu hrůzu přežil. Přežili jsme oba dva a přistáli ve Varech. Máma samozřejmě o mém příletu, teda o dni, kdy přiletím, řekla sousedce, která to řekla další sousedce a známou tamtamovou cestou to věděly celý Vary. Koukám z letadla a vidím mého kamaráda Vráťu Riedla a vedle něho v přátelském rozhovoru v esenbáckém kabátě estébák, který mě vyšetřoval za doby Charty před mým vystěhováním v 77. a v 78. roce. Zemi jsem nepolíbil ani v Praze, ani ve Varech. Pořád jsem byl trochu naštvanej na první setkání se svou domovinou, okraden, přílet se zpožděním, kyselý vzduch. Vráťa mě vítá, koukám na estébáka, ten mě taky vítá, Vráťa říká, že je dobrej, že může dělat ochranku letiště beze zbraně. To jsou věci, estébák mě podává ruku a říká, vítej doma. Ruku jsem si otřel, sedli jsme si do městského autobusu, který byl přistaven k letu Praha - Karlovy Vary, ptám se, kolik stojí jízdenka. Jeli jsme jen dva a řidič, který říká, nech to, vyrovnáme se ve Smícháči, dlužíš mi pivo. Potěšilo mě to, seznámil jsem se tak z českým kapitalismem. Jedeme dolů po Pražské a já poznával každý strom, domy s odpadlou omítkou se mi zdály krásné, Imperial záhalem do zvláštního oparu, cítil jsem se báječně. Vráťa mi říká, když mě viděl s mýma červenýma očima, napůl slzy, napůl prach, jak se cítím. Těšil jsem se na mámu. Na všechny a na všechno. Zpátky v krásných Varech.

Asi tři sta metrů od konečné u Centrálu, kde na mne čekala máma, jsem řekl šoférovi, aby zastavil, že to dojdeme. Musel jsem z autobusu ven, smrděla tam nafta a já se taky chtěl něčeho dotknout, abych se přesvědčil, že jsem doma. Z dálky jsem viděl, jak autobus u Centrálu nezastavil a vrací se zpět. Pak vidím mámu, která se dohaduje s pár lidmi, my se blížili, máma mě poznala, já poznal kamarády, všichni vypadali stejně jako před dvanácti lety, někteří dlouhé vlasy, někteří pejzy, jako máničky z Jugoslávie. Všichni muzikanti, trochu zestárlí. Ale pořád fajn, tihle patřili mezi mé lepší známé a byl jsem rád, že mě přišli přivítat. Vráťa okamžitě prohlásil, že bychom si mohli dát jedno, máma okamžitě protestovala, že se musím nejdřív najíst.

Když jsme šli domů Ondřejskou ulici, koukalo z oken pár starých drben, které si neodpustili poznámky: A ty jsi se rozved? A proč? A prej žiješ na nějakým ostrově s nějakou Indiánkou. Nové drbny jsem neznal, ale máma mě předem upozornila, s kterou se mám bavit přátelsky a které mám říci, co je Vám do toho babo. Přišli jsme do bytu a já si připadal, jako bych byl na dlouhé dovolené, nebo se vrátil z kriminálu. Všechno stejné, pořád jsem koukal, podíval jsem se z okna a máma mně připravila oběd. A jen se pořád ptala, jestli mi chutná. Chutnalo mi moc. Nikdy mi nic tak nechutnalo dobře, jako svíčková, kterou máma uvařila.

Za chvíli jsem poznal, že není vyhnutí a musím s kluky na pivo. Máma mě hned varovala, abych se neožral a nezačal zase chlastat. Ujistil jsem ji, že se neopiji, ale že si s nimi pivo dám. Vyrazili jsme k Vráťovi Riedlovi, kde jsme měli pokecat a zavzpomínat. Po cestě jsem dostal nápad, že bychom mohli zajít na jedno do Orionu. Vyhlášený pajzl. Chtěl jsem vidět českou hospodu. Orion už vlastnili číšníci z Puppu, radost ze setkání, ale menší radost jsem měl, když jsem začal pozorovat některé známé tváře, které jsem občas vídával v hospodách. Totální trosky, čumící do poloprázdného půllitru, neschopní komunikace. To mě dost děsilo.

S tím jsem se setkával pořád. Lidi si stěžovali, že jim komunisti zničili život. A že se mám, že si mohu cestovat. Když jsem jim vypočítal, kolik každý den prochlastají v hospodě, byl jsem podle nich nějak moc chytrej. A na zničené životy si stěžoval kdekdo, že všech byli bojovníci proti komunismu. Moji známí s akademickými tituly chlastali snad ještě víc, než jak jsem je znal. Přijdeme k Riedlům, Ivana pořád skvělá, otevřeme první lahváče, po cestě kluci koupili několik beden a rum. Za dvě hodiny byli napůl mrtví. Já pil s nimi, šel jsem spát ve čtyři ráno a cítil jsem se výborně. Odpoledne jsem šel s mámou na hřbitov, kde se zase ve mne vzbudila ta hrozná nenávist ke komunismu. Nad hrobem táty jsem si vzpomněl, že mně ty bestie nepovolily jet na jeho pohřeb. Návštěva hřbitova mě aspoň uklidnila v jedné věci, že jsem se tam vůbec dostal, nikdy jsem nepočítal, že v životě uvidím hrob. Jiní emigranti jezdili domů po upravení vztahů s bolševikem, darebáci bez svědomí.

Večer jsem zašel do Smícháče, známé tváře. U jednoho stolu seděli moji kamarádi, u vedlejšího jejich děti. A šel jsem na záchod, po dvanácti letech jsem vkročil do takového smradu, že mě to přešlo. Pak jsem tu hrůzu se jít vymočit musel prodělat. Zadržel jsem dech, záchod plný, nedýchám, někdo na mne volá, musel jsem odpovědět a tím pádem se nadýchnout... Taky se tam povídalo, ve Smícháči bylo těžko rozumět. Tam se rvalo. A pilo. Nejdéle jsem tam vydržel asi dvě hodiny. Ne na hajzlu. Tři piva. Všichni kolem mne pod osm nešli.

Oči mě strašně pálily od zahulenýho vzduchu. Ve všech hospodách, které jsem při své návštěvě navštívil. Žádná klimatizace. S tímhle měli potíže asi všichni návštěvníci z Ameriky, Austrálie a jiných civilizovaných míst.

Se známými jsem se setkával náhodně. Jdu kolem Dřevěné kolonády, která byla rozebrána, a v pěší zóně vedle mne někdo zatroubí, otočím se a v malém náklaďáčku východoněmecké výroby, seděli napěchováni údržbáři od byťáku. V ruce lahváče, na korbě záchodovou mísu. Tak jsem je vídal v lázeňské čtvrti po celou dobu své návštěvy. S tou mísou jezdili pořád. Když zastavili, tak před hospodou, nebo když viděli někoho známého jako mne.

Navštívil jsem svého velice dobrého kamaráda Láďu Holuba, který dělal ve velkém lázeňském domě hlavního skladníka, objednával potraviny do kuchyně, která vařila dietní jídla pro pacienty. Já jen čuměl, jak se tam kradlo. Od kuchařek, přes servírky až po Láďu. Kradli všichni a všude. Jako za starých časů. Jeden můj kamarád se mi svěřil, že ho někdo udal, že má doma autogen a on řekl esenbákům, že jsem mu ho dal já, pár měsíců před mým vystěhováním v 78. A že ho ta lež zachránila. Když mně to řekl, k smíchu mi nebylo, protože kdyby mě pustili na pohřeb, trochu by se moje případná jednodenní návštěva protáhla.

Kluci udělali ve Varech přivítací koncert, zahráli všichni moji kamarádi z kapel, s kterými jsem měl co společného, přijel i Meky z Jablonce, první průkopník rock n' rollu ve Varech. V Lokti byl koncert Umělá hmota, Litinový Pepa. A zase lidí čumící do půllitru, tenkrát většinou mladí, šestnáct dvacet let. Ale sem tam se objevovaly i první vlaštovky, mladí lidé, kteří poznali, že nejhorší droga je alkohol. A začali kouřit marihuanu, kterou lidí kouří po tisíciletí a kterou jsem samozřejmě z místních zdrojů ochutnal i při své první návštěvě. Chutnala mi odrůda Plzeň Božkov, s rumem neměla nic spolecného. Po rumu bolí hlava, po marihuaně nikoliv.

Čas jsem měl nabitý, lidi mě zvali na obědy, večeři i snídaně. Nestíhal jsem to. A taky jsem se těšil do Prahy, mě rodné kolébky a hlavně proto, že budu moci chodit po ulicích beze strachu z toho, že by mě někdo kontroloval. Ve Varech jsem chodil na SNB, kde jsem se díval do papírů prověřených, vyhozených a čekajících na prověrky esenbáků a estébáků. Ale hlavně jsem chodil a díval jsem se na krásné domy, některé z nich byly zrovna v demolici. Proč, jsem se nedověděl. Asi to bylo chlastem. Ne mým, ale architektů, kteří pořád stále chlastali. Jinak si to nedovedu představit. Tolik škody může nadělat jen člověk v kocovině.

Ráno stojím poslušně ve frontě a čekám na autobus, který mě odveze z Varů do Prahy. Odjezd v 6 hodin, dělníci, úředníci a cizinec, kterým jsem byl já. Ve frontě za mnou někdo chrchlá, otočím se a cítím rumové výpary. Míra Jirec jel do práce. Já do svého rodného města, matičky Prahy.

Dorazíme na autobusové nádraží Florenc, které mně připadalo úplně stejně, jak jsem si ho pamatoval z dětských časů. Jen mně připadalo, že se tam pohybuje zajímavá kasta lidí, kterou jsem nemohl nikam zařadit. Taxikáři v živé debatě. Na otázku, jestli mě někdo vezme, jeden z nich se na mne podívá a: Kam že to bude pane? Do Žitný, říkám. Do Žitný? To se mi nevyplatí. Aha, kapitalismus s východní tváří dorazil do matičky Prahy. V Sydney sednu do taxíku a potom se mi řidič taxíku s úsměvem zeptá, kam to bude. A je jen na mně, kam chci, aby mne odvezl, kdyby řekl jako pražský taxikář, že se mu to nevyplatí, asi by se mu to nevyplatilo, protože by dojezdil.

Tak jsem jel tramvají, čehož nelituji, neboť jsem byl svědkem hádky revizora se starým pánem, který se nehádal, jen pokorně poslouchal sprosté nadávky revizora. Dorazím do Ječné k Zuzaně, tam se dovídám, že se vdala za Ondru Němce ze slavné disidentské rodiny. Předtím se jmenovala Mohoritová, to měla za manžela někoho z rodiny, která disidentská rozhodně nebyla. Zuzana byla vždycky fajn, taky žila s Milanem Prunerem, který pil rum jen z dvoudecovek, měl malý byt na Kampě a fotil.

Kdysi dávno, ještě před Chartou, v únoru, kdy jablko bylo vzácností jako je dnes vzácností čest politika, podařilo se mu někde koupit kilo jablek, které ráno za tmy při desetistupňovém mrazu přivázal na Václaváku na strom a čekal, až dělníci v kocovině půjdou do práce. A fotil. Dělník jde, vidí na stromě jablko, utrhne ho, zakousne se do něj a snad ani nepřemýšlel o tom, že je únor, že mrzne a že na Václaváku jablka nikdy nerostla.

Ráno jsem vyrazil do pražských ulic, abych viděl pracující, jak jdou do práce. Zastavil jsem se u pomníčku se svíčkami u svatého Václava a slyším mně známé pochrchlávání. Otočím se,a koho nevidím, Petr Uhl. Ahoj Petře, kouká na mne, po několika okamžicích mě poznal a já s ním šel k ČTK, kde dělal ředitele. Po cestě mi říká, že předpokládá, že jdu volit. Nejdu, nemám občanství. Žádný problém, běž k Dienstbierům, tam ti ho dají v kuchyni na stole. Žasl jsem, jak vše funguje. Občanství jsem si nevzal a dnes vidím, že jsem dobře udělal.

Prahou jsem byl nadšen, každé ráno jsem byl v ulicích, vše krásné, cítil jsem, že je v mé vlasti svoboda. Lidi se na sebe i usmívali, všichni se těšili na první svobodné volby po dlouhé době. Procházím Starým městem, točím na video krásné opravené domy, najednou za sebou slyším hlasy, jeden z hlasů říká, že by stačila železná trubka, a kamera a moje tenisky by moje již nebyly. Takoví osmnáctiletí parchanti, chytil jsem jednoho pod krkem a on říká, pane, nezlobte se, my nevěděli že jste Čech.

Tahle příhoda mi zkazila náladu. V tu chvíli jsem si chtěl koupit v bazaru modré montérky, holínky a pudr, abych se napudroval na bílo a nevypadal zdravě opálený. A od té doby jsem se snažil, abych byl Čech jak poleno.

Na Hradčanech jsem strávil několik hodin, když jsem vkročil do chrámu svatého Víta, tak mi to dojalo, že jsem se ani nestyděl za své slzy. Hubu plnou prachu a v ní vyschlo, měl jsem žízeň. Zajdu do Malostranské, která byla poloprázdná a já, hrdý Čech, jsem se zeptal češtinou, jestli si mužů dát oběd a pivo, na stolech měli všude reservé, vím, co je slušnost. Ty mě hnali, žádné pivo, žádný oběd. Jen jsem zíral, do lokálu vkročili dva Němci a po slovech Guten Tag byli s úsměvem obslouženi.

Žízeň jsem měl hroznou, v podkroví na Malostranském prodával nový podnikatel pivo. Měl tam několik beden lahvové plzně, nevychlazené. Neodolal jsem a jeden lahváč jsem vypil a přitom koukal na Malostranskou, jak Němci vcházejí, jsou vítáni. Začalo mně kručet v žaludku, tak jsem si v Pramenu koupil housku a deset deka pražského salámu. Nakrájet prosím a najemno. Ještě jsem dodal, jestli by salám mohly kozaté prodavačky oloupat. A kdo to bude platit pane? Slupky se váží. Hoďte je na váhu, zaplatím.

Pokračoval jsem v procházce směrem na Kampu, loupaje slupky ze salámu. A tam jsem potkal jednu hodně starou paní, která na dřevěném vozíku táhla balík starých novin. Stařenka se mě zeptala, kolik je hodin a já se s ní dal do řeči. Bydlela na Kampě celý život, taky se mě zeptala, kde bydlím já. Když jsem ji řekl, že jsem z Austrálie, pokřižovala se a řekla, že cesta lodí musela být nebezpečná a trvala určitě hodně měsíců. Stařence jsem táhnul Kampou dřevěný vozík s novinami do sběru a hezky si popovídal. To byl jeden z mých nejhezčích zážitků v Praze.

Přišel čas, kterého jsem se trochu bál a to bylo setkání s chartistickými partyzány. Nevěděl jsem, jak mě uvítají a jak se na mne budou koukat. Svým odvoláním Charty jsem mohl být nazván zrádcem. Odpoledne říkám Zuzaně, že jdu ke Zpěváčkům. Ondra se okamžitě nabídl, že jde se mnou, což Zuzana kategoricky odmítla se slovy, že je ožralý každý den a že půjde se mnou ona. Přijdeme ke Zpěváčkům, narváno jako za každého režimu, Zuzana že si dáme pivo na stojáka. Za dvacet minut jsem vypil tři piva. Rekord po hodně letech. Zuzana povídá hele, támhle sedí Sysel. Nikam jsem se nehrnul, počkal jsem až mě zvětří, což se stalo a volá: Poď si sednout, dáme pivo, ty jsi to udělal nejlíp, žes to zabalil a odjel. To se mi ulevilo. Říkám, že nepijí, že jsem plný, že kouřím. Sysel vytáhl plechovku trávy, servírka nás vyhodila, že to nemůže cítit.

Šli jsme ven, Sysel balil jointa a kolem nás pomalu projíždí auto policie, já se klepal a Sysel říká: Co se bojíš, jestli kecnou, nechám je zavřít, policajty. Pidižvík si taky rád dá, ale on teď nemůže, protože ho pořád hlídají. (Pidižvík - Havel).

Atmosféra v Praze první měsíce po sameťáku byla skvělá. Pro mne. Začal jsem se dozvídat zajímavé věci o svých kamarádech, z některých se stali přes noc důstojníci kontrarozvědky, taky jsem slyšel o seznamech a části seznamu, který se měl ztratit. Nic se neztratilo, jen to někdo schoval, všechno se jednou na něco hodí.

V té době lidi z undergroundu chodili Na Klamovku. Ze Sydney jsem poslal Hendrixovi pohled, že se tam jeden den odpoledne ukáži. Přijdu na Klamovku, Hendrix mě vidí a říká po dvanácti letech: Kde seš, já tu sedím od rána, prachy nemám, ani buřta si nemůžu dát. Dej si, Hendrixi, vždycky jsme se o všechno dělili, budeme se dělit, pokud budeme žít. U jednoho stolu Mejla, mírně plešatý, oblboval nějakou herečku, hned jsem se o něm dozvěděl, že si podal ruku s Gottem a že to bylo v časopisu. Na stěně rámeček s Pidižvíkem, Hendrix pořád koukal, kdy přijde jeho Alena, mladá holka, a měl strach, aby mu ji někdo v nestřeženým okamžiku nezatáhl do křoví, což byla běžná praxe. Přišel Dino a Dlouhán z Umělé hmoty, objevil se Pavel Zajíček, který přiletěl z Ameriky. Taky poprvé. Nálada fantastická.

Druhý den jsem jel s Hendrixem v tramvají a Hendrix brečel, že underground končí, že se z některých lidí stali primadony a že neví, co bude dělat dál. Po pár pivech se uklidnil. A hlavně se uklidnil proto, když jsem mu řekl, že se zase do Prahy vrátím.

Musel jsem, a to s radosti, taky strávit pár dní s moji mámou. Do Varů mě odvezla Zuzana se svým trabantem. Přežil jsem to.

Nasedl jsem opět do létající rakve TU 154 a s hrůzou jsem se dostal do Singapuru. Tam, po pár hodinách odpočinku do jumba Qantasu, letušky na tváří úsměv, vše vonělo čistotou, byl jsem zpátky na území Austrálie, ale myšlenkami pořád v Československu. Po návratu do Sydney jsem se probral ze snu a začal promítat video, které jsem natočil.

Australani byli Prahou a Vary nadšení. Jeden dokonce řekl, že to vypadá jako Hollywood. A již jsem se těšil na další návštěvu domova. V září jsme odletěli na pět týdnu na Filipíny, kde se mi moc líbilo. Byl jsem tam desetkrát. Vrátil jsem se zpět, dá se říci bez peněz. Můj šéf v práci mě prosil, abych již tenhle rok nelítal, že byznys vzkvétá a že nemá dost lidí. Slíbil jsem mu, že do května nikam nepoletím a že ani nemohu, protože jsem černej jak kostelní myš, na což odpověděl, že nejsem sám.

Z Varů mi volal skoro každý den můj kamarád Láďa Holub. Zadarmo z kanceláře. Jednou ráno zavolal a říká: Máš židli? Mám, několik. Tak si jednu vem a sedni si na ni. Ptám se ho, co se děje. Máma umřela. Která, říkám. Tvoje? Ne, Tvoje. Moje! Moje máma, s kterou jsem žil tolik let, která se vždy dovedla postarat o to, abych při ty bídě a odstrkování ze strany komunistických fašounu měl aspoň trochu důstojný život!

Máma, když jsem byl malý, ráno namazala chleby s marmeládou a jezdili jsme autobusem do Depoltek na koupaliště, kde byly krásné lesy a chleba s marmeládou. A borůvky. Když jsme chodili na houby, pokaždé ulomila větvičku se stromu, někdy to byly červené jeřabiny, jindy vonící smrček. Některé suché větvičky byly krásné i po několika letech. Jen tak zavěšené na kousku provázku.

Jednou jsme s mým bratrem Jardou našli velkou patronu, asi protileteckou. Ve Varech bylo patron a zbraní hodně. Babička z Prahy, která přijela na pár dní, vařila polévku. A my s Jardou dali patronu do kámen a přihodili pár briket. Pak to vybuchlo. Babička stála, velice pobožná žena, jako svatá Marie, celá černá od sazí. Polévka zmizela. Pár nudlí se houpalo u stropu. Pes Káča, foxteriér světlé barvy, byl černý jak černé uhlí. Zdi byly černé, kouř se smíchal s párou, babička mimo polévky vyvařovala ve velkém hrnci prádlo. A já s Jardou jsme letěli černí od hlavy za mámou do práce, aby jsme ji zvěstovali, že nám vybuchly kamna. Máma, hned jak nás viděla, zbledla. Po cestě domů jsme chvíli šli, chvíli utíkali. Jako indiáni. Všechny drbny měly poplach a staly před domy. Ondřejskou ulici se proběhnout od kolonády nedá. Je to ulice strmá a člověk se jen vleče. Máma se nás pořád ptala, kde stála při výbuchu babička. Jarda tvrdil, že zrovna přikládala do kamen, asi chtěl odvést od nás pozornost. Já byl o rok starší, tak jsem měl pravdu, když jsem řekl, že koštovala polívku. Máma se chytala za hlavu.

Drbny koukaly, Káča skákala, saze se s ní sypaly, a my dorazili domů. Babička stála pořád u kamen, celá od popele a sazí, trochu připálené obočí a koukala do kamen bez plátů. Ty vyletěly do vzduchu taky. To se stalo pár měsíců po propuštění táty z komunistického koncentráku. Na výprask páskem na prdel jsem vzpomínal hodně let.

Můj táta nikdy nepil, byl sportovec. Ve válce boxoval několikrát v Lucerně. Profesionální boxer. Stalo se jeden Štědrý den, že se táta nevrátil včas z procházky, máma začala panikařit, večeře připravena a on nikde. Přišel, první co bylo, řekl, že potkal krajánka a že si s ním dál pár piv. Máma ho praštila utěrkou na nádobí, utěrku měla v ruce pořád, to je česká specialita. A táta říká, že krajánek čeká za dveřmi, že ho jde pozvat. Krajánek vypadal jak Vlasta Burian. Seděli jsme v jídelně, původní majitelé (sudetští Němci) měli vkus. Stůl byl roztahovací a kolem něho šest židli. A z té málo přístupné, na které nikdo nesedával, jsem s Jardou odmontovávali zespodu dřívka a dřevěné lišty, protože jsme stavěli všelijaké modely a materiálu se nedostávalo. Máma se uklidnila a nabídla mu štědrovečerní večeři a krajánek usedl, židle se rozlomila a Krajánek seděl na zemi. Vstal a uraženě odešel.

Po večeři jsme šli do kuchyně, jen tak na kus řeči, než dědeček zapálí svíčky a prskavky. Z jídelny se ozve hlas dědečka: Já tu kurvu zabiju. My měli kočku, hrozně živou a hravou. Několikrát za den se vyšplhala na záclony, strašně rychle. A u stropu, dál už nemohla, čuměla na nás. Dědeček, když šel zapálit prskavky, zahlídl kočku jak se snaží packou sundat hvězdu na špičce vánočního stromků. Kočka, jak zvětřila dědečka, se prudce odrazila, aby mohla přistát na zácloně, a stromeček se zřítil.

Láďova slova mě šokovala. Po několika minutách, normálně jsme mluvívali hodinu, když jsem cítil, že zůstávají jen vzpomínky, chleba s marmeládou, vybuchla kamna, vánoce s krajánkem a tisíce jiných, jsem Láďovi řekl, že mu zavolám za hodinu.

Zavolal on a řekl, že byt je policií zapečetěn a že mě bude informovat jako jediného příbuzného. Šel jsem na československý konzulát v Sydney, kde jsem si nechal orazítkovat plnou moc, kterou jsem poslal Láďovi, byl můj dlouhodobý blízký kamarád. Napsal jsem mu, aby nic z bytu neodnášel, že tam chci pobýt pár týdnů, vše je jeho, jen pár drobnosti si odvezu do Austrálie. Po telefonu jsem ho naváděl, kde máma schovávala peníze, že si je může vzít.

Přiletěl jsem do Vídně, odkud jsem jel se svým dobrým kamarádem Láďou Andrasovským autem do Varů. Přijeli jsme, chci po Láďovi klíč, že jdu domů, kde sice nikdo již nežije, ale příští dny se tam vrátí život, budu tam spát, dívat se na větvičky jeřabin, sednu si ke stolu, kde jsme trávili přenádherné vánoce. Plánoval jsem si, že první ze všeho, až přijdu domů, tak si dám na stranu věci, které jsem si chtěl odvézt do Sydney. Pár maličkostí. Jana dala v Sydney babičce na památku peněženku, ve které bylo srdíčko s její fotkou. Tak mě poprosila, ať ji přivezu. Že to bude památka na babičku. Já si chtěl přivézt taky bačkory, které mně máma připravila při první návštěvě a zdůrazňovala, abych si je nebral do Austrálie, že musí zůstat vedle dveří, až přijedu, abych si je mohl obout.

Přišel jsem do bytu, v předsíni nic, nakouknu do kuchyně, poloprázdná, malá ložnice úplně prázdná, velká ložnice taky zmizela. A teď to nehorší. Jídelna, v zimě se občas zatápělo ve velkých kachlových kamnech. Hodně vysokých, kachlíčky měly obrázky, které jsem jako malý kluk studoval. U těch kamen mně dědeček vyprávěl, jak to bylo dobré za Rakouska-Uherska, u kamen jsem se třásl, když estébácké gorily demolovaly náš byt a tátu odvlekly do dvouleté samovazby.

Začal jsem se třást, ani ta krásný kamna, u kterých jsem chtěl být naposled s mými rodiči a dědečkem a babičkou a bratrem Jardou, tam nestála. Jen popel a suť. Z té jsem si vybíral staré fotografie. Jak jsme jezdili do Depoltek, anebo já, malý kluk na tříkolce s dědečkem Na Palmovce. Ani pelargónie nebyly za oknem. Bačkory, které mně máma připravila, až přijdu domů, zmizely taky. Peněženka s fotkou Jany v srdíčku, to Jana začala lítat u Qantasu, a když babička viděla v srdíčku na babičku se mila usmívající Janu v uniformě letušky, vždycky se radosti rozplakala, vzpomněla si na Janu, když byla malá, jak říkala, že jednou bude letuškou, taky zmizela. Všechno rázem pro mne přestalo existovat. Do bytu jsem se již nevrátil. Když jsem se vracel vždycky z hřbitova, prošel jsem Ondřejskou, do bytu jsem nešel. Drbny, které jsem znal od deseti let, taky odešly do nebíčka. Jen dvě ještě žily. Jedna pracovala jako šatnářka v Karlovarském divadle, říkala mi, že právě končí po třiceti letech v divadle, bylo jí 80. A ta když jsem ji potkal, vždycky brečela. A druhá drbna, paní Chroustová, se mnou několikrát šla pomalu hezkou procházkou a hezky jsme si povídali o lidech, kteří v Odřejské dříve žili. A ona mi taky Paní Chroustová, mám tu ještě Vás. A tahle milá stará paní vzpomínala, co se v naší Ondřejské ulici kdy přihodilo. Když jsme šli cestičkami nad Thermalem tam, kde je dneska bazén, paní Chroustová si vzpomněla, jak jsme zapálili louku.

Jako kluci jsme si chodili hrát na louku, to tam žádný bazén nebyl, bylo tam několik stromů planých hrušek a jablek, které nám chutnaly. Zajímavá křoví, šípky; chodili jsme na louku pozorovat párečky. Ale většinou jsme dolovali a jednou vydolovali bednu zabalenou ve voskovém papíře. Hned jsme ji otevřeli a našli poklad. Německé rakety do poplašných pistolí. Byly dlouhé asi třicet centimetrů, dva, tři centimetry tlusté. Rozdělali jsme na louce oheň a dali jednu rachejtli do ohně. Z dálky, ležíce na břiše, jsme očekávali výbuch. Nic, jen to zasyčelo. Pokus vyvodit detonaci s druhou rachejtlí se taky nevydařil. Tak jsme naházeli na oheň zbytek, možná padesát rachejtlí, a začalo se dít něco strašného. Začal ohňostroj, rachejtle lítaly všemi směry. Nad lázeňskou čtvrt, nebo jen do křoví, které začalo hořet. Utíkali jsme domů, za námi spoušť, hasiči, zdálky vidím tátu a mámu koukat z okna a nejenom je, všichni koukali na louku, co se tam stalo, dým, výbuchy, ohňostroj. A teď viděli nás, očouzené od ohně a už se sundávaly řemeny z kalhot. Dostál jsem trojku z mravů.

Paní Chroustova se smála, když jsme si vzpomínali na život v Ondřejské. A pak jsme se rozloučili. To už jsem věděl, že je to naposled. Rozloučení se vším. V 91. roce jsem si řekl, že již domů nepoletím. Byl jsem zklamán. Ze známých se stávaly kurvy. Když chtěl Hendrix, aby mu zahráli Plastici na narozeninách, poslali ho za manažerem. Měl jim za koncert zaplatit. Hendrix byl jeden z nejstarších a nejznámějších bedňáků. Dělal s Primitivy, s Plastiky, takové dlouhé roky kamarádi, a teď jim musí platit.

Zkrátil jsem si pobyt o týden a odjel do Vídně, kde jsem se vzpamatovával z šoku. A pak jsem odletěl domů do Austrálie.

Láďa Holub, můj nejlepší kamarád všechno z bytu prodal a prochlastal. A taky jsem ho objevil na seznamech udavačů. A nejenom jeho. Tihle bezcharakterní práskači byli schopni čehokoliv. Jen lidí s čistým svědomím, jako Robin, se o podepsání rozpovídali sami a vysvětlili okolností podpisu. Někteří, jako Salivarová si nestoudně žádali o falešné lustrační osvědčení. Emigrace není peříčko. I v té se člověk potká s lidmi, kteří se snaží vám zpříjemnit život jako komouši. Papagáj Satura, zasloužilý Kanaďan. Jeden z nich.

Minulý rok vypršel desetiletý nájem hrobu mých rodičů. Moji přátelé, manželé Hybšovi, známí jako Kominík a Kominice, zaplatili hrob na dalších deset let. A budou dávat na hrob mramorovou desku. Zdeněk Hybeš dělal prověrky a estébáci ho později přepadli a málem zabili. V Necenzurovaných novinách je o tomhle případě několik článků. Je to fajn pocit, že tam mám pořád dobré přátele, kteří pomohou.

A kdo se vrátil zpátky domů, schvaluji mu to, pokud má větší vztah k vlasti, je to jen jeho svobodné rozhodnutí.

Rád vzpomínám na zasněžené Vary, na pohled z Riegrových sadů, na vinárnu U Supů, U Zpěváčků, U Dvou Slunců. A na Budvar a Smíchovský pavilón. A na lidi, kteří tam chodili. Všichni špatní nebyli, dost jich bylo fajn. A to jsou moji přátelé. Příští rok v říjnu mně bude 60, čemuž nemohu vůbec věřit, neboť si připadám o 40 let mladší. Tak vás všechny, kteří budete v té době na návštěvě v Sydney, srdečně zvu na malou oslavu. Na skleničku, nebo jointa.

Jirka Vaněk, Čech bydlící v Sydney, Austrálie.

Ross Hedvicek

Ross Hedvicek

Bloger 
  • Počet článkov:  174
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Jsem cizinec, ktery to vsechno u vas s velkym zajmem sleduje a vetsinou cumi jako zaba z kysky. Chcete-li mi okomentovat muj clanek, napiste mi na nizeuvedenou adresu. Slibuji, ze odpovim kazdemu. Zoznam autorových rubrík:  Co rikate hentemtomu?Nezaradené

Prémioví blogeri

Post Bellum SK

Post Bellum SK

73 článkov
Pavol Koprda

Pavol Koprda

9 článkov
Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

19 článkov
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu