reklama

Jak jsem přišel k Chartě a Jak jsem byl partyzánem...

Následující text jsou vzpomínky mého kamaráda z Austrálie, Jiřího Vaňka. S uveřejněním souhlasil.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (3)

--------------

Jak jsem přišel k Chartě a Jak jsem byl partyzánem

Ve Varech jsme se scházeli vždycky v restauraci Budvar, nejenom protože tam měli dobré pivo, ale Budvar byl i místem, kde nás mohli najít celkem bez problémů i naši kamarádi z Prahy, kteří do Karlových Varů za námi jezdili.

Jeden z častých cestovatelů byl Láďa Smetana, známý pod přezdívkou Hendrix. A jednou, koncem února začátkem března v roce 77, přivezl přetisk prohlášení Charty. Polovička Budvaru okamžitě zmizela. Bez zaplacení. Srali strachy. Hned jsem začal pátrat, kde Chartu mohu podepsat. V té době bydlel ve Františkových Lázních Karel Soukup (Charlie), ke kterému jsme druhý den do Frantovejch přijeli. Na malém papírku jsem tenkrát napsal své jméno, narození a pár slov, že souhlasím s prohlášením Charty 77 o dodržování lidských práv dle Helsinské deklarace.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Za čtrnáct dní po podpisu Charty 77, jsem "vezl" do Prahy k rodině Němců, do Ječné, několik dalších podpisů. Postupem času jich bylo kolem třiceti. Dana Němcová jásala, že podpisy přibývají, všichni jsme jásali, jásalo se v Ječné vlastně stále. Buď tam návštěvníci přišli již totálně namol, nebo se dodělali na místě. Líbilo se mi tam. Každý pátek jsem skočil do svého hillmanna, podle kterého mě Mejla Hlavsa pojmenoval Hillmann, dorazil jsem ke Sváťovi Karáskovi do jeho krásného miniaturního domečku, kde většinou sestava Mejla, Sysel a další na mne čekali. U Sváti se mi vždy moc líbilo. Stáňa byla fantastická, moc na ní vzpomínám.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Po pár hodinách v domečku jsme se narvali do hillmanna a dojeli na Hradčanské náměstí, kde hillmann odpočíval a čekal, až se vrátím z partyzánských toulek. Toulky začaly v Nerudovce "U dvou Slunců", kde sedával vedle vchodu známý marxistický filozof Egon Bondy. Je zajímavé, že židle kolem stolu, u kterého chlastal celý den, se zaplnily až ve večerních, spíše v nočních hodinách, když už se v zadní části místnosti nedalo ani stát.

Byl někdy strašně otravný. Tenkrát, podávali dobré pivo a U Slunců, přežívala tradice českých výčepů. V 90. roce, když jsem přijel poprvé po dvanácti letech domů, jsem vyrazil a doufal, že někdo z mých známých z Charty, z undergroundu bude tam sedět. Neseděl, v poledne zavřeno a na stolech jsem zahlídl RESERVÉ. Konec . Byl jsem zničen.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Jo, dříve to bylo jiný kafe. Pár dní před mým vycestováním začal nějakej estébackej hajzl fotit, já ho poslal do prdele. V Nerudovce čirou náhodou stála volha, do které mě naložili a přesto, že jsem měl jen dvě piva, odvezli na záchytku. Celou noc jsem nespal, střízlivý, mezi ožralským výkvětem. Ráno mě zřízenec vyvádí na svobodu, kde čirou náhodou zase stála volha a odvezli mě do malostranské služebny SNB. Po dvou hodinách mě propustili, bez peněz, kabát byl U Slunců i s peněženkou. Byla hrozná zima, já byl hladovej, žíznivej. Napadla mi myšlenka jít k Pepovi Janíčkovi a myšlenka to byla dobrá. Když jsem k němu dorazil, okamžitě se mne promrzlého ujal, za několik okamžiků stál přede mnou s tácem, na kterým bylo od lahváče přes horké kakao, čaj, kafe i pohlazení od člověka, kterého si nesmírně vážím již od dob, kdy hrál s Primitivs Group. Největší mojí životní pocty se mi dostalo, když mě Pepa pozval k sobě oslavovat Silvestra v 77.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Po mikulášské zábavě v Rychnově, v domě Jana Prince se nic neplánovalo. A Pepa zvládnul něco, nad čím si do dneska lámou tehdejší a dnešní estébáci hlavu. Zůstalo to utajené. A bylo to vynikající. V půlnoci Plastici zahráli hymnu naší generace Light My Fire od Doors, ve vaně živý kapr, kterému se dostalo v půlnoci svobody ve Vltavě. Paní Janíčková doslova s láskou se starala se o stovku lidí, které k sobě vázala vzájemná úcta a dokonalé přátelství. Tenkrát patnáctiletý David Němec do mne "náhodou" strčil a já plaval s kaprem. Ne ve Vltavě, ve vaně.

Od Slunců jsme vyrazili k Supům. Zajímavá vinárna, velice populární, kde se scházeli moji přátelé, kteří navštěvovali výčep U Slunců, nebo z Orlíku, kam zase chodili lidí od Supů. Byly ale i hospody, které otvíraly ve tři ve čtyři ráno. Do těchto kulturních stánků, určených hlavně pro popeláře chodili lidí, kteří žili 24 hodin denně, Eugen Brikcius, Honza Šafránek, atd.

Mám je moc rád, prožil jsem s nimi hezké chvíle. Ty bych doporučil jako vzor (chartistů). A v popelářských hospodách, kde popeláři před vyjetím do ulic si k snídani dali pět piv a rum, se odehrával kabaret. Chartista, nechci říci jméno, jen naznačím - sochař - vyskočil na stůl, na hlavu si dal moravský klobouček, nalezený v popelnici, stáhl si kalhoty, do zadku si strčil růží a zazpíval moravskou lidovou. Žádná pražská vinárna, kavárna, výčep nemá tak dobrou akustiku jako vinárna U Supů. Gotické stropy. Tam bylo možný poslouchat od jednoho stolu povídání na druhé straně vinárny.

Proč se o tom zmiňuji. Všude se v té době šuškalo. Všechno bylo strašně tajné. Znám lidi, jako Vřeštílka, Věru Jirousovou. Když jsem s ní mluvil a nejenom já, tak se šuškalo na balkónech, aby to nikdo neslyšel. V té době v bytech byly odposlechy. Ale co se utajilo přes den, přestalo být supertajemstvím U Supů, vlivem akustiky. Tam měli službu estébáci od otevření až po zavření. Co se chtěli dozvědět, dozvěděli se. A když ještě někdo řval jak pominutej, jako Honza Princ, dnes plukovník, tak se estébáci mohli i přiožrat za státní peníze, nic jim neuniklo.

Po několika flaškách červeného Mavrudu, pokud ho měli, nebo Pražského výběru, pokud ho měli, jsme se k ránu doplížili jako partyzáni do Ječné k Němcům.

Od Supů k Němcům to daleko nebylo, nejtěžší úsek byl Karlák, teda Karlovo náměstí, tam jsme doopravdy mleli z posledního, bez možnosti si dát loka vína, piva nebo rumu. Vždy jsem se cítil vyčerpán fyzicky, ale pocit, že dělám něco pro republiku, byl větší než naše utrpení. Ti slabší se občas na Karláku vyblili do křoví, proto se říkalo, že aktivita Charty se pozná podle much. Nerozumíte? Čím víc nablito, tím víc much. Ve dne se Karlák zmáhal lehce, odpočívali jsme u Černého pivovaru. Několikrát se stalo, že tam partyzánská hlídka odpočívala celý den, na stojáka.

Rodina Němcova je, byl a bude pojem. Dr. Jiří Němec - ještě dnes se mi dělá špatně od alkoholu, když si na něj vzpomenu. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nikdy jsem nepřišel na to, proč Jirka, ač psychiatr a Dana psycholožka, nebyli schopni zvládnout alkoholismus, který bujel v Ječné. Poznal jsem pár lidí, kteří do Ječné přišli a odešli jako alkoholici. S každým to postupně šlehlo. Třeba když se poprvé v Ječné objevil ing. Litomiský, červená tvářička, velice pobožný, trochu nejistý, v ruce za krk držící husu, vkročil poprvé tento hodný člověk do epicentra Charty 77. Po několika týdnech byl jedním z nás, smrděl politým pivem, byl disidentem.

Známý byl fakt, že brát si s sebou do Ječný pohlednou holku, nebo paní, bylo velice nebezpečné. Starý, jak se říkalo Dr. Němcovi, byl pořád nadržený a nejednou prohlásil, že oprcal všechny holky z undergroundu. A půjčoval si k tomu prostory. Jeden z nejlepších lidí byl Honza Šafránek, který měl ateliér v bývalé hospodě U Papoušků. Honza občas půjčil Starému klíč a tak v rámci svého postavení klátil v Honzově posteli mladou chartistku. Nejhorší bylo, že někdy tento starý kozel ožralý skákal v Honzově posteli v botách.

Vůbec byla se Starým sranda. Jednou byla krize. Moc peněz mezi lidmi nebylo, nálada pod psa. Mejla se pohupoval zepředu dozadu, ze špiček na paty. V mé kapse byl poklad. Stokoruna. Co s ní? Ale kde a s kým? Zvolil jsem Starého, prof. Dr. Jiří Němec a promovaná historička umění mně tenkrát padli do oka. Vřeštivcovi jsem pošeptal na balkóně, aby to nikdo neslyšel, že mám stovku, Vřeštivka to pošeptal Starému. Starý se vypjal jako kohout a řekl, jdeme na to. Šli jsme, nohy mě bolely, nikde nám nenalili. Každý šatnář byl v té době prověřenej, většinou spolupracoval s estébé. A když viděl Dr. Jiřího Němce, rozhodně jednal, buď se snažil zavřít dveře do vinárny, nebo tvrdil, že dnes je pivo na hovno a doporučoval jinou hospodu. Tak jsme se dostali já, Věra a Starý až na Národní třídu, kde zbývala poslední možnost a to vyhlášena Bystrica, kam chodily laciné šlapky, uhlíři a herci z Národního divadla.

Naděje na pohár s vínem se vytratila hned, jakmile nás uviděl šatnář, který se postavil doprostřed schodů a spustil: Ne, vás ne, pane doktore, vy sem nesmíte, pak cosi blebtal, že je čestný člověk, že proti Chartě nic nemá, ale že nechce ztratit místo. Místo šatnářů za bolševiků byl zlatý důl, kdo prošel prověrkami, estébáckými, měl o budoucnost postaráno. Ve Slávii dělal šatnáře Ivan Medek, k němu chodili estébáci z Bartolomějské pro sparty v tvrdém obalu, měl je pod pultem, pro vybrané hosty, tvrdé Sparty byla známka lepšího společenského postavení, tak pan katolický laik je prodával bolševické policii.

Se Starým byly problémy, on měl i trochu smůlu. Jednou na Smíchově popíjel s Janou Převratskou a ráno, když se vracel domů, poblil tramvaj. Samozřejmě ve Večerní Praze na první straně Dr. J. N., z Ječné č. 7, atd., atd., poblil zaměstnance z ČKD, kteří v ranních hodinách jeli do práce. Tramvaj musela být uklizená a tím se zdržel nástup do práce budovatelů socialismu.

Nikde nás neobsloužili, ani k Supům nás nepustili. Jeden z nejhorších dnů prožitých v chartistickým společenství.

Starého jsem v té době měl rád, jako ho měli rádi všichni. Mozek Charty v jejich začátcích, spolu s panem prof. Patočkou. Bohužel osud zavál Dr. Jiřího Němce jinam, než bych kdykoliv připustil, že se u jeho osoby může něco podobného stát. A tom se zmíním někdy později.

V Ječné měli dvě špajzky. Jednu veřejnou a jednu tajnou. Ta veřejná byla pro lidi, když hladoví hledali něco k jídlu. Jako Honza Brabec. Honza, když bral, pozval děti Němců do cukrárny a utratil s nimi velkou část své dobírky, nebo zálohy. Kolem března začali chodit první finanční podpory ze zahraničí. A životní úroveň se začala u některých lidí rapidně zlepšovat. U některých. Jednou v noci, teda k ránu, mně třeštila hlava, jdu se v kuchyni u Němců napít vody z vodovodu, žádný z vodovodu alkohol, jak to zpívali pánové Dino a Vaťák, jen tvrdá reality, bezbarvá, odporná, chlorovaná voda, smrdící hnus.

A co nevidím. Tenkrát byl byt u Němců poloprázdný, trval jeden z občasných zákazů a do bytu mělo přístup jen pár lidí. Mejla za závěsem, kde byla tajná špajzka, si řezal plátek šunky, která tam visela jako Hus na popravišti. Nabídl mně kousek s tím, abych to nevykecal. Držel jsem to v sobě hodně let. Než jsem to vyžvanil. Tou šunkou začalo rozdělování chartistů, jedni se stali elitou, druzí něco mezi a třetí byli v 90. roce úplně zapomenuti.

Když se prodává byt, nebo dům, zdůrazňuje se pozice. Pozice je důležitá. Byt v Ječné měl pozici dokonalou. Naproti byl výčep lihovin, občas jsme si tam dali vyrovnáváka: rum, nebo vodku. Jednou jsme vyrazili do ulic, teda do hospod, Mejla Hlavsa měl v té době podrážděná játra. Rozhodně to prohlásil ještě v domě, kde bydleli Němcovi, že pít nebude, ale nevydržel, dal si rum taky. Dr. Němec, i když v bytě nebydlel, měl tam svoji pracovnu - hezká místnost, hodně knih. Místnost se používala k přijímání vzácných návštěv a občas tam vyspali na parketách lidí, kteří byli natolik dobří, že neudělali v pracovně nepořádek. Ale na Danu toho bylo moc, Starý taky byl unaven z návštěv ve své pracovně, tak přišel zákaz. Patřil jsem mezi vyvolené a přes zákaz jsem mohl využívat byt v Ječné. Tenkrát i Dana byla někde pryč, nikdo v bytě z rodiny Němců nebyl. Akorát Mejla, který s manželkou Janou bydlel v malinkém kamrlíku, do kterého se chodilo z kuchyně, Sysel, myslím, že tam byl Bowie, možná dva tři lidí navíc. Nepamatuji se. Ale pamatuji se, že někdo ťukal na dveře, já otevřel a paní venku se mě zeptala, jestli je Dana doma. Než jsem stačil odpovědět, nebo ji pozvat dovnitř, Sysel jí vyrval z ruky husu (husa byla populární) a zabouchl dveře. Starý pak šílel. Byla to příbuzná a byl z toho malér. Za pár dní se vše uklidnilo a život šel dál.

Nedaleko Ječné, v Anglické, bydlel Petr Uhl. Petra jsem měl rád. Vůbec mi nevadilo, že má trochu levicové názory, protože v první polovině roku 77, kdo se nebál podepsat Chartu, byl v mých očích hrdina a těch hrdinů bylo doopravdy málo. Po pár návštěvách u Petra jsem jednou přišel na návštěvu se svojí bývalou manželkou Helenou a o poschodí níž, než bydleli Uhlovi, seděli u malého stolku dva esenbáci, kteří měli seznam lidí, kterým zakázali návštěvu u Petra. Pustili dovnitř jen Helenu. Pak, když Helena opustila byt, mohl jsem k Petrovi já. Petr dostal nápad, že bychom mohli jít na čaj do Anglické kavárny (nejsem si jistý s názvem). Vyjdeme z baráku a pomalu jdeme a vedle nás Tatra 603, která stála vedle Demínky 24 hodin. Sedneme si ke stolu a ještě než přišel číšník, zkontroloval nám esenbácký bažant, celý rudý ve tváři, občanské průkazy. Vypijeme čaj a pomalu se ubíráme zpět. Šestsettrojka vedle nás. Petr to neměl vůbec lehké.

Co prožíval a s ním Anička Šabatová, bylo peklo. To samé se odehrávalo v bytě Dr. Hejdánka. A jiných... Pro některé lidi nebyla Charta procházka, ale utrpení. Vyhazov ze zaměstnání, neustálý dohled StB, když zaměstnání, tak takové, že to stačilo jen tak na pivo. V té době ani nikdo nevěděl, že se naskytne nějaká možnost vycestovat. Hodně lidí z Charty by šlo radši do vězení, než aby odešli za hranice. Sváťa Karásek, který neměl jinou možnost než se vystěhovat, se vrátil hned v 90. roce zpět do Prahy. A postupně se začali vracet i jiní. Měli zemi rádi a ani jim nevadilo, že se vrací mezi lidi, z nichž víc než polovina byla tupým obrazem společnosti, která fungovala přes 40 let.

Na Vánoce v 77. roce jsem s Helenou a dcerami Janou a Hankou přišli do Ječné. Měl jsem tenkrát radost, že vánoční svátek mohu strávit v kruhu rodiny Němcovy. V bytě byla vánoční nálada, pár hostů na odchodu, na pár vzácných hostů se čekalo. Když jsem zjistil, že mezi hosty bude Bondy, sbalil jsem kufry a odešel s Pavlem Zajíčkem a Fandou Pánkem k Petrušce Šustrové.

Petrušku jsem měl vždycky rád. Přesto, že se v jejím bytě scházel underground, měla respekt a všichni ji poslechli. Trochu mi dnes vadí útoky na ni od lidí, kteří nevědí, o čem mluví. I když jako mladá měla názory trochu doleva, nevěřím, že by někomu někdy ublížila. Tak jsme dorazili k Petrušce. V bytě pohoda, moc se mi u ní vždycky líbilo. Začaly oslavy vánoc. Já, Petruška, Pavel, Pánek možná někdo na víc, určitě, ale nevzpomínám si na jména. Ale nikdy nezapomenu, že tam byl prof. Šabata, starý zasloužily komunista. Držel jsem se dost dlouho. Profesor, Jarda, jak jsem mu začal říkat, bez profesora, přivezl z Moravy demižon domácího vína.

Pořád ho vidím před sebou. Suverénní aparátčík. Když jsem mu řekl, že kdyby byl u moci, byl by stejná kurva, jako Husák a spol., klidně se na mne podíval a řekl, že jo, ale ne tak velká, jako ti dnešní. Celkově zařazuji tyto vánoce mezi kladné.

26. prosince jsem šel na koncert ETC. Já, Petruška, Zajíček, Pánek a dva tři lidi navíc. Zadarmo. Sedneme si do první rady v nabitém sálu a ještě než začali hrát, jsem zařval:Ať žije Charta 77. Podívám se vlevo, vpravo a nikdy jsem neviděl utíkat tak rychle Zajíčka a Petrušku k východu jako v tenhle moment. Zdrhnul jsem taky. Vánoce na policii jsem ještě nezažil.

Jednou v Ječné nebylo co pít. Všechny knajpy již měly zavřeno. Tenkrát, někdy kolem druhé ranní dorazil Eugen Brikcius a Jan Patočka mladší. Evžen se mi okamžitě zeptal, kde je víno a dal mi jeho pověstnou zadovku. Bylo mi úplně jasné, že je to jeden z nejlepších latinářů v Evropě, ale o jeho organizačních schopnostech jsem nic nevěděl. Eugen říká: pojď, jdeme sehnat víno! Vyrazíme před dům a já jen zíral. Eugen stopnul taxíka, zeptal se šoféra, jestli něco má. Po otevření kufru, se objevila zásoba vín, ale nebylo tam to, co by chtěl. S druhým taxíkem jsme měli úspěch. Nakoupili jsme, popili, pospali a ráno na vyrovnáváka do Černého pivovaru na Karláku.

Moc jsem po ránu nepil, tak trochu jsem obdivoval statečnost některých bojovníků za lidská práva, kdybych do sebe hodil rum po ránu, hned bych ho vyzvracel. Což se mi několikrát stalo. Ale mimo chlastu jsme provozovali i sportovní aktivity.

Karáskův domeček mně připadal, jako by byl vyňat ze Zlaté uličky na Hradčanech. Strašně útulný, nedaleko hospoda, kam se chodilo pro pivo do krásného džbánu, který dělal signatář František Maxera. Jednou jsem v té hospodě byl se Sváťou, Janou Převratskou a Juliánou Jirousovou. Nálada nebyla moc dobrá, Jirous ve vězení a Juliána to nesla dosti těžce. Zvláštní odpoledne. Krátce na to se mi Stáňa Karásková zeptala, jestli by nebylo možné, abych sehnal někde na horách příbytek, kam by s dětmi a s několika přáteli odjeli na pár dnů. Vím, že jsem odpověděl okamžitě ano.

Můj dlouholetý přítel Zdeněk Hybeš vlastní domeček U Komeníka na Božím Daru. Předtím někdo zorganizoval Chalupu na Hřebečné, kam přijelo dost lidí, v čele s Danou Němcovou. Zdeněk Hybeš v 90. roce, když jsem přiletěl poprvé, dělal předsedu prověrkových komisí, za pár let na to byl přepaden, ve vážném podezření jsou bývalí estébáci, málem zabit. U soudu mu soudce tvrdil, že si ruku snažil utrhnout, zlomit a vyvrátit on sám.

Když jsem Zdeňkovi řekl začátkem roku 78, že potřebují jeho domeček, nejenom souhlasil, ale postaral se o dřevo, aby se všichni cítili dobře. Všechno bylo utajeno. Ve Varech jsem to věděl já, Hybešovi a Vráťa Riedl s manželkou, kteří také strávili týden na Božáku. Vráťa (Džorby) dokonce prodal nový tuner, aby bylo víc pro všechny, kteří přijeli autobusem z Prahy na autobusové nádraží ve Varech. Sváťa, Stáňa, Adéla, Šimon, Jana Přehratská, jedna psycholožka, kterou nemohu jmenovat (ahoj!), Blanka Dobešová. Se mnou čekal taky Galoš s ohromnou amerikou a odjeli jsme do Božího Daru. Krb byl roztopen, báječná nálada, všichni jsme se radovali, že si můžeme odpočinout bez šikanování StB.

Radovali, ale ne dlouho. Večer jsme šli do nabité hospody na večeři. Dostali jsme stoly v zadní části, do které bylo dosti složité se dostat. Ani jsme se pořádně nenapili piva a už tam byli. Prodírali se k našim stolům a zkontrolovali nám občanské průkazy. Jen nám. Stejně jako v Anglické, když jsem byl na čaji s Petrem Uhlem. Večer jsme prožili doslova pohádkový, bez stresu, po dlouhé době si vlastně uvědomuji, jak tahle část undergroundu a Sváťa se svojí ženou Stáňou byli to nejlepší, co jsem v Chartě a ve svém životě poznal. Když jsem se v Austrálii dozvěděl, že krátce po odletu Šimona Karáska zpátky do Švýcarska Stáňa umřela, bylo mi nanic. Nepříliš dlouho před její smrti jsem s ní mluvil, když zavolala do Sydney a ptala se na Šimona. Moc to bolelo.

Druhý den ráno jsme šli na procházku. Sváťa spokojeně vykračoval daleko od nás, všude bílo, hodně turistů, netrvalo to pár minut a esenbáci Sváťu kontrolovali. Vlastně všechno šlo do starých kolejí. Smířili jsme se s tím a lyžovali, sáňkovali, pili. Nechal jsem se vyhecovat Blankou, Stáňou, Janou a PhDr. ..., abych se s nimi proběhl na běžkách.

Málem jsem nedoběhl domů. Nestačil jsem jim a to kouřily dost cigaret. Já, nekuřák, jsem se jen taktak doplazil zpátky k domečku. Ještě, než jsme doběhli zpět, tak asi v půlce zpáteční cesty, v přenádherné přírodě, sníh byl modrý a obloha úplně ocelová, koukám, proti nám osamělý běžec. Když nás míjel, polil mě pot. Vyjelo z něho: nazdárek, to je překvapení, kde jste, u Komeníka (Hybeše)? Já si nevzpomínám na jeho jméno, ale Sváťa ví, o kom mluvím. S ním pak přišel Petr Ferko a to byl ten, na kterého jsi se Sváťo ptal před dvěma roky na Bondi Beach. Hned mně bylo jasné, že tajemství je prozrazeno, a nezbývalo než čekat.

Dočkali jsme se kolem třetí ráno. Ten strašný řev Mejly se nedá zapomenout. Tichá horská vesnička. Jako v pohádce. Vše bílé a trochu hlučné. S Mejlou dorazili skoro všichni. Janíček, Voják, Kabeš, Tympo, Němcovi a spol. Dovolená s Andělem. Pardon, dovolená s Plastiky. Druhý den jsem šel s Mejlou a asi deseti dalšími do hotelu Zelený dům. Takové místní hogofogo. Hned po vstupu Mejla zařval: máte játra? a během pár vteřin jsme byli nuceni opustit lokál.

Byl jsem překvapen lyžařským uměním Janíčka, Vojáka, vlastně všichni byli dobří lyžaři. I Sváťa. A aby pobyt v zasněženém Božím Daru nebyl jednotvárný, jeli jsme auty do Varů do Thermalu, kde jsme plavali v teplém bazénu. Jako milionáři. Pohoda. Ráno jsme našli propíchané pneumatiky a díru v chladiči.

Ještě krátce k PhDr. ... I když nebyla signatářka Charty, kamarády měla lidi z Charty. A vše tajně. Její manžel byl podnikový psycholog v něčem velkém, zapomněl jsem. Copak je asi dneska? Psycholog, kterého zaměstnáním bylo blbnout masy.

V Čechách jsme dodržovali vánoční tradice. Jana a Hanka se mohly radostí zbláznit, když jsem jim řekl, že pojedeme na mikulášskou do Rychnova. (http://bohemia.htmlplanet.com/custom.html) Nakoupili jsme pár banánů, jablek a cukroví, vše naházeli do hillmana a vyrazilo se za Mikulášem. Před vjezdem do vesnice jsme byli kontrolováni esenbé, zapsali si jména a my dorazili k Princům.

Kukalka vařila guláš nahoře v nejteplejší místnosti, která byla určena jen pro děti, Jarda Kabelka vyprávěl dětem neskutečně příhody. Spokojenost. Když jsme se chystali na rozdávání dárků, do domku vtrhli esenbáci, znovu nám kontrolovali občanské průkazy a odešli. Dana Němcová tenkrát měla strach, protože tam bylo pár děti z prominentních rodin. Za půl hodiny se vrátili esenbáci, většinou důstojníci a četli jména.

Jako gestapácký transport. Já, Pepa Janíček, Čunas, Zdeněk Vokatý (Londýn) a další asi tři čtyři jsme byli vybráni do transportu do Děčína do oddělení Státní bezpečnosti. Venku byl autobus esenbáků, to byla akce! Když mě vedli v budově SNB v Děčíně, na chodbách stáli psovodi se psy. Dodali mě k jednomu dařbujánovi, který se mě pořád ptal, kdo platí banány, jablka a jiné lahůdky, které jsme měli při naší mikulášské zábavě pro chartistické děti.

U tohoto protistátního tématu jsme zůstali dvě hodiny a pozdě večer mě vykopli z budovy. Vrátného jsem se zeptal, jak se dostanu do Rychnova. Přes most a doleva. Vyrazil jsem na cestu, nevěděl jsem, kde jsem, ulice byly tmavé, kráčím k Rychnovu, přemýšlím o vrátném, určitě to byl komunistický zmetek v modré uniformě, co nosily Lidové milice. Takovejch hajzlů tam bylo tenkrát hodně. A vypadá to, že se jim daří převelice dobře i dnes, pokud nezemřeli, prašiví komunisti! Když jsem byl skoro na kraji Děčína, koukám, zázrak. Taxi. Naskočím dovnitř, říkám řidiči, že nemám peníze, že to zaplatí v Rychnově, řidič se mi zeptal, proč jdu na jinou stranu. Ten hajzl bolševickej ve vrátnici mě poslal na druhou stranu.

Dorazili jsme do Rychnova, kdo měl chuť si zahrát, tak si zahrál, hudebníků tam bylo dost ze všech kapel. Pepu Janíčka odvezli z Děčína do lesů, kde zastavili volhu, řidič předtím vypínal a zhasínal světla a říkal, to nám to dneska blbne, musíme se na to, pane Janíček, podívat. Vystupte si taky. Pepa vystoupil, estébáci naskočili do auta a nechali ho v lese několik desítek kilometrů od Rychnova. Někdy kolem desáté ráno se dotrmácel úplně vyčerpaný. Zbytek přivezli zpět estébáci auty.

Odjeli jsme z Rychnova, měli jsme štěstí, že jsem vybral nejhorší silnice a vyrazil dřív do Varů. Ostatní dopadli špatně. Několik techničáků bylo zabaveno. Když jsme se vrátili domů, napsal jsem stížnost prezidentské kanceláři. Odepsali mi, což byl podle Petra Uhla ohromný úspěch. V odpovědi nějaký generál-imbecil mi vysvětlil, že SNB může za určitých okolností dělat vše, co je k zapotřebí k zajištění budování nevím čeho. A jako odměnu mi poslal nějaký lotr z estébé v Děčíně noviny Průboj, kde byl článek o mikulášské zábavě v Rychnově. To bylo naposled, co jsem v Rychnově byl, později komunisti dům Princů vyhodili do povětří.

Nedaleko v Řepčicích se zabydleli Viktor Parkan a Charlie s rodinami. Charlie a Viktor byli skvělí lidé. 30. prosince 1977 jsem byl v Řepčicích na oslavě Silvestra, takové malé posezení, Sváťa, Viktor, manželky, myslím že tam byl Čunas, Převratská a já. A to byla moje poslední návštěva severočeského kraje. Definitivně se tam již nepodívám.

Mám štěstí, že Charlie žije v Austrálii a občas se vídáme. Charlie je osobnost jako Karásek. Čunase jsem měl rád taky, stejně tak Mejlu, o kterém jsem se zatím moc nerozepsal. Byl to pan Hudebník. Undegroundová osobnost. Moc mi bylo líto, když umřel.

V 78. roce jsem vycestoval, zbaven občanství, do Rakouska. Během několika týdnů mi bylo jasno, že signatáři Charty, kteří měli komunistickou minulost, se stali znovu bolševickým děsem, kterého jsem se bál. Snaha ovládat člověka jim ale v mém případě nevyšla. Nepodařilo se jim, abych jako ostatní, i když nestraníci, lezli komunistickým gaunerům do zadku. Stranil jsem se těchto parazitů, kteří zneužívali pohostinství Rakouska. Začal jsem krátce po příjezdu do Vídně pracovat. Tito zhýčkaní chartističtí lumpové se do mne pustili, že jim kazím reputaci. Svojí prací. Soudružka Dr. Irena Dubská řvala, jako by přicházela o poctivost. Měla snad strach, že by v té době musela pracovat někde, což by bylo pod její důstojnost? Měli vůbec ona a její druh Zdeněk Mlynář důstojnost? Pochybuji. Jejich nejlepší přátelé byli vyslaní estébáčtí agenti-chartisti. Podezření o chartistických fízlech jsem měl spolu s několika přáteli hodně let před zveřejněním seznamu udavačů v Cibulkových NN. A nemýlil jsem se! Dr. Skront, Dr. Hodic, František Maxera, ano to je ten, do jehož krásných pivních džbánů se chodilo pro pivo u Karáska a v Ječné.

Nebudu se moc rozšiřovat o Vídni. Jen chci naznačit, že komunističtí grázlové v čele s Mlynářem začali představovat západním novinářům Chartu jako pouze levicovou opozici a to byl důvod, proč jsem odvolal svůj podpis Charty 77.

V 80. roce jsem z Vídně odletěl, znechucen politickými kašpary, do Sydney. První tři roky v krásné Sydney jsem ještě setrvačnosti pokračoval v pití. Když jsem se probudil ráno 11. října 1983 s hroznou kocovinou po oslavě svých 40. narozenin, řekl jsem dost. A přestal jsem pít. Přes dvacet let nepiji. Párkrát do roka, když jsou vedra, koupím si dvě třídecovky plzně. Výjimku jsem udělal v Praze a ve Varech, kam jsem přijel v dubnu 1990 na návštěvu.

Chodil jsem po Varech, moc se mi tam první dny líbilo, jen se mi zdálo, že lidi vypadají trochu starší, zničení každodenním vysedáváním v hospodě, špatnou stravou a znečištěným ovzduším, které bylo v té době na Karlovarsku katastrofální. A nejenom tam. Pamatuji si některé známé, kteří před mým odchodem do Rakouska, byli schopni souvislé řeči. V 90. roce někteří byli přežívající mrtvoly. V hospodách chmura, čumění do poloprázdného půllitru, mě děsily. Všude na stěnách visel Havel, za mne Husák. Lidi zůstali ale stejní. Po 40 letech masivní komunistické propagandy byl výsledek víc než viditelný.

Prvního známého signatáře jsem viděl ve Varech, když Viktor Parkan se stavil u Vráti Riedla. Ohromná radost, vyrazil jsem do Prahy. Trochu jsem měl strach, jak mě přijmou kovaní chartisti po mém odvolání Charty v 79. roce. Zašel jsem ke Zpěváčkům se Zuzanou Němcovou. Pivo jako křen. V hubě prach, během dvaceti minut jsem vypil dvě plzně. Zuzana mi říká: Hele, támhle sedí Sysel. Pokukoval jsem po něm, jestli mě pozná. Poznal, pozval mě ke stolu a jeho první slova byla: Tys udělal dobře, žes to zabalil a odjel v 78. roce. Tím mě uklidnil. Zeptal se mě, jestli si dáme pivo. Říkám, že jsem měl již dvě, že kouřím trávu. On vytáhl plechovku a začal balit jointa. Servírka moc nadšená nebyla, protože podle jejích slov to divně smrdí. Šli jsme ven, Sysel si balí, policejní auto pomalu projíždí kolem nás a já byl podělanej až za ušima. Sysel mi říká: Co se bojíš, jak kecnou, nechám je zavřít! Policajty. Pidižvík kouří taky, ale nemůže, protože ho hlídají. Ptám se, kdo je Pidižvík a Sysel odpoví: Ty nevíš, kdo je Pidižvík? No, náš Václav - prezident.

A pak jsem se začínal dovídat od svých dobrých přátel věci, které bych radši neslyšel. Dlouho před 89. se vytvořila chartistická elita, která financovala z peněz, které chodily ze Západu, vlastní osobní zájmy, ať již to byl drahý fotoaparát, hudební nástroje, atd. Na druhé straně tu byli lidi, například Eugen Brikcius, kterému v době temna Dana Němcová dala 5 000 Kčs. Eugen byl bez práce, doma hladovějící dítě a Dana si řekla o peníze zpět. A ještě ke všemu v té době měl Eugen nohu v sádře. Katolická pomoc.

Do Ječné jsem vstoupil poprvé po dvanácti letech v dubnu 1990. Ani bych tam sám nešel, ale spal jsem v Praze u Ondry a Zuzany Němcových a děti jsem odvedl k babičce Daně. Přicházíme do Ječné, děti daleko přede mnou mlátí na dveře, otevřel David Němec, který na mne zkoumavě koukal. Když mě viděl naposled, bylo mu asi patnáct. Po chvíli mě poznal a pozval dál. Automaticky jsem šel do kuchyně, kde seděla společnost lidí, které jsem neznal. Na stole pár flašek drahého alkoholu. David mě pozval do Starého pracovny, která byla stejná, jak jsem si ji pamatoval. Jestli jsem pobyl dvacet minut, tak to je hodně. Necítil jsem se tam vůbec dobře. Než jsem odešel, šel jsem se rozloučit se společností v kuchyni. Flašky drahého alkoholu byly schované. Asi abych je nevychlastal. A tak se začaly objevovat trhliny ve vztahu k mým bývalým kamarádům a vlastně ke všemu, co dělá Čecha Čechem a dohromady vytváří český národ, vlast, domov.

Krátce po příjezdu do Varů moji kamarádi hudebníci udělali v Zámečku v Doubí u K. Varů přivítací koncert. Bylo to nádherné, o Chartě mluvil kdekdo. I lidi, kteří se za totality báli vzít kopie dokumentů Charty domů. Teď byl každý hrdina. Týden na to byl koncert v Lokti, kde Umělá Hmota, Ocelový Pepa mě vraceli zpět do doby, kdy vše pro mne v Česku skončilo a já odjel s přesvědčením, že se již domů nikdy nepodívám. Ale dvanáct let života v Austrálii nechalo na mně pozitivní stopy. Již jsem nesnášel pohled na totálně ožralé šestnáctileté kluky a holky.

Lidi z mé generace, kterým v 90. roce bylo mezi 40 a 50 lety, většinou byli lidské trosky. Vzhledem i duchem. Pomaličku se ke mně dostávaly zprávy, že lidi jako Mejla Hlavsa podepsali spolupráci z estébé. Moc jsem tomu nepřikládal tenkrát význam, s Mejlou jsem mluvil několikrát a i při mé poslední návštěvě na Klamovce jsme spolu prohodili pár slov. V té době se mi svěřil xx, když byl nalitej, že se ztratilo několik tisíc podpisů ze seznamů udavačů. Jen se zmínil, že mezi udavačskými zrůdami byli lidi jako Škutina. Ignoroval jsem řeči o Mejlovi a jiných. Nemohl jsem tomu ani věřit. V Praze jsem chodil odpoledne po ulicích s Jimem Čertem, jednou jsem šel na výstavu Benýška, který v Praze vystavoval a je taky v seznamech. Dá se říci, že na otevření výstavy se sešli VŠICHNI. Mluvil jsem s Blankou Dobešovou, Eugenem, který výstavu svojí řečí otvíral. Byl tam Paul Wilson, Hendrix, Němcovi, sjeli se lidi z celého světa. Skvělá Olga Havlová se bavila způsobem, jakým se bavila vždy, jeden by ani nepoznal, že je manželka prezidenta. Večer po zahájení Benýškovy výstavy se šlo na Rybárnu, kam Havlovi chodili mnoho let. Číšnice oslovovala Olgu slovy: Dáš si ještě jedno, Olgo?

Taky jsem se tam setkal s Čuňasem, coby majorem, který zajišťoval bezpečnost paní prezidentově. Koukal na mna jako inspektor Klubíčko. Z něho se postupem času stal obyčejný estébák, který zapomněl na své ideály.

Časem jsem se dozvídal věci neuvěřitelně. V Ječné, kde všechno prakticky začalo, v srdci Charty a undergroundu, byli udavači dva. Mejla Hlavsa a Starý (Dr. Jiří Němec). Před mým vystěhováním jsem si myslel, že někteří intelektuálové chlastají jen z deprese - nemohli vykonávat svoji akademickou práci, nemohli publikovat. Mýlil jsem se. Po sameťáku chlastali ještě víc. Dr. Němec, coby profesor, se ožíral takovým způsobem, že ho nikdo z rodiny Němců doma nechtěl. Na Zbraslavi, kde bydlel u své nejmladší dcery, se podělával na koberec a pak se to snažil rukou utřít. To co píší, není jedna paní povídala. V 91. roce se problémem alkoholu zabývali v Němcově rodině. Byl jsem u toho. Na to si našla čas i Markéta Němcová, která toho času byla velvyslankyně ve Varšavě a s kterou jsem se setkal u Ondry Němce v jeho bytě na Letné, kde jsem spal. Setkání s Markétou patří mezi mé dobré vzpomínky z návštěv Prahy.

Dr. Jiří Němec několikrát ve Vídni o sobě se slzami v oku totálně namol prohlásil, že podepsal spolupráci s estébé. Jen aby se dostal někdy v 80. letech na studie. Co je to za charakter? Upsat se ďáblovi, zrovna on, který se vydával za představitelé Laického katolického hnutí. Úplný paradox. O Mejlovém otci se vědělo, že je to práskač, Mejla zdědil tuhle hnusnou vlastnost asi po něm. V 90. roce posílali peníze na fond, který vedla Olga Havlová. Z tohoto fondu si půjčil jen Mejla Hlavsa, v první polovině roku 90 400 tisíc korun. Na sociální průzkumy, které dělal po pražských putykách. Olga nesla těžce nesrovnalosti ve financích nadace. Nenávratné půjčky. A když se svěřovala nejbližším přátelům, určitě se svěřila i svému manželovi, prezidentu Václavu Havlovi. Určitě si na to vzpomene, pokud bude chtít. 400 tisíc byly v roce 1990 velké peníze. Nejde ani o morální aspekt, ale mrzí mne, že nějaká stará paní, žijící třeba v Austrálii, která žije z důchodu, si utrhla od huby jen proto, aby měl na chlast estébácký udavač. Mejla Hlavsa, přestože žil v Ječné, kde chartu podepsali Jirka, Dana, Markéta, nevím jestli Pavla, Chartu nepodepsal. Byl posranej za ušima, jako většina národa.

Když mně někdo na Klamovce ukazoval magazín a na první straně Mejla s hajzlem Gottem, jak si podávají ruce, dorazilo mě to. Copak již zapomněl, že to byl právě Gott, který při slavnostním odsouzení a podepsání Anticharty měl velký projev před drtivou většinou umělců, kteří se zaprodali a tento ostudný papír podepsali? Hned po sameťáku jste měli tyhle grázly typu Gotta zavřít, nebo vystěhovat, jako to oni dělali s námi. Havel, roztřepanej z chlastu, měl možnost udělat pořádek. Chtěl? Teorie, že se bál občanské války, je nesmysl. Češi nikdy neválčili, akorát si v hospodě občas rozbili hubu. Já jsem pevně přesvědčen, že Havel v KSČ byl. Někdy kolem 60. roku. Podívejte se na http://www.humintel.com/havel1.htm . Na těchto stránkách se dočtete, že ve straně byl. A jeden z největších bolševických lotrů, Zdeněk Mlynář, chartista, věděl, proč to o něm napsal. Řeči o chybě v tiskárně jsou nesmysl. Ve větě, kde se píše, že Havel byl ve straně, se nedá změnit obsah chybou sazeče. Mlynář v té době neměl žádný důvod psát nepravdy o Havlovi. V 74. roce Havel byl prakticky neznámý člověk.

Svého elitního postavení v Chartě využívala rodina Němců ostošest. Pavlína Němcová s manželem Paloušem se nastěhovali do vily na Malé Straně, jejíž velikost by stačila pro pět rodin, nebo by se tam mohlo nastěhovat velvyslanectví nějaké zaostalé země, kterému by prostory bohatě stačily. Skoro ze všech se stali nenažranci, podobní nenažrancům z doby totality.

Jak chutná moc. K smíchu a pláči! Můj kamarád Hendrix, který dělal na Barrandově kulisáka dlouhé roky, se slzami v očích se mi svěřoval, že ho v 90. odkopli jako psa. Hendrix, který byl aktivní nejenom v undergroundu, ale dávno před ním, třeba kolem lidí jako Milan Knížák. Knížáka moc v Chartě rádi neměli. Ne proto, že nepodepsal Chartu, ale proto, že byl vysoko nad nimi a hlavně věděl, že polovička lidí z této společnosti je politická pakáž. Kdybych já věděl, že se z lidí jako Jan Princ stanou nemyslící zrůdy, nikdy bych mezi ně nevkročil. Havel řekl Princovi, že si musí udělat vysokou školu, aby mohl dělat kariéru v kontrarozvědce. Vždyť také musel vědět, že tento sedlák se nedostal ani na základní vojenskou službu, protože byl na hlavu. A takovýma lidmi se prezident obklopil. Proč Havel utíkal tajně, již jako prezident, se scházel s českým Goebbelsem Pavlem Kohoutem? To jsou jeho nejbližší přátelé, Kohout a spol. Kohouta za propagandu, kterou dělal v padesátých letech, měli veřejně oběsit na Staroměstkém náměstí. A ne jenom jeho. Měly proběhnout rychlé vojenské soudy jako v Rumunsku, když zabili Ceauşesca. Ale to v Čechách nešlo, protože ve všech státních úřadech panovali a do dneska panují stejní lidé, kteří trestali a snažili se umlčet lidí, jako jsem já. Každý, kdo byl nějak spolčen s komunistickou stranou, milicemi, s estébé, patří na tabuli hanby. A ne jim dávat možnost řídit stát.

Pamatuje si někdo ze starší generace, že by kolaboranti s Němci byli ve vládě komunistického Československa? Nepamatuje. I když výjimky jsou. V Česku to došlo tak daleko, že kpt. Vladimíra Hučína zavřeli za to, že upozorňoval na vzrůstající nebezpečí levicového extremismu. A hlavní roli v tom sehrál Havlův oblíbenec, oficiální blb, plk. Jan Princ.

Další chartistický výtečník, plk. František Čuňas Stárek, se snažil rozehnat pokojné shromáždění hnutí Rainbow, které mělo setkání před asi šesti lety v Čechách. Charlie tam byl a taky Jarda Kabelka. Čuňas se snesl s helikoptérou a rázným krokem kráčel k cizincům. Kordón policie s obušky byl připraven, stejně jako za komunismu. Tenkrát mu Charlie, který vystoupil z davu a šel Čuňasovi vstříc, řekl jen pár slov: To můžeš být taková svině? Čuňas beze slova vlezl do své policejní helikoptéry a odletěl. Ozbrojené gorily se taky stáhly. Co by se stalo, kdyby tam Charlie nebyl? Seřezali by je obušky, jako to dělali za komoušů? Asi ano.

Mám já s těmito lidmi něco společného? Proč už konečně někdo z nich veřejné neřekne, že jsem odvolal Chartu, protože gauneři typu Mlynáře se chovali v cizině úplně jinak než doma. Důvody, proč se snažím očistit své jméno od Charty, přibývaly. Ve Varech každý třetí je na seznamu udavačů. Moji kamarádi, kterým jsem věřil. Chápu, že někteří to neunesli psychicky, podepsali a nemuseli ani udávat. Když jsem schovával tajné dokumenty ve Varech, které se týkaly atomové elektrárny (tenkrát Charta připravovala dokument o bezpečnosti využití jaderné energie) jeden z mých nejlepších kamarádů mě neudal a věděl o všem. A já se později dozvěděl, že byl veden jako udavač. Ale Mejla? Výsměch všem lidem v cizině a doma, kteří za Plastiky bojovali, když proti ním režim vystupoval tvrdě.

Ve Vidní, když jsem odvolal chartu spolu s dalšími signatáři, Ivan Medek napsal, že jsme mladíci, kteří jsou nerozvážní a nevědí co činí. Pane Ďáble-Medku, mě bylo v té době 36 let, nic nerozvážného jsem neudělal, naopak s rozvahou jsem se distancoval od lidí, jako jste vy, šatnáři prověřený estébé. Jinak byste jim nemohl prodávat sparty, které jste měl ve Slávii pod pultem.

Před vystěhováním měl Medek plnou hubu antikomunismu. Ve Vídni, když měl možnost publikovat a na nebezpečí komunismu upozorňovat, psal nesmyslné povídky o středověkých válkách! Byly za to asi stejné peníze, jako psát o lidech, kteří doma trpěli pod komunistickým terorem. Irena Dubská, "vyhoštěná" z republiky, si jezdila domů vyřizovat prodej svých nemovitostí. Kde to jsme? To si ta chartistická elita doopravdy myslí, že jsme tak blbí? Jim všem bych naplival do ksichtu, kdybych měl možnost. A to všem, bez výjimky. I Jimovi Čertovi, agentovi.

Celý přechod z komunismu do kapitalistického komunismu měl jeden velký plus a to, že se podařilo získat seznamy udavačů. Věřím, že těch zbývajících pár tisíc, těch nejznámějších jmen českého politického a kulturního života, bude taky jednou zveřejněno. Nevím, jestli to bude mít nějaký význam v národě, kde na listině byla každá hajzlbába, domovní důvěrnice, šatnář, číšník. Popelářům bych věřil, což nemohu řici o uhlířích, pumpařích a řeznících. Je mi na nic, když si vzpomenu, jaká pakáž část národa byla a jaká pakáž dnes vládne. A na tom vládnutí se podílejí i chartisti, od kterých se snažím marně distancovat od roku 1979.

Když jsem se ráno poprvé probudil ve městě, které mělo být můj nový domov, vykoukl jsem z okna v hotelu, kde jsem s rodinou trávil naše první dny po opuštění Československa. Sluníčko svítilo, naproti hotelu pekař, zavoněly čerstvě housky a já jsem si v hlavě procvičoval němčinu, abych svůj první nákup zvládl. Poslal jsem pro housky své dcery, kterým bylo 12 a 9 let. Zvládly to. Housky byly vynikající, kafe taky, nic nebránilo tomu, abych začal nový život ve svobodné zemi.

Netrvalo dlouho a přijel pan Janýr, který byl zvláštní pověřenec rakouského parlamentu pro chartisty, kteří přijali nabídku pana Kreiského a přijeli do Vídně. S Janýrem jsme odjeli jeho autem na rakouské ministerstvo vnitra, kde si nás zapsali na výplatní listinu. Poté nás tento šlechetný pán přivezl do jedné americké organizace, která finančně podporovala disidenty z východní Evropy.

Když jsem nasedal do jeho auta, všiml jsem si, že v přihrádce zadního sedadla vykukovaly Tigridovy Svědectví. Zeptal jsem se Janýra, jestli nemá nějakou literaturu jako Svědectví, či něco podobného. Nabídl mi Pelikánovy Listy. Svědectví se asi styděl nabídnout, možná v něm měl zabalenou svačinu. Janýr mi taky v autě začal dávat jakési školení, s kým se mám stýkat, s kým ne, a tak mě napadlo, že ve Svědectví svačina zabalená nebyla, bylo v tom něco úplně jiného.

Po týdnu jsme se z hotelu odstěhovali do "našeho" prvního bytu. V Rotzergasse, v 17. obvodu Vídně. Přímo naproti policii, v přízemí bydlel jugoslávský disident, který chlastal víc než já a známí z Charty doma. Každou noc manželku škrtil, z bytu se ozýval křik, něco jako: Boga, boga, támhle běží doga.

Po našem nastěhování do bytu jsem ještě neznal své telefonní číslo, když zazvonil telefon. Poprvé jsem zvedl sluchátko telefonu v bytě, kde jsem bydlel. V Čechách nebylo možné telefon dostat ani po deseti letech čekání. Zvednu telefon a z druhé strany se bodrým hlasem ozvalo: Tak Vás zdravím ve Vídni, jsem Zdeněk Mlynář... Zase záhadné varování před lidmi, které sice nejmenoval, ale asi mně mělo být jasné, o kom mluví. Nebylo. A taky mi nebylo jasné, proč mi doporučoval setkání s lidmi, které jsem neznal a ani znát nechtěl.

Netrvalo dlouho a byl jsem seznámen s Dr. Milanem Skrontem, bývalým reprezentantem Československa v chůzi na olympiádě v Melbourne. Milan pořád žvanil o Londýnovi, jací jsou kamarádi a mně se vůbec nezdálo, že by Londýn kamarádil zrovna s ním. Začal mně být podezřelý, trpěl jsem pořád stihomamem, nikomu jsem moc nevěřil. Později jsem Milana Skronta našel v seznamech udavačů. Dalším chartistou, který se začal kolem mne točit, byl další Dr., Aleš Sládek, vášnivý včelař, který plánoval odletět z Rakouska do Jižní Afriky pěstovat včely. Aleš se nám jednou po deseti pivech svěřil, že vyučoval politické kapacity, jako Štrougala a pár jiných darebáků. Po čase Aleš zmizel, pak od něho přišel dopis, ve kterém mi poslal kopii dopisu Husákovi, kde prosí o odpuštění a žádá o povolení návratu do Československa. Zmizel, aniž jsem ho stačil kopnout do zadku.

Když mi běžela žádost o vystěhování, ještě v Čechách, jednou v Řepčicích mně Charlie Soukup říkal, že si novinář z Hraničáře v Aši podal žádost o vystěhování. Taky chartista. A dodal, že je neskutečně velký vůl. Jednou zazvonil telefon, na druhé straně se ozvalo: Ahoj, já jsem Franta Šimůnek, nemůžu se u tebe stavit? Vzpomněl jsem si na Charlieho, když mi ho tenkrát popisoval, moc jsem radosti neměl, ale na jeho návrh, že bycom měli vypít skleničku na přivítání, jsem reagoval kladně. Vysvětlil jsem mu, na které zastávce má vystoupit z tramvaje, zeptal jsem se ho, co bude mít na sobě. Celý v černém a v ruce foťák a dodal, jestli nemá koupit pár flašek. Ujistil jsem ho, že mám v bytě pití dost a vypravil jsem se na zastávku. Z jedné tramvaje vystoupil Franta, v ruce foťák nasazený v držadle, vypadalo to jako samopal. Moje zásoby pití zmizely během hodiny, Franta šel koupit další flašky. Ani to mu nestačilo, tak jsme vyrazili do hospody. Probrali jsme Chartu, chartisty a po jeho vyzvracení se na záchodě jsme se v pokoji odebrali ke mně domů.

Franta byl zajímavý člověk, jeden čas bydlel u chartistů Kavina a Brettschneiderové, nejsem si jistý s jejím jménem, myslím, že se jmenovala Nika a byla herečka, dokonce jezdili s potulným divadlem. Mimo Franty, který u nich bydlel a občas jim hlídal dítě, v bytě přespávali disidenti z Ruska. Franta se pustil s ruským disidentem do politické debaty. Popíjeli, popíjeli. Franta nevydržel a Rusovi vrazil facku. Od té doby se ruští disidenti moc ve Vídni nezdržovali, jako by se báli nás, chartistů, českých disidentů.

V téhle chartistické společnosti má své místo taky Ivan Binar s manželkou. Ač pravičák, což jsem si o něm myslel, scházel se jen z lidmi kolem Mlynáře. Jeho manželka, která ze strachu Chartu nepodepsala, nejvíc o ní mluvila. A kamarádila se s Irenou Dubskou, se kterou chodila na kurs němčiny.

Byl jsem tam párkrát, pamatuji se, jak Irena Dubská říkala: Jestli si myslí (Rakousko), že nás nastěhují do nějakého malého bytu, tak se mýlí. Hm, člověk by měl být rád, že dostane zadarmo byt, ale chartistická smetánka si začala vybírat.

Začal jsem pracovat. Dostál jsem místo u Johanna Kollera, jedné z nejstarších firem ve Vídni. Respektovaná. Jezdil jsem s ohromným caterpillarem, práce velice dobře placená, bavilo mě to a byl jsem rád, že jsem se postavil na vlastní nohy. Američanům jsem poděkoval za jejich pomoc, to samé jsem udělal na rakouském ministerstvu vnitra. Úředníci byli spokojeni, že jsem se rychle vžil do rakouské společnosti a popřáli mi hodně úspěchů. Večer zazvoní telefon, Janýr mě nadával, jak si to vlastně představuji, že jsem si našel práci. Proč jsem mu o tom neřekl? Ani si nepamatuji, jestli jsem ho poslal do prdele. Asi ano.

V kursu němčiny zavládlo zděšení. Vaněk dělá! Dubská ječela, že jim kazím reputaci. Stal se ze mne darebák jen proto, že jsem začal pracovat. Dělal jsem od šesti do pěti. Někdy i v sobotu. Tam, kde dnes stojí budova OSN, tam jsem bagroval tisíce kubíků zeminy. Dokonce se mohu pochlubit, že mně můj šéf svěřoval práce, při kterých stačil neopatrný pohyb ruky a škoda na historickém objektu by mohla být obrovská. Byl jsem spokojen.

Manželka našla místo kresličky, ale že její němčina nebyla moc dobrá, navštěvovala intenzívní kurs němčiny. To bylo těsně před tím, než jsem začal dělat. Jednou jsem jel autem kolem budovy, kde kurs probíhal. Co nevidím, někdo se snažil zacouvat z Fiatem 127 mezi dvě auta. Pražské číslo, hlava vystrčená z okna se otočila a já poznal Landovského. Volám na něj, on hned spustil, že jsem kurva, protože jsem odjel bez československého občanství. Spustil, je slabý výraz toho, jak řval. Úplně běsnil. Řval: Kdyby mně sebrali občanství, tak to dám k soudu v Haagu. Řekl jsem mu, ať se uklidní, že si to řekneme za dva měsíce. Občanství mu vzali. K soudu to nedal.

Landovský byl jeden z prvních chartistů, kteří se mi pokoušeli domlouvat. Přišel ke mně domů, co jako blbnu. Když jsem mu řekl, že neblbnu, že dělám, zapráskal knírem a odešel. S Lanďákem byla sranda. Strašně řval. Jednou v kavárně měl proslov o době normalizace. Milan Ráček tehdy prohodil: Jo, to byla kečupová doba. V té době bylo dost kečupu, sám si na to pamatuji. Když jsme chodili na tatarák do Embassy ve Varech, číšník nám přines neotevřenou láhev kečupu. Jednou byl kečup zaschlý, začal jsem s lahví dělat triky, aby se to uvolnilo. Uvolnilo se to v okamžiku, kdy vstoupil do Embassy Němec s nablýskanou pleší, na které půlka obsahu láhve přistála. Lanďák řval jak pominutej: Ty hovado, já o vážných věcech a ty o kečupech. V jiné hospodě kulturní debata byla tak bouřlivá, že se chartisti poprali s Víděnáky a Landovský, zmlácený policajty přespal s H. E. R. za katrem na policii.

Jednou jsem šel na bleší trh. Jdu kolem hospody, jedna z těch, která otvírala brzo ráno a scházeli se tam většinou lidi, kteří si mohli dát pár skleniček vína, nebo pár piv ráno, před svítáním. Procházím kolem hospody v deset ráno. Zahlédl jsem Lanďáka. Protáhl jsem krok, ale on mě spatřil. Nebylo vyhnutí a přisedl jsem k němu s poznámkou, že si dám definitivně jen jedno pivo a jdu na blešák. Žádný strachy, řekl Lanďák, já musím být ve dvě hodiny na Westbahnhofu, ségra přijede z Paříže. To mě utěšil. Pořád zbývala naděje, že se neochlastám. Zapletli jsme se jako vždy do hluboké debaty. S rozkoší vyprávěl o turistkách, české holky, které jezdily třeba do Itálie (za totality!), zůstaly v posteli s Landovským přes noc. Hrozně se smál, když to líčil, jeho smích se nesl Vidní, čas běžel, na ségru zapomněl. Jako já zapomněl na bleší trh. Byl klidný a milý, trochu hlasitý. Na druhou stranu, když se rozzuřil, házel po Jirkovi Kasalovi karbanátky, které holou rukou vybíral z rozpálené pánve. Pořád mi nejde do hlavy, jak on, věčně řvoucí tur, mohl dostat v Královském divadle ve Vídní roli hluchoněmého.

Když, jsem se ho zeptal při prvním setkání před budovou kursu němčiny, co je nového v Praze v signatářských kruzích, odpověděl: Je to v prdeli. Vodku musíme chlastat na hajzlu v hospodě, tam je klid. Až na jeho velice přátelsky vztah s komunistickým zločincem Pavkou Kohoutem - Kohout měl prachy, Lanďák, jako my všichni, nic. V Praze mě jednou Mejla tahal do vinárny, že je tam Kokrháč (Kohout), nešel jsem tam i přes Mejlovo důrazné upozornění, že přijdu o hodně, protože Kokrháč platí. Měl jsem asi třicet korun na dva dny, ale odolal jsem. Radši jsem si koupil dvacet deka huspeniny za dvě čtyřicet a dneska se nemusím stydět za to, že bych si nechal platit od největšího žijícího bolševika. Landovský a Havel museli být ovlivněni tímhle propagátorem komunismu. Vždyť spolu trávili dlouhé noci ve Viole, dny ve Slávii, kolem nich se motali zkrachovaní komunisti. Levicová společnost.

V druhé půlce roku 77 se z Charty začal stávat Čedok. Přijížděli lidi, o které se pořád staralo rakouské ministerstvo vnitra, ale po zkušenostech s chartistickou elitou, postaráno bylo o ně stejně jako o politického z Chile. Žádný přepych, ale hotel byl pěkný, čistý, s recepcí, v přízemí hezká restaurace. Když chartistů začalo přijíždět více, nastěhovali je všechny do starých kasáren, depresivní.

A v tomhle hezkém chartistickém hotelu žil, potetovaný od krku k chodidlům, Trkovský. Jak se dostal ven, nevím, ale Janýr se o něj staral. A Lanďák jednou vyprávěl s vyvalenýma očima, jak vkročil do recepce, první co viděl, byla ženská hlava přivřená ve dveřích ve výtahu. Recepční omdlel, když viděl nahou mrtvolu. Lanďák se zeptal co se děje. Nic, řekl Trkovský, dal jsem jí facku, ona omdlela, a když jsem sjel výtahem do recepce, abych zavolal doktora, popotáhl jsem ji, aby mně výtah neodjel. A recepční, když mě viděl, omdlel.

Na svých toulkách ve středu Vídně jsem čirou náhodou objevil fantastický bar, kam chodili študáci, a i když jsme se lišili zjevem, většinou jsme vypadali jako zarostlé opice, brali nás. Zmínil jsem se Honzovi Šafránkovi o svém objevu. Honza byl unesen barem a krásnými studentkami. Varoval mě, abych o tom nikomu z chartistů neříkal. Abychom si nepošramotili pověst. Za nějaký čas nás tam chodilo asi pět. Já odletěl do Austrálie, a když emigroval z Rakouska Honza, tak jsem se dozvěděl, že Tympo, (mrzí mne, že jsme se ve Vídni minuli) seděl na záchodě ve starých kasárnách, kde bydlelo asi dvacet chartistů a brečel, protože mu bylo líto, kolik stojí rakouskou vládu je všechny živit. Honza ho vzal do našeho přísně utajovaného baru. Před záchody byly na každé straně věšáky na kabáty. Tympo, vycvičený z partyzánské trasy od Dvou Slunců k Němcům, stál rozkročen mezi věšáky, které držel, mírně předkloněny, věšáky nakloněny k němu a on zvracel do kozaček krásné studentky (Tympo, nezlob se, tvůj výkon si zaslouží zveřejnění, mám Tě pořád rád, jako jsem Tě měl.) A bylo po ftákách. Charta měla zákaz vstupu do našeho přísně utajovaného baru s krásnými studentkami.

Nastěhoval jsem se do zbrusu nového bytu v málem komplexu, kde byl krytý bazén pro lidi zde bydlící a jiné vymoženosti. Do práce jsem to měl deset minut pěšky. Kousek ode mne, pár stanic tramvají byla čtvrť, myslím, že se jmenovala Wahgramer, jejíž stará původní část vypadala jako malé městečko, kde byly hospody, tak trochu říznuté rakouským venkovem a jižní Moravou. Vůbec jsem o těchto skvostech nevěděl, z nimi mě seznámil mistr Brikcius.

Jednou jsem přišel z práce, zazvonil telefon. Zvednu sluchátko, bitte, na druhé straně se ozvalo: Kde jseš, já tady mrznu. Eugen Brikcius dorazil k mé převeliké radosti do Vídně. Zeptal jsem se ho, kde je. V budce. Tak se ho ptám v které. U Prátru. Tenkrát mrzlo, až praštilo. Eugen byl vždycky jednička, s Honzou Šafránkem dohromady neuvěřitelná síla.

Když přijel Honza do Vídně, bydlel ve Schwechatu, kde bylo pár bytů pro chartisty. Po jeho příjezdu do Vídně jsme šli na pivo. Já, Helena, Honza a Eugen. Typická stará pražská kavárna i s číšníkem, který předváděl vrchol číšnického umění. I vzhledem Eugen a Honza byli u vytržení. Hospoda prázdná, jen my čtyři a mistr číšník. V jedenáct byla zavírací doba. Mistr číšník nám přišel oznámit, že se zavírá. Celou dobu, co jsme seděli na krásných starých kavárenských židlích, Eugen a Honza prohodili několikrát pochvalně slovo za jeho výkon. On si toho strašně moc vážil a taky prohlašoval, že každého zákazníka si musí vážit a obsluhovat podle jeho přání. V Rakousku byly předpisy přísné. Ať to byla zavírací doba, nebo věšení prádla před nedělní návštěvou kostela. Samozřejmě, s omluvou, že nám dá jenom lahvové po uzavírací době. Protáhlo se to pěkně. Vzájemný respekt. Ne jak v Čechách, kde číšník byl fízl a kvůli každé maličkosti volal hlídku VB.

S Honzou a Eugenem jsem prožil ve Vidní hezké chvíle. Pak přijeli Karáskovi, Dáša Vokatá, Honza Pavelka, který hned po vystoupení z vagónu řekl: Nechci o Chartě slyšet. Jedu do Ameriky. Tam se mu daří dobře. Karáskovi byli ve Vídni skvělí. Doopravdy vzácní lidi.

Mezi chartisty ve Vídni se objevil Přemysl Janýr mladší. Po vyhození z Karlovy univerzity. Jak je to možné? Jeho otec, pověřenec rakouské vlády pro disidenty z Československa, sám uprchlík, a jeho syn si odjede legálně studovat západní ideologii. Krátce po svém příjezdu na studie mě vyhledal a pustil se do mne se slovy: Co se tady děje? On, legálně studující v Rakousku, se mě ptá, co se děje. Nesouhlas s komunistickými elitářemi jej rozzuřila do nepříčetnosti. Komouši ovládali všechno.

Byl jsem pozván panem Maláškem že Svobodné Evropy k němu domů do Bavorska a on byl jeden z mala Čechů v emigraci, který nebyl nějak zapleten s bolševikem. Probírali jsme mé odvolání Charty, které bylo ve Frankenu v Německu vloženo do jednacího řádu na konferenci všech složek emigrace z celé Evropy. To bylo koncem roku 1978. V rakouských novinách v Innsbrucku dokonce šli tak daleko, že na první stranu vytiskli: Zavřít, nebo vyhnat. V českých novinách v Rakousku uveřejnili část mého odvolacího prohlášení jen jedny krajanské noviny.

Všechny české spolky byly prolezlé fízly. Majitel známé pivnice v Prátru Kolařík mi řekl, že musí zaměstnávat průběžně několik slovenských číšníků, jinak mu neprodají Budvar, za kterým a grilovaným kolenem jezdily autokary až z Německa.

Když jsem byl ve zvláštní komisi při rakouským parlamentu, Janýr starší omítal odpovídat na moje otázky v nepřítomnosti svého právního zástupce. Při odchodu mně řekli dva lidi z komise, že o Janýrovém napojení na českou rozvědku vědí, ale že neporušuje zájmy Rakouska a tím nemají možnost ho stíhat. Taky v zemi, kde se to hemžilo špiony z celého světa, by to nebylo moc lehké.
Tahle levicová skupina signatářů kontrolovala příjem informací o Chartě, které byly určeny západním sdělovacím prostředkům. Jednou jsem byl na obědě s Jirkou Kasalem a redaktorem Die Presse a ten byl šokovaný, když jsme mu řekli o případech útoku na signatáře v Čechách estebáky. Bolševici se dopouštěli těžkých zločinů a zprávy byly Medkem a Janýrem blokovány, protože postižení byli antikomunisti. Zprávy dostaly zelenou, když se jednalo o někoho z elitářského okruhu v Praze.

Začal jsem pomalu cítit, že si začínám připadat jako doma v Čechách. Strach. Z něčeho. Pořád. Když jsme s Jirkou Kasalem šli v noci po staré Vídni, otáčeli jsme se jako v Praze. Stejně jako v Praze stoupal tlak na chartisty, tak ve Vídni skupina lidí, jako Janýr, Mlynář a Medek používali různé formy, jak nás pomluvit, aby snížili význam našeho odvolání podpisu Charty. Katolický bolševik Medek dokonce nazval v krajanských novinách Jirku Kasala buzerantem (použil mírnějšího výrazu). Stejné metody, jako estébáci.

Finančně jsem na tom byl velice dobře, měli jsme pár dobrých přátel, ale přítomnost těchto politických prostitutů mě donutila k rozhodutí z Evropy odejít. Podle své spokojenosti v Austrálii, mohu potvrdit, že jsem si vybral dobře. Nepiji alkohol, chodím na pláž, cítím se dobře. A občas přemýšlím o čase. Kdybych měl moc vrátit čas, tak bych se vrátil do doby, kdy Mejla Hlavsa žil. A kdybych měl takovou sílu, že bych čas mohl vrátit ještě víc, tak bych se vrátil tak daleko, kdy Charta neexistovala a Mejla a jiní byli moji dobří přátelé. Čistí, bez podepsání se ďáblovi. Moc mě to Mejlo mrzí. Byl jsi mladý.


Ross Hedvicek

Ross Hedvicek

Bloger 
  • Počet článkov:  174
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Jsem cizinec, ktery to vsechno u vas s velkym zajmem sleduje a vetsinou cumi jako zaba z kysky. Chcete-li mi okomentovat muj clanek, napiste mi na nizeuvedenou adresu. Slibuji, ze odpovim kazdemu. Zoznam autorových rubrík:  Co rikate hentemtomu?Nezaradené

Prémioví blogeri

Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Juraj Hipš

Juraj Hipš

12 článkov
Post Bellum SK

Post Bellum SK

74 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu